Březen 2015

Jidelni listek z letadla

18. března 2015 v 18:56 Nesouvisla zamysleni...
Menu v angličtině i arabštině. Těm, kdo nemluví anglicky, je to úplně jedno. Mohou se tím pyšnit, kde všude byli a co viděli. Je to určeno pro ty, kdo umí anglicky. Je to z Dubaje, vysnene destinace mnohých Čechu i Slováku.


Je to chudak. Zemre jako emigrant...

17. března 2015 v 14:08 | Ross Hedvicek |  Clanky vulgarni a sproste
Pod clankem Nepolapitelny kral Sumavy na adrese http://hedvicek.blog.cz/1503/nepolapitelny-kral-sumavy se objevil tento komentar. Ceskost toho nazoru mne hluboce ranila.

[5] Karel Vázler| E-mail | 109.238.33.30 (109.238.33.30) | Včera v 21:57
Je s podivem, že ten člověk zdaleka není tak zaslepený jako někteří zdejší havloidní kolaboranti, chápu ho, v té době bych bojoval také, dnes je jiný svět a jiná situace. Jinak ho lituji, nemá vlast, je to chudák. Zemře jako emigrant. Z Havla udělali v Americe modlu, mediální masáž funguje spolehlivě. Byl to jen člověk, ke konci života spíše parodie, věřil, že je spasitel. Nebyl.

... je to chudak. Zemre jako emigrant. Sbohem pratele, ja s psanim koncim. Pro lidi z Ceska opravdu nema smysl psat, jsme jen chudaci, co zemrou jako emigranti. Pokud umite anglicky, tak urcite me pisani nekde objevite - a pokud neumite anglicky, pak jste na tom urcite lip nez ja - zemrete v Cesku.


Lamu nad vami hul. Vam uz neni pomoci. Jste jako muslimove. Zdravi Vas chudak.

O Havlosochání...

14. března 2015 v 13:10 | Karel Jemelka |  Clanky jinych autoru
Dneska si tak sedím v trafice a rovnám cigára. Někdo klepe na okýnko. Otočím se a chlap. Pozdravíme se a on na mě. Vy jste ten co píšete Rosťovi? Nějak jsem nechápal oč jde, O jakého Rostu.. A byl jsem z něho vyvalený jak bedna kytu. Až z něho vylezlo Hedvíček, byl jsem doma.

Čtenář.

Nějak jsme se opomněli představit. On věděl, s kým mluví, já ne. Nicméně plakal, že se vystěhoval z Kalifornie zpátky, a že to neměl dělat. Že větší bordel nikde neviděl, že ho tu postihl infarkt z toho bordelu. Tak jsem se snažil nějak se zeptat, co ho to napadlo, vrátit se. No přiznal, že onen návrat byla největší chyba, kterou v životě udělal. Neměl čas se vybavovat, že projíždí a jen mě chtěl vidět. Tak ani nevím, o koho jde. A máme prý oba častěji psát. Oba prý se mu velice líbíme. A zmizel.

Tak teda pane píši. Právě pro Vás.

Pane držím Vám palce. Přežijte návrat ve zdraví. A jestli Vám mohu poradit, emigrujte znovu. Podruhé. Jen chybami se člověk učí a dojde k poznání.

Aha, proč tohle píšu a nenechám si to pro sebe. Z prostého důvodu. Chci varovat emigranty před návratem. Buďte tam, kde jste. Všude totiž špatně, ale doma v Česku nejhůře.

A vyprovokovalo mě k tomu jásání nad byrokratickými překážkami, které uvádí Spolek vyhrnutých kalhot. Vždyť oni pitomci si neuvědomují, co havloidně zavedli.


1. Diskusní příspěvek pravděpodobně jásajících Havloidů:
" takže nás čeká projednání s památkovým úřadem, pak nás čeká to samé kolečko - změna územního plánu a pak nakonec stavební povolení. To je vždycky jedno slovo, ale ono je k tomu dalších 30 dokumentů a 40 institucí. Takže ten běh bude na dlouhou trať."

Tak, 30 dokumentů, 40 institucí s kulatým razítkem. Za každý dokument a razítko správní poplatek.
A pak nemá někoho natěšeného na nějakou "Vlast" trefit šlak? Proboha, seďte sice venku, serte na vlast. Vlast je tam, kde mám židli a kde si mohu pověsit klobouk. My, kteří sedíme v Česku máme získanou imunitu. Vám, vlasteneckým navrátilcům může návrat přivodit vážné zdravotní problémy.

Představte si, že na sochu s podstavcem 1x1 metr, bez inženýrských sítí, potřebujete absolvovat 40 institucí. Jak to bude, budete-li si chtít postavit ve "vlasti" dům? Inu je to na Vás. Serte na návraty, zapomeňte na "vlast".

A Havlova velkohlavá socha by měla stát před Hlavním nádražím. V Sherwoodu. Tam, kde sošného Havla budou dnes a denně očůrávat feťáci a bezďáci. Nic jiného totiž nezaslouží.




Havel s velkou hlavou...

13. března 2015 v 21:05 | Prevzato z internetu... |  Clanky jinych autoru
V Praze bude socha Havla s velkou hlavou - dalsi dukaz dusevni ubohosti ceskeho naroda...



A autorem sochy je stejny umelec jako u teto sochy:


Jan Jurtik (1928-2014), takovy normalni zivot...

12. března 2015 v 19:26 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Kdyz Jan Jurtik loni v lete zemrel, oznameni o jeho smrti bylo uzasny "understatement", coz jak verim, by plne vyhovovalo jeho naturelu. Obituary znelo takhle:

Jan Jurtik, 86, formerly of Lower Nazareth Township and Englewood, Florida, passed away on Monday, June 30, 2014, at Gracedale. He was the husband of the late Winifred (Fenton) Jurtik with whom he shared 30 years of marriage prior to her passing. Born: Born in Strani, Czechoslovakia on June 21, 1928, he was a son of the late Jan and Maria Jurtik. Personal: Jan served as a matre d' in charge of food and beverage at various casinos in Las Vegas and Tahoe before retiring. He enjoyed boating, was a member of the Elk's Club in Englewood, Florida, a former soccer coach, and ski instructor at Lake Tahoe. Jan was of the Catholic faith. Survivors: He is survived by his companion of 21 years, Delilah G. Murante of Nazareth; and her children, Joseph Murante and his companion, Donna of Bushkill Township, and Dianne Erkinger and her husband, Dennis of Bath; three (3) grandchildren; five (5) great-grandchildren; his sister, Anna Matuchoya of Czechoslovakia; many nieces and nephews. In addition to his late wife, Winifred, he was preceded in death by his brother and seven (7) sisters. Services: were private with interment at Holy Family Parish Cemetery, Nazareth. Arrangements provided by the George G. Bensing Funeral Home, Inc., Village of Moorestown Bath.

Takze shrnuto: Narodil se ve Strani (u Uherskeho Hradiste) a pak byl cisnikem v Las Vegas, dozil se 86 let. Mezitim se asi nic zajimaveho neprihodilo - coz by si neinformovany ctenar nutne musel z oznameni vyvodit. Jenze - ja jsem informovany (cim si myslite, ze tech tricet let mnohe ctenare tak seru, peknou tvarickou urcite ne?) a Jan Jurtik byl muj kamarad po mnoho let. Uz jsem o nem psal v drivejsich clancich, tak to jen trochu rozsirim.

Jan Jurtik byl velmi male postavy, tudiz pro nas to byl vzdy "Jenda" a mel vzdy tendenci vam s vaznym oblicejem tvrdit, ze se vlastne nic zajimaveho behem jeho zivota neprihodilo a ze to byla jedna velika sranda. Anglicky se tomu rika "understatement" - coz je snaha podhodnocovat veci ci udalosti. Krasny priklad understatementu je ve filmu Rambo III, filmy plne strileni, kde hlavni hrdina John Rambo (v podani Sylvestra Stallone) na otazku jednoho nevericiho Tomase, zda umi strilet, odpovida, aniz by hnul brvou: "I fired a few shots!" (Jo, parkrat jsem si vystrelil!) - tedy s uvazenim, kolik uz vystrilel munice, je to obrovsky understatement jen rict, ze si parkrat vystrelil. A Jenda byl neco podobneho. A taky si nepochybne parkrat vystrelil. Takze vam tady povzpominam, co z nej za ty roky co jsem ho znal vypadlo...

Jenda se narodil ve Strani, vesnici jen s jednou ulici na hranici se Slovenskem, nejmladsi z asi 9 deti a vyucil se cisnikem a sel provozovat remeslo do Prahy. Takze byl vrchni v restauraci v Praze (myslim, ze to byla kavarna Slavia) a nekdy v lete 1948 ho komuniste zavreli. Jenda tvrdi (to je jeho verze), ze uplne nevinne, ze on s politikou prece nemel vubec nic spolecneho! Akorat pry v jeho restauraci mivali komuniste schuze a porady a k Jendovi, kteremu tehdy bylo 20 let, prisel neznamy clovek a pozadal ho, jestli by vzdycky, jak tam ti komunisti budou mit schuze, nezapl takovy maly mikrofonek a zesilovac v rohu mistnosti za takovou oponou. No proc by neudelal bliznimu svemu dobre, rikal si pry Jenda a zapinal a vypinal a zapinal a vypinal az si pro nej prisli policajti. V kriminale sedel ve vysetrovaci vazbe az do vanoc, a tehdy pry byla takova doba, ze na vanoce pousteli vezne domu - no kdyz jsou ty Vanoce.

A tak pry byl na vanoce propusten domu i Jan Jurtik. Tou dobou mu ale uz bylo jasne, ze to dobre nebude a tak na Novy rok sel pesky pres sumavske hvozdy do Nemecka. A chytili je, ale nez pry doslo na nej rada na vyslech, tak pry Jenda strcil svou pistoli za dvirka na vymetani sazi z komina (snad tam ta pistole je dodnes) a pak pry tvrdil, ze je cisnik, co hledal na Sumave praci v nejakem rekreacnim stredisku a zabloudil. No ze ho pry zavezou pod hlidkou zpatky do Prahy a tam se uvidi... do Prahy uz ovsem Jenda nedojel, protoze sel za jizdy na zachod, vykopl zachodove okynko u vlaku a vyskocil za jizdy z vlaku - a Sumavu tentokrat presel uspesne. No nic tak svetoborneho, prece...

A pak byl v Australii, no predtim trosinku spolupracoval s Americanama v Nemecku, tak nejak se srandovne jmenovali, CIC nebo tak nejak, ale opravdu jen trosinku, delal tlumocnika a semtam prevedl nejake ty lidi z Ceska do Nemecka, kdyz uz ted znal tu cestu dobre, no jak rikam, jen trosinku, jen to co bylo potreba...

A pak mel v Australii na plazi restauraci, ale prisel tajfun a z restaurace zustaly jen ty cementove bloky v pisku. A tak sel do Ameriky a delal cisnika v hotelich v Las Vegas - vzdycky jen cisnika a na vyletnich lodich delal cisnika a jezdil ruzne po svete, ve vsech moznych pristavech byl.. to jsem nevedel Jene, ze lasvegaske kasina operuji vyletni lode?... no to bylo US Navy ty lode... Ze ja blbec jsem se ptal... Coz vysvetlilo, proc na jedne z fotek na sobe nemel cisnickou uniformu, ale jakousi jinou a ty tri pasky na rameni, to neni vrchni cisnik, ale U.S. Navy Commander... no prece nic svetoborneho, uplne normalka.

Ale na toho cisnika v Las Vegas na to ma dukazy. Desitky fotografii na zdech, tady s Elvisem, taky jako cisnik obsluhuje Chucka Connorse, tady se objima s Frankem Ol' Blue Eyes. Jednou jsem zahledl v jeho penezence pri placeni v hospode placku s velkou zlatou hvezdou... ukaz co to mas, Jeniku? Las Vegas Police Department? A k tomu jsi prisel kde, kdyz jsi delal cisnika? Vis Rosto, ja uz mam tech sedmdesat let a ja si hodne veci nepamatuju - dobre vino, ze?

Jak to asi bylo s tim Las Vegas Police Department jsem si ale behem kratke doby potom poskladal sam z ruznych zminek a poznamek a souvislosti. Je mozne, ze Jendovo zamestnani jako "maitre d' in charge of food and beverage" nebylo vlastne primarni zamestnani, ale jen "cover job". Byla to tehdy doba likvidace vlady mafie v lasvegaskych casinech a zda se, ze Jenda prilozil ruku k dilu. Kdysi mi vypravel, jak odesel "do duchodu na Floride". Ze vecer byl jeste v zamestnani a "pak se rozhodl" a rano uz byl v letadle smerem Florida i s manzelkou. Na Floride si vsechno koupil nove, dum, nabytek, osobni veci a obleceni. Dum v Las Vegas ze pro nej prodal jakysi kamos. Takze na te Floride se (dle meho nazoru) vlastne schovaval pred pomstou organizovaneho zlocinu - obzvlast kdyz v dobe toho "odchodu do duchodu na Floride" mu bylo jen 49 let. O Witness Protection Program jsme se nikdy nebavili.

Na Floride uz potom Jenda nikdy vazne nepracoval, i kdyz mel spoustu konicku a hobby, nekdy i "vedlejsi zamestnani". Tak jsme se vlastne seznamili. Byli jsme na Floride jeste z Canady, abych si tam koupil svuj prvni floridsky dum a sedeli jsme v bance a bankovni urednik se vyptaval odkud jsme a tak a kdyz slysel, ze z "cekoslovakija" tak povida, ze jejich bankovni poslicek je taky odtamtud a ze za chvili prijede.

Za chvili prijel na jizdnim kole-trikolce maly chlapik v havajske kosili vykasane z kratkych kalhot s tou typickou rozhalenkou ze 70tych let, kde bylo videt chlupata prsa a tlusty zlaty retez na krku, ktery v Cesku nosi jen cigani. A to byl Jenda. Mel takove vedlejsi zamestnani, ze mezi bankami prevazel dokumenty a penize. Na tom jizdnim kole-trikolce. Na Floride je porad leto a pocasi porad pekne, tak co? "Prevazite penize? A to se nebojite, pane Jurtik?" Jenda zavrtel hlavou a jednim pohybem vytahl zpod kosili vzadu za pasem petactyricitku Smith&Wesson. "Co bychom se bali?" povida. "Rozdelame ohen - to zazene vlky!".

Co se tyka jeho konicku, tak, ze delal instruktora lyzovani, tak u toho jsem nebyl. Ovsem jak trenoval nekolik tymu malych kluku-zaku ve fotbale (soccer), u toho uz jsem byl - vsechno na tech nekolika fotbalovych hristich na San Casa v parku. Dedek mel uz sedmdesat let, ale furt jeste lital jak pero z jedne strany hriste na druhou s malyma deckama a jeste jim ty zapasy obcas i piskal jako rozhodci. Mel i lod (Florida je u more) a casto byl na mori a s oblibou lovil zraloky. Kdyz mne tu byl navstivit Jerry Masar z Toronta, tak jsem ho poslal s Jendou na more a Jerry si vecer privezl domu zraloka a mel z toho narodni svatek. Jo a taky jsme chodivali na bowling - to je ten kulecnik jak hazite kouli po te draze. Jenda mel i kulecnikove koule vyrobene na miru, s temi vyvrtanyma dirama, aby mu to pasovalo presne na prsty.

V roce 1993 mu zemrela manzelka Winifred a Jenda zacal chodit do mistniho klubu pro duchodce, zvaneho ELK's - to je ten s tou velkou sochou jelena pred budovou, dedousci tam maji vsechno, vari se tam, hraje muzika, maji tam bar. "A bavi te to tam, Jendo?" - "To vis, ze jo - sedim u baru, presne uprostred, z jedne strany ctyri zenske, z druhe aspon tri - a vecer nikdy nejdu domu sam!"

Po smrti manzelky byl nekolikrat i v Cesku, za komunistu tam nejezdil. A tam se nekde ve Zline behem jedne navstevy seznamil s o tricet let mladsi baculatou blondynou, ktera hned byla po nasteve tehotna a mela dite. Jenda ji pozval na Floridu, ale kaca byla jebnuta vlastenka, co umela jen rusky a na Floride se ji moc nelibilo, protoze nikomu a nicemu nerozumela. O rok pozdeji byla po druhe navsteve tehotna znovu. To uz na Jendu bylo moc a prohlasil, ze ji zaplati alimenty, kdyz tedy ona nechce jit na Floridu a hotovo.

"No zaplatil jsem ji ty alimenty na celych 18 let dopredu, tak tam maji plnoletost." "A kolik te to dobrodruzstvi stalo, Jendo?" "No dal jsem ji sto tisic." "Korun?" "Ne, dolaru prece." Baculata blondyna se uz potom neozvala. Urcite dnes (uz je to pres 18 let) nadava na Americany, jak ji okradli, osustili a opustili.

Dalsi vynikajici dobrodruzstvi se Jendovi prihodilo pri navsteve pribuznych, kdyz Jendu jedna z jeho starsich sester presvedcila, ze by mel uvazovat o prestehovani se na stari, na duchod do Ceske republiky (byla zvazovana koupe domu ve Frystaku, kousek od Zlina) a za tim ucelem by si mel otevrit v Cesku bankovni ucet a pronajmout bankovni schranku a dat tam vsechno to zlato, ktere Jenda mel a nebylo to tajemstvim ani jeho sourozencum. No a tak Jenda dal penize do ceske banky a zlato a zlate mince do bankovni schranky a podpisove pravo dal sve sestre a klice od bankovni schranky taky - no pro pripad, kdyby se mu neco stalo, jen pro to.

Kdyby se mu neco stalo ... jenze Jendovi se nic nestalo a kdyz prijel po pul roce zase do Ceska, tak konto i bankovni schranka zely prazdnotou. Jeho sestra mu sdelila, ze jejich mladi NUTNE potrebovali opravit strechu a Jenda ty penize prece tak nutne nepotrebuje, ze? "Za ty penize mohla mit nove strechy cela dedina" - pravil Jenda a od te doby uz v Cesku nebyl.

No bylo toho jeste mnohem vic a byl to takovy normalni zivot...

Foto: R.H.


Nepolapitelny kral Sumavy...

12. března 2015 v 15:19 | Jakesi ceske noviny, prislo mi to emailem |  Clanky jinych autoru

Pokud by se potřeboval Josef Hasil i teď někde schovat, pravděpodobně by si vybral adresu, na níž skutečně bydlí. Nízký domek v Berwynu, padesátitisícovém předměstí Chicaga, má dokonalé podmínky. Je zaměnitelný s jakýmkoli jiným, které stojí vedle sebe v nekonečné řadě, táhnoucí se až k horizontu.

Přes den se lze orientovat podle toho, že Hasilovi mají kovové zábradlí podél schodů, zatímco okolní domy mají dřevěné nebo žádné. Když se však den překulí v noc, není se v Elmwood Avenue čeho chytit. Král Šumavy by přece zvyklý pohybovat se hlavně za tmy.

Pro úkryt však není důvod. Uvnitř domku, jehož těžištěm je prostorný obývák s měkkým kobercem, rodinnými fotografiemi a na skříni americká a česká vlaječka, postavené vedle sebe, se odehrává už několik desetiletí spokojený život. Letos devadesátiletý legendární převaděč Josef Hasil tu žije se svou českou ženou Eliškou, která utekla do Ameriky ještě dřív než on, v roce 1939, a letos slaví čtyřicet let společného života. Dohromady vychovávají sedm vnoučat a dvanáct pravnoučat. Dcery - ještě z prvního Eliščina manželství - mluví česky, vnoučata a pravnoučata už ne.

Manželé Hasilovi říkají, že se vůbec nehádají. Že to dokonce zkoušeli, ale nešlo to, a Eliška se hned pak chlubí, že je dokonce starší než její muž - je jí 95. "Můj první manžel byl o jedenáct roků starší. Zemřel. Tak jsem si našla mladšího," mrká na Josefa, který se začne smát, až mu z ruky vypadnou pohledy ze Šumavy, jež mu se slovy obdivu stále posílají lidé z Česka.

Ještě donedávna měli Hasilovi příjemně pravidelný život. Dvakrát týdně mše v nedaleké české misii, každou středu seniorský klub, kam Eliška vždycky přinesla bábovku, a pak nákupy a občas cesta ke kadeřníkovi. Před třemi týdny však Josef Hasil při cestě z obchodního domu zakopl o bouli v asfaltu a natloukl si. Bolí ho rameno, na hrudi, zlomil si nos a narazil koleno. "Asi jsem pořádně nezvedl nohu, jak starý lidi už málo zvedají nohy, a už jsem letěl," říká bývalý postrach totalitního režimu a směje se tomu, že ho nedostali komunisti, ale parkoviště u obchoďáku.

Přesto však prý mělo v jedné věci štěstí. Jen několik dní předtím absolvoval prohlídku a může další rok řídit auto. "Musím teď už chodit na prodloužení řidičáku každý rok," vypráví Josef Hasil. "Ale nejsou to žádné písemné testy, jen zjišťují, jestli reaguji na světlo a přečtu písmena. Víte, já jsem skoro slepý na jedno oko, ale to tady v Americe nevadí. Tady stačí, když vidíte na jedno oko. A tím jedním jsem přečetl všechna písmena, i ta o řádek menší, a prošel jsem," dodává spokojeně.

Stýská se vám po něčem v Česku?
Po Šumavě! Šumavu jsem měl hrozně rád. Na tu nemůžu zapomenout. Tak strašně rád bych ji ještě jednou viděl, ale už to nejde, už bych nezvládl cestu. Naposledy jsem byl v Čechách v roce 1993.

Co vám chybí nejvíc?
Les. To, že se ráno probudíte, otevřete okno a díváte se do lesa. Chybí mi vůně lesa a šumění stromů. A taky mi chybí rybaření. Miloval jsem, když jsme chodili na pstruhy. Chytal jsem je jen tak do ruky. Chodili jsme na ně jako děti, ale i jako dospělí. Strašně mě to bavilo.

Jak se chytá pstruh do ruky?
Na to je takový speciální trik, ale to vám nemůžu říct, to mě ještě potom zavřou! Do ruky se nesmí chytat, to je pytláctví. Tady v Americe se moc nerybaří, ale v Kanadě jo. Já měl bratra v Kanadě, taky rybařil jako já a měl loďku. Spolu jsme jezdívali po takových umělých jezerech, ze kterých se zavlažovala pole, a chytali štiky. Ale nebylo to ono. Tam jste hodila udici do vody a už jste volala, že něco máte. Žádné dobrodružství to nebylo.

Teď je to pětadvacet let od pádu komunismu. Vy jste se proti režimu postavil, riskoval jste svůj život. Teď když víte, jak to všechno dopadlo, udělal byste to znovu?
Podruhé bych to neudělal. Kdybych věděl, co bude následovat, neudělal bych to. Já jsem chtěl pomoct lidem, kteří utíkali, proto jsem převáděl. Zažil jsem komunistické vězení a věděl jsem, jak je ten režim krutý a že se komunisti jen tak před něčím nezastaví. Tehdy v roce 1948 jsem se ovšem myslel, že to brzy skončí, že do pěti let bude válka. A já jsem nechtěl stát jen tak stranou. Myslel jsem si, že pomůžu Američanům a pak se vrátím domů. Komunismus ale vydržel čtyřicet let a mnoho lidí bylo týráno, hodně jich zabili. A komunisti existují dodnes! Taky prokurátor Vaš, který mě soudil a teprve nedávno zemřel, byl sice poslán do vězení, ale nenastoupil do něj kvůli věku. Prý by to bylo nelidské. Vyvázlo ale mnoho, mnoho jiných. Řekl bych vám jména bachařů z Pankráce, kteří mě měli na starosti. Ta starost spočívala v tom, že vám zavázali očí a vy jste jenom čekala, kam přijde další rána. Nikdy se nemuseli za nic zodpovídat.


To se mělo stát v Česku po roce 1990, nestalo se - vyrovnání se se zločiny komunismu?
Komunistická strana měla být postavena mimo zákon a měli být potrestáni všichni, kdo mučili, bili a vraždili. Alespoň tohle se mělo stát. Víte, kdybych věděl, že to bude mít nějaký konec s lidmi, jako byl prokurátor Vaš, tak bych do toho šel znovu. Kdykoli, bez zaváhání. Život bych byl ochotný znovu riskovat. Ale takhle bolesti všech těch lidí, kteří chtěli žít svobodně a v pravdě, nestály za to.

Proto jste se po roce 1990 nevrátil do Čech? Nevěřil jste novému režimu?
Nám tu s Eliškou nic nechybělo, máme tady pěknou rodinu. Taky už jsme byli v letech. Náš návrat do Čech vlastně nikdy nepadl v úvahu. Ale když jsem slyšel, že jsou zase v Čechách lidé, kteří říkají, že jsem vinen, tak by se mi ani nechtělo vracet. Mně je strašně líto, všech, kteří kvůli mně trpěli. Později, už v Americe, jsem se dozvěděl, že kvůli mně a mým dvěma bratrům, kteří také převáděli, komunisti odsoudili téměř sto lidí. Ale já naprostou většinu z nich ani neznal. Říkal jsem tenkrát každému, kdo s námi pracoval, ať nikomu nic neříká, abychom nikoho zbůhdarma neohrozili. Jenže někdo něco řekl, ten to předal dalšímu - a najednou bylo sto lidí v lágrech.

A ještě jednu věc jsem chtěl říct. My jsme nasazovali život za Československo, mohli jsme být kdykoli zastřeleni a komunisti nám vzali občanství. Po revoluci mi pak bylo sděleno, že si musím o občanství znovu požádat, když ho chci mít. Ale proč bych měl žádat o občanství, když jsem se ho dobrovolně nikdy nevzdal? Já jsem v srdci pořád doma v Československu, v Čechách, i když mám Ameriku rád. Tak jsem si řekl, pokud mi chcete dát občanství, dejte. Pokud nechcete, tak nejsem váš občan a zůstávám tady.

Říkáte, že jste mohl být kdykoli zastřelen. Míval jste strach, když jste přecházel hranice?
Že by se mi třeba rozklepala kolena, to jsem nikdy neměl. To pr mě bylo mnohem horší, když jsem jezdil na dovolenou na Floridu a já jsem se koupal v moři. Bál jsem se žraloků, protože nejsem dobrý plavec. Před každým přechodem jsem ale měl strach. Bylo to spíš vědomí těch rizik a zodpovědnosti za lidi, které jsem měl s sebou - často s námi šly matky s dětmi. Věděl jsem, že to co dělám, je nebezpečné. Proto jsem se před každou cestou modlil, aby to dobře dopadlo, a všichni jsme se dostali za čáru.

Komunisti nejvíc zneužili váš přechod v prosinci 1949, kdy jste měl u Dobré na Šumavě zastřelit jednoho pohraničníka a druhého zranit. Udělali z vás kolego-vraha. Co se tenkrát odehrálo?
Já jsem se vždycky snažil vyhnout tomu, abychom museli použít zbraně, ale tehdy jsme měli smůlu. Když jsme večer vyrazili směrem k hranici, tak bylo pěkně, ale po cestě napadl sníh a napadlo ho dost, takže naše stopy byly vidět. A jak jsme přecházeli cestu, tak jsem je uviděl. Viděl jsem jak tam jde dvoučlenná hlídka. Okamžitě jsme se stáhli zpátky do lesa a zaujali pozice, o kterých jsme si mysleli, že jsou pro nás bezpečné. Čekali jsme, až přejdou, jenže jeden z těch strážníků najednou vběhl do lesa a už to na nás pálil ze samopalu.

Já jsem začal střílet jeho směrem, ale nevím, jestli jsem ho zasáhl, nebo dokonce oba dva, kulky lítaly všude. V takových chvílích není ani čas o tom přemýšlet. Jakmile střelba utichla, museli jsme rychle pryč, protože od hranice jsme byli ještě daleko. Až později jsem se dozvěděl, že jeden pohraničník zůstal ležet mrtvý a ten druhý byl těžce raněný.

Co vám proběhlo hlavou, když jste se to dozvěděl?
Dopadlo to tak, jak jsem nechtěl. Já toho lituju, že jsem musel střílet. Každý lidský život je dar od Boha a nestojí za to ho vzít. Ale stalo se, co se stalo. Tohle bylo místo, kde šlo o život, to vím přesně.

Převádět jste nepřestal ani potom, co u Českých Žlebů při jednom přechodu v roce 1950 pohraniční stráž zastřelila vašeho bratra Bohumila. Neváhal jste tehdy, jestli pokračovat?
Ne. Tehdy ještě ne. Bohumil tenkrát neměl jít. Vybral si nebezpečnou trasu, ale nedal si říct. Vrátil se domů proto, aby do Německa převedl svého syna, kterému bylo sotva pár měsíců. Byl ještě v peřince. Bratr ale bohužel padl do léčky a dostal devět zásahů. Já jsem šel trochu jinudy a podařilo se mi vyhnout. Skončil jsem, až když se začaly natahovat dráty podél hranice a už jsem nemohl převádět.

Máte odpověď na to, proč vás komunisti nikdy nedostali?
Byl jsem opatrný. Nešel jsem do zbytečných rizik a velmi dobře jsem slyšel, což mně mnohokrát pomohlo, protože jsem se rychle zorientoval. Každý den se také modlím k Panence Marii a věřím, že mě ochránila. Jednou při přechodu mě dělil od strážce, který tam měl s sebou psa, jenom takový keř. A já se modlil a prosil Panenku Marii, aby mě ten pes neucítil a nezačal štěkat. A on nezačal.

V Čechách se vypráví o vašich výpravách spousta legend, třeba, že jste se oblékl do ženských šatů a vyrazil na tancovačku, abyste mohl mluvit s Marií, svou tehdejší snoubenkou. Bylo to tak?
Ne, nic takového. Na žádnou tancovačku jsem nikdy nešel. To jsou povídačky.

Jak to vzniklo? Přišel jste někdy někam v převleku?
Někdy, když jsem byl zpátky doma na území Československa a musel jsem jít někam vyzvednout nebo předat vzkaz, tak jsem si dal třeba babský šátek na hlavu, abych se kryl a budil zdání ženy. Ale bylo to v noci, všechno jenom v noci. Neexistovalo, abych ve dne někam šel, natož na tancovačku, kde je spousta lidí. Taky se prý říkalo, že jsem převáděl přes rašeliniště a močály na Knížecích pláních. Je to holý nesmysl. Tudy by nikdo nechodil, protože by zbytečně riskoval. A po pravdě řečeno, ani nevím, jestli tam nějaké močály jsou. Ale dělali z toho film a bylo to.


Ta scéna, jak při přechodu umírá hlavní ženská hrdinka v močále, je z filmu Karla Kachyni Král Šumavy, který si režim objednal. Viděl jste ho?
Tady v Chicagu nám ho pouštěli na české misii. Je to všechno vymyšlené, jenom autorova fantazie. Jako hodně věcí v těch knížkách o králi Šumavy. Když vyšla ta poslední, ptali se mojí neteře v Čechách, jak dobře mě zná a jestli jsem byl opravdu takový děvkař, jak se píše. Nebo jestli jsem byl sprostý k děvčatům. Já jsem ale tohle nikdy nedělal. Když je člověk mladý, tak chce přemluvit nějaké to děvče, ale abych chodil po každé hájence na Šumavě, to neexistovalo. Ale je to napsáno a nejde to vzít zpátky.

Ve filmu se muž vrací pro svoji ženu. Vy jste se také vracel pro Marii Vávrovou a vašeho synka Josefa. Nepokoušel jste se je dostat do USA?
Ne. Už to nešlo. Marie se provdala za někoho jiného a snažila se na tu strašlivou dobu zapomenout. Její rodina to také odnesla, zavřeli je i Marii. Já jsem myslel, že bych je oba převedl, ještě než jsem odešel, ale Marie nechtěla. Říkala vždycky, dnes nemůžu, až příště. A příště zas nepřišla. Pak už to nepřicházelo v úvahu. Já byl v Americe a oni zůstali v Československu. Se synem Pepíkem jsem se viděl až po revoluci, komunisti ho za mnou do té doby nepustili.

Komunisti vás prý natolik nenáviděli, že se vás StB pokoušela v roce 1972 unést na olympiádě v Mnichově. To je také povídačka?
Ne, tohle není povídačka. Ale nechtěli mě unést, chtěli mě zamordovat.

Jak jste se to dozvěděl?
Všichni, kdo mě znali, mě varovali. Já jsem opravdu chtěl jet do Německa na olympiádu, jen tak chodit se dívat na sportovní soutěže. Přátelé z Čech mi ale propašovali dopis a varovali mě. Také moje sestra mi psala: Pepíku, ať tě ani nenapadne jet do Mnichova, čekají tam na tebe a chtějí tě dostat někam do vlaku, aby tě zlikvidovali. Tak jsem nejel. Dodnes nevím, jak se o tom StB dozvěděla, že chci jet do Německa. Já jsem to tady v Americe řekl snad jednomu kamarádovi. Pravděpodobně to ale řekl dál a na konci někdo důležitý dostal zprávu, že chci jet. No fakt je ten, že špiclů tady bylo asi dost.

Jak na vás reagovali místní, vaši bývalí sousedé na Šumavě, když jste po roce 1990 přijel do Čech?
Ale dobře, dobře. Já byl u dětí svého bratra Bohumila v Kartušíně. Jeho syn si tam vzal nějaké děvče a já jsem je jel navštívit. Šli jsme tam pak do hospody na pivo a nikdo nic neříkal, když můj synovec oznámil, kdo jsem. Nikdo mě nechtěl bít, nikdo si se mnou nechtěl nic vyřizovat. Možná po straně chtěli, ale zpříma mi nikdo nic neřekl.

Dostal jste prezidentské vyznamenání od Václava Havla, za hrdinství. Přebíral ho tehdy v roce 2001 váš synovec. Proč jste si pro něj nepřijel vy?
Byl jsem tenkrát nemocný a nemohl jsem přijet. Jinak bych rád přijel. Havla jsem měl rád, ten se před komunisty neohnul.

A sledujete pořád, co se děje v Čechách?
Já se o tom teď moc nedozvím, ale tady jeden soused dostává noviny, a taky si volá s bratrem z Čech a ten mu to říká. Vím, že teď v Praze byla demonstrace proti prezidentu Zemanovi. Zeman, zdá se věří Putinovi. Stejně je zvláštní, že tak zbožný člověk jako Putin, může dělat tak strašné věci, ale i to se někdy stane.




Moji mili vlastizradci...

12. března 2015 v 14:24 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
(Clanek z roku 1999)

At 09:44 PM 9/11/99 +0200, Petr Cibulka wrote >PRO KOHO HRDINOU A PRO KOHO VLASTIZRADCEM?

Uz jsem potkal hodne lidi, ale zadny nemel bumazku, ze je hrdina. Hodne jich ale melo papir na to, ze jsou certifikovani vlastizradci. A tak se mi stalo, ze jsem mel a dodnes mam pratelske vztahy s mnoha vlastizradci, ale dodnes jsem nepotkal, natoz se spratelil s nejakym hrdinou. Hrdina tudiz pro mne zustava pojmem velice iluzornim, asi jako nekdo z Hvezdneho mestecka. Vyhodou zase je, ze vlastizradci zase byvaji docela malebne charaktery s jeste malebnejsimi zivotopisy a zadny z nich nikdy nebyl komunista (komunisti me serou - to netajim, to je o me znamo).

Jednim takovym vlastizradcem byl Mila Tucek. Rodne Ceskoslovensko opustil v roce 1948, kdyz mu bylo celych osmnact roku, a po par mesicich uz byl v radach vlastizradne (ci snad jakoukoliv vlast bohorovne ignorujici "legion etrangere"), a pak byl, jeste za Francouzu ve Vietnamu, coz byla podle Mily velika zabava, protoze tam hrali v jednom kuse volejbal na plazi - celych 40 let pred tim, nez byl plazovy volejbal udajne vynalezen v Californii. Predstava Vietnamu a velike legrace mi nikdy moc nestymovala a tak jsem se ptal, a kde pri tom volejbalu prisel k prostrelene noze, ruce a kusu chybejiciho ucha. Mila se na vterinu odpoutal od sneni o volejbalu na plazi ve Vietnamu a vybafl: "Copak? Kafe ti nechutna, ze mas tak blby otazky?"

Mila, znamy jako "Mel" snad ani nemel rodinne album fotografii (jeho rodina byli tri dospeli synove, kteri se narodili v Australii), ale kdyz jsem mu jednou zase vyrizoval nejake papiry (ke konci zivota spatne videl), tak na mne vykoukl papir, ktery jasne rikal, ze muj pritel stravil sest let v Iranu, jeste za vlady Reza Pahlaviho a pak dalsi papir, ktery tvrdil ze "Mr. Mel Tucek" je drzitelem nejvyssiho statniho vyznamenani z Indonesie (neco jako Rad prace a Za zasluhy o vystavbu dohromady), potvrzene dekovnym dopisem toho manika co vladl v Indonesii pred Sukarnem. A Meluv cestovni pas byl indonesky, prestoze predtim nez prisel do Kanady, tak zil v Australii! "A ze jsi mi o tom nikdy nevypravel", povidam. "Nebylo to zajimave", pravil klidne Milousek. A pak z niceho nic umrel. Po nejake obycejne operaci zlucniku nebo ceho. Rekli mi to az v den pohrbu. Nez jsem do Cambridge prijel, byly uz ceremonie skonceny. Jen ta rakev tam stala. Polozil jsem karafiat na rakev a rikam: "odpocivej v miru, Milo.." - tenhle vlastizradce uz nepromluvi.

Dalsi takovy charakter a vlastizradce, ktereho mam moc rad je Jan Jurtik, taky z generace "osmactyricatniku". A stejne jako Mel, taky ma uplne stejnou tendenci vam s vaznym oblicejem tvrdit, ze se vlastne nic zajimaveho behem jeho zivota neprihodilo a ze to byla jedna velika sranda. Jenda byl vrchni v restauraci v Praze a nekdy v lete 1948 ho komuniste zavreli. Jenda tvrdi, ze uplne nevinne, ze on s politikou nemel vubec nic spolecneho. Akorat pry v jeho restauraci mivali komuniste schuze a porady a k Jendovi, kteremu tehdy bylo 20 let, prisel neznamy clovek a pozadal ho, jestli by vzdycky, jak tam ti komunisti budou mit schuze, nezapl takovy maly mikrofonek a zesilovac v rohu mistnosti za takovou oponou. No proc by neudelal bliznimu svemu dobre, rikal si pry Jenda a zapinal a vypinal a zapinal a vypinal az si pro nej prisli policajti. V kriminale sedel ve vysetrovaci vazbe az do vanoc, a tehdy pry byla takova doba, ze na vanoce pousteli vezne domu - no kdyz jsou ty Vanoce.

A tak pry byl na vanoce propusten domu i Jan Jurtik. Tou dobou mu ale uz bylo jasne ze to dobre nebude a tak na novy rok sel pesky pres sumavske hvozdy do Nemecka. A chytili je, ale nez pry doslo na nej rad na vyslech, tak pry Jenda strcil svou pistoli za dvirka na vymetani sazi z komina (snad tam ta pistole je dodnes) a pak pry tvrdil ze je cisnik, co hledal na Sumave praci v nejakem rekreacnim stredisku a zabloudil. No ze ho pry zavezou pod hlidkou zpatky do Prahy a tam se uvidi... do Prahy uz ovsem Jenda nedojel, protoze vykopl zachodove okynko u vlaku a vyskocil za jizdy z vlaku - a Sumavu tentokrat presel uspesne.

A pak byl v Australii, no predtim trosinku spolupracoval s Americanama v Nemecku, ale opravdu jen trosinku, delal tlumocnika a semtam prevedl nejake ty lidi z Ceska do Nemecka, kdyz uz ted znal tu cestu dobre, no jak rikam, jen trosinku, a mel v Australii na plazi restauraci, ale prisel tajfun a z restaurace zustaly jen tu cementove bloky v pisku. A tak sel do Ameriky a delal cisnika v hotelich v Las Vegas - vzdycky jen cisnika a na vyletnich lodich delal cisnika a jezdil ruzne po svete, ve vsech moznych pristavech byl.. to jsem nevedel Jene, ze lasvegaske kasina operuji vyletni lode?... no to bylo US Navy ty lode... Ze ja blbec jsem se ptal... Ale na toho cisnika v Las Vegas na to ma dukazy. Desitky fotografii na zdech, tady s Elvisem, taky jako cisnik obsluhuje Chucka Connorse, tady se objima s Frankem Ol' Blue Eyes. Jednou jsem zahledl v jeho penezence pri placeni v hospode velkou zlatou hvezdu... ukaz co to mas, Jeniku? Las Vegas Police Department? A k tomu jsi prisel kde, kdyz jsi delal cisnika? Vis Rosto, ja uz mam tech sedmdesat let a ja si hodne veci nepamatuju - dobre vino, ze?

A jeden Cech, co mam cest ho zvat pritelem (a je tady na cs-clubu, ale jmeno vam nereknu) ten zradil vlast obzvlast pamatnym zpusobem - byl prislusnikem Pohranicni straze, zadny lampasak, obycejny vojak - a proste opustil sluzbu a odpochodoval do Rakouska. Pak pry v Traiskirchenu jeste par dnu delal pozdvizeni, kdyz se tam produciroval v ceskoslovenske pohranicnicek unifome - je to dlouhan, nemeli na nej hned nahradni satstvo a on nic jineho nemel - prisel jen s tim, co mel na sobe ve strazi. A vojacek z pohranicni straze sel do Jizni Afriky a pozdeji do Kanady. Jeho oblibenym vtipkem bylo nosit v penezence fotku prsate polonahe cernosky a tvrdit sokovanym ceskym spoluemigrantum, ze to je jeho manzelka, se kterou se v Jihoafricke republice ozenil (manzelka je ve skutecnosti Burka, tudiz beloska). A kdyz se tenhle vlastizradce chtel jet podival po te Havlove pseudorevoluci do Ceska, tak musel napred pozadat o zruseni trestu vezeni (za tu vlastizradu prece) asi 15 let, co mu v nepritomnosti ti komunisti (dnesni demokrati) nadelili. Tudiz pozadal - a bylo mu odpusteno asi 13 let z celkoveho poctu patnacti. Dva roky stale zbyvaji k odsezeni. Tesime se na vasi milou navstevu rodne vlasti!

A znam taky jineho Cecha co (po te co emigroval) sel jako dobrovolnik do jihoafricke armady (to bylo vsechno pred Mandelou, aby bylo jasno), a zavalcil si v Namibii a v Angole a tak...

A znam jednoho velice hodneho vlastizradce, co taky byl v "legion etrangere" a byl v Congo, co se mu tehdy rikalo Katanga a v Angole a dneska zije v Belgii...

... a znam i jednoho co porad chtel zradit vlast a furt se mu to nedarilo. Pokousel se emigrovat a ne a ne se mu to povest. Jmenuje se Jirka Pfeffer. Napred zkousel normalne prebehnout hranice do Rakouska, ale chytili ho a odsedel si asi 3 roky, cimz ziskal trestni rejstrik jako hrom a tim padem mu nikdy nemohla byt vydana cestovni dolozka na cestu do zahranici ani cestovni pas. Uplne utrum, hotovo, finito. Takze potom pracoval kdesi v Terezine, kde byly nejake Sberne suroviny, a nakladali tam stary papir, ktery komunisti posilali vagonama do zapadniho Nemecka. A Jirik se tam do toho vagonu nechal zaskladat a ze vyleze az v zapadnim Nemecku. Bezva plan. Jenze az po dvou dnech drcani a kodrcani dojel do Ceskych Budejovic, tak na seradovacim nadrazi poskodili ajzbonaci sprahlo a vagon s Jirik byl odstaven a do Nemecka nejel. Zase nic. Tuhle vagonovou akci si zopakoval jeste jednou, zase se nechal zaskladat do vagonu mezi stary papir, vsechno poprasit peprem na zmateni cuchacich psu... jenze byly Vanoce, a posunovalo se pomalu a byl strasny mraz - a Jirik sam dobrovolne vylezl z vagonu uz nekde u Prahy, protoze to zimou uz nemohl vydrzet. Trikrat neuspesny se Jirik prestehoval do Zatce a ozenil s dcerou nejakeho mistniho nacelnika SNB, jmenovala se Cvetkovska a pri svatbe si vzal jeji jmeno a nechal si vystavit novou obcanku na jmeno Cvetkovsky. Druhy den po obdrzeni nove obcanky pozadal o vypis z trestniho rejstriku. Zadny Jiri Cvetkovsky zaznam nemel a vypis z rejstriku prisel cisty. Takze Jirik utikal na pasovku a do Cedoku a s novym pasem si koupil zajezd do Jugoslavie (bez manzelky). Potkal jsem ho velice stastneho az v Traiskirchenu na AFCR - coz byl American Fund for Czechoslovak Refugees. Dnes bydli ve Philadelphia, Pennsylvania.

No - znam hodne vlastizradcu. A mam je rad. Jsou to moji lide...


Kratky pohled do dejin...

12. března 2015 v 13:32 | Prislo mi emailem... |  Clanky jinych autoru
V 732 AD Muslimská armáda , která se pohybovala na Paříž, byla přemožena
a vrácená zpět u Tours, Francie, Charlesem Martellem

V 1571 AD Muslimská armáda/námořnictvo byly poraženy Italy a Rakušany
když se pokoušeli přeplout Středozemní Moře a napadnout jižní Evropu v boji
Lepanto

V 1683 AD Turecká Muslimská armáda, při napadení Východní Evropy byla
konečně poražena v bitvě u Vídně Německou a Polskou Armádami

....toto svinstvo již běží 1400 let a polovina nynějších politiků o tom ani neví !!!
.....kdyby tyto bitvy nebyly vítězné, tak bychom dnes mluvili Arabsky a
Kresťanství by neexistovalo,jistě i Judaizmus...a nezapomeňme, že Hitler
byl obdivovatel Islamu a že Mufti Jeruzalémský byl Hitlerův host v Berlíně a
založil Boseňskou Muslimskou Divizi SS, 13-tou a 21-tou SS Divizi která
zabíjela Židy, Rusy, Cikány a jiné " Untermenschen-podřadné".

V 1783 AD když Britské Kolonie ,které se později staly Spojenými Státy Ameriky,
docílili svou nezávislost od Velké Britanie, 5 Muslimských zemí Severní Afriky
prohlásili válku proti nově ustanoveným Spojeným Státům, přepadávali a unášeli
obchodní námořníky a prodávali je za výkupné, nebo do otroctví. Když Spojené
Státy Americké byly ustanovené, byly nucené platit vyderačům 20 až 25 procent
jejich federálního rozpočtu těmto Muslimských zemí aby přestaly přepadávat
a unášet.Trvalo to dvě Administrace Spojených Států ,Washingtona a Adamse,
sestavit dostačující Námořnictvo a Námořní pěchotu, aby dobilo Tripolis a
ukončilo to pirátství.

Pohled zpět

Tolik dnešních Američanů se stalo tak izolovaných od skutečnosti, že Amerika
by mohla utrpět porážku, aniž by utrpěli nějaké nepříjemnosti
Pozastavme se na okamžik, a pohleďme zpět. Následující jsou momenty z
dějin. Ony se skutečně udály !

Vzpomínáte si ?

1. V 1968, Bobby Kennedy byl zastřelen Muslimem
2. V 1972 při Olympiadě v Mnichově, atleti byli uneseni a zmasakrováni Muslimy
3. V 1972 letadlo Pan Am 747 bylo uneseno a odkloněno do Kahiry kde bylo
zapáleno při pristávání,vybuchlo krátce po přistání, Muslimy
4. V 1973 letadlo Pan Am 707 bylo zničeno v Římě, s 33 lidmi na palubě,zabiti,
když bylo přepadeno granáty, Muslimy
5. V 1979, Americké Vyslanectví bylo přepadeno v Iránu Muslimy
6. Během roku 1980 mnoho Američanů bylo uneseno v Lebanonu Muslimy
7. V 1983 US Námořní Pěchoty kasárny v Beirutu byly vybouchnuté Muslimy
8. V 1985, výletní loď Achille Lauro, byla přepadená a 70-ti letý Americký
cestující byl zavražděn a přehozen přes palubu do moře Muslimy
9. V 1985 letadlo TWA 847 bylo přepadeno v Atenách a jeden US Námořní
potápěč se snažil zachránit cestující, byl zavražděn Muslimy
10. V 1988, letadlo Pan Am 103 bylo bombováno Muslimy
11. V 1993, World Trade Center v New Yorku bylo bombováno poprvé Muslimy
12. V 1998, US Vyslanectví v Keňi a Tanzanii byly bombardovány Muslimy
13. 11. září 2001, čtyři letadla, které byly použity jako raketové střely ke zničení
World Trade Center v New Yorku z těch dalších dvou jedno bylo namiřeno na
US Pentagon, a to druhé bylo odkloněno a zříceno cestujícími.Tisíce lidí bylo
zavražděno Muslimy
14. V 2002 Spojené Státy vedli válku v Afganistanu proti Muslimům
15.V 2002 ,reportér Daniel Pearl byl unesen a hlava sťata- uhádli jste- Muslimem
16. V 2013, Bomby při Bostonském Maratonu. 4 nevinné lidi,včetně ditěte,byli
zabiti a 264 zraněných Muslimy
17. V 2014 tisíce křesťanských mužů,žen a dětí bylo zmasakrováno,
pochodováno a sťato Muslimy

Ne, já nevidím systém profilování,vy ano ?

Takže, abych ujistil, že my Američané nikdy nikoho neurážíme, zvláště ty kteří
mají úmysl nás zabíjet, ti kteří na letištích vás kontrolují, nebudou smět stanovit
profil určitých lidí.

Absolutně Žádné profilovnání ! Místo toho, budou muset namátkou provést
osobní prohlídku 80-ti leté stařenky, malinkých dětí, pilotů,kteří mají platné
průkazky , tajných agentů, kteří jsou členy presidentova ochranného oddílu,
85-ti letých,Poslance s ocelovými kyčlemi, a držiteli Čestných vyznamenání, a
bývalého Guvernéra Joe Fosse-ho,ALE nedotýkat se Muslimských mužů, aby
ochranka letišť nemohla být obviněna z profilování !

Ztratili Američané uplně svůj rozum ????

Rozešlete to co nejvíce lidem, aby takové Gloria Aldred-s a jiní pitomí advokáti,
spolu s Federálními Soudci, kteři chtějí zmařit " selský rozum", stydět se za
sebe - jestli ještě mají nějaký " selský rozum".

Jak spisovatel oceněného příběhu " Forest Gump" to tak dobře vystihl,
" Hlupák je ten, který se jako hlupák chová "

Projev na Prazskem hrade...

11. března 2015 v 18:59 Clanky osvetove

Projev prof. Petra Piťhy, probošta Kolegiátní kapituly Všech svatých na Pražském hradě


Klub ceskych strojvudcu v St. Jacobs, Ontario

11. března 2015 v 18:01 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
V polovine osmdesatych let zakoupilo Ceske sdruzeni v Kitcheneru, Ontario budovu v blizke vesnici St. Jacobs. Velmi zasluzny cin. Budova byla nejaka byvala zajezdni hospoda, hospoda byla v prizemi, nahore byl byt, v pomerne opustene, ale velmi pekne lokaci, na brehu reky jmenem Grand River, uprostred zvlnene krajiny obyvane Mennonity, s jejich bryckami, konmi a cernymi klobouky. A protoze ceske sdruzeni nebylo pro ty kanadske snoby dostatecne velka pravni entita, tak si na sebe mortgage vzal Stanislav Reinis (cest a slava mu!) a teprve po zaplaceni to bylo prevedeno na Ceske sdruzeni.

Tento cesky klub se stal rychle centrem ceskeho deni v tomhle koute Ontaria a kultura tam jen svistela. Jezdily tam emigrantske celebrity jako Ota Ulc, Josef Skvorecky (tehdy to byl mrnavy belovlasy muzicek s pomnenkove modryma ocima, casem pak vyrostl), pani Skvorecka, s jejim tehdy popularnim ucesem "slepice vlaska", promitaly se filmy jako "Fararuv konec" (podle Skvoreckeho knizky). Prodavaly se tam knizky z 68 Publishers (ja jsem si je nechal posilat primo od nich z Toronta a vzdy radne zaplatil, pani Skvorecka si stezovala, ze emigranti nechteji platit), dodnes jich mam vetsinu v knihovne, krome tech co si nekdo pujcil a uz nevratil. Vsechno jsem to absolvoval, vcetne staveni plotu (coz si uz nepamatuji, ale pred par lety mi kdosi tvrdil, ze jsem tam byl) a budovani volejbaloveho hriste (tam jsem byl, to si pamatuji, ale nikdy jsem tam nehral).

Jezdily tam i hudebni celebrity jako Karel Kryl (byl jsem u toho, Kryl opravdu chlastal pivo po galonech), Vlasta Tresnak (plase vypadajici kluk, opravdu v Karline bydli jen sami cigani? nikdy jsem tam nebyl) a tak podobne. Po 1990 zacali jezdit i umelci-komunisticti kolaboranti z Ceska (aby mohli v ceskych novinach nabubrele psat, ze byli na americkem turne neco jako Bruce Springsteen) a to uz jsem tam byl jen jednou, kdyz vystupoval Lasica a Satinsky. Na dalsi hvezdy, jako Hana Zagorova (pry pri vystoupeni plakala, kdyz tam odpipala Maluj zase obrazky, vsechny emigranty to pry strasne dojalo, nebyl jsem u toho), Ljuba Hermanova, Jirina Bohdalova a takovi, na to uz jsem nemel nervy. Udajneho komika Donutila si tam nepamatuji, ten si ale udelal ostudu zase v podobnem klubu tady v Miami, stejne jako jiny showman Milan Markovic.

No a mimo tyto celebrity byl cesky klub vzdy plny jinak nevyznamnych ceskych emigrantu, vsechno inzenyri (byl Bubak taky inzenyr? Pamatuji si, jak byl na mne Bubak nasranej, kdyz jsem zacal v klubu zadarmo rozdavat chicagskeho Hlasatele, ktery mi posilal stary pan Kucera, kdezto Bubak chtel za Dobry den predplatne), vetsina z nich hned po emigraci zacala neopravnene a zrejme i ilegalne pouzivat v Ontariu velice popularni titul "P.Eng.", jo a i tam si to dali na vizitky a na jmenovky na zvonku u dveri. A tak se tam potom objevil i muj soused z ulice na Westwood Drive, kde jsme tehdy bydleli, rumunsky emigrant jmenem Ion Ionescu (nebo tak podobne), presneji tedy "inzenyr Ion Ionescu" - jak rad zduraznoval a daval najevo. Mnozstvi ceskych inzenyru ho velmi fascinovalo a privadelo temer do vyvrtky. Zcela bezne se lidi ptal, ze jestli jsou "taky inzenyr?". Jo, jasne, ze ano. A Ion jen zaril...

A vsechno jsem zase pokazil ja - ja destruktivni zivel. Nakonec prisel Ion, prestoze mne znal z ulice, zpovidat i mne, jak je to s mym vlastnim inzenyrstvim. Skoro jsem mu vyrazil dech svou informaci, ze jsem za minuleho zivota za zeleznou oponou nebyl inzenyr, ale jezdil jsem hovnocucem. A co teda delas v klubu inzenyru?, tazal se mne s prisne povytazenym karajicim obocim. Byl jsem mu zrejme uz delsi dobu podezrely, obzvlast kdyz mne nekolikrat zahledl za volantem nakladaku firmy Overland.

Nejlepsi obranou je protiutok a tak jsem se zacal naopak vyptavat ja, jak se on dostal do klubu plneho inzenyru? S usmevem cloveka, ktery je nade mnou mi vysvetlil, ze on je taky prece pravoplatny a certifikovany inzenyr a protoze z Rumunska z neznameho duvodu nikdy neemigrovalo tolik inzenyru jako z Ceska, tak nemaji svuj klub a on tedy chodi do ceskeho inzenyrskeho klubu. A ze by ho teda zajimalo, jak pri takovem ubytku inzenyru dokazou v Cesku udrzet zeleznice a vlaky v provozu? A to uz jsem to pochopil.

"A na ktere trati jsi jezdil?" zeptal jsem se. "Na Brasovia-Bucuresti, na dieselu!" pravil pysne. A bylo jasno. Ion, ktery vedel, ze jeho povolani strojvudce na lokomotive je v anglictine zvano "engineer", zil mnoho mesicu v dojmu, ze z neznameho duvodu v CSSR doslo k masovemu exodu strojvudcu a ted se setkavaji kazdou nedeli na nedelni brunch v ceskem klubu na brehu Grand River a zpivaji si tam "Jede jede masinka, kouri se ji z kominka!" - v klubu ceskych strojvudcu v St. Jacobs,Ontario. Pokousel jsem se mu vysvetlit (nevim zda to pochopil), ze tihle inzenyri jsou jina sorta, jen potrouble deti komunistickych rodicu, kteri se dostali na vysoke skoly protekci a byli tak blbi, ze se nemohli uplatnit ani v socialismu, tak emigrovali v blahove nadeji, ze na zapade pred jejich titulem nekdo sedne na zadek. Po sametovem podfuku se skoro vsichni vratili zpatky do Ceska, delat "biznis" a dnes jiz asi stastne odpocivaji v sudech na dne Orlicke prehrady.

Prislo mi to k smichu a hlasem mocnym jsem vzkrikl na ostatni sedici v hospode: "Vsichni jste strojvudci!!! Vsichni! I ty, a ty, a ty!". Od stolu se zvedly hlavy profesoru z okolnich univerzit (University of Waterloo, University of Western Ontario, Wilfried Laurier University, Brock University, York University a University ot Toronto) a prestoze uz v sobe meli mnoho pullitrovek ceskeho rumu (prodaval se tam a profesorum chutna cesky rum vice nez Bacardi), tak si mne zmerili prisnym pohledem: "Tak Hedvicka jsem jeste ozralyho nevidel!" a nalili si dalsi rundu.

Ja nevim, me uz se nechce rozsuzovat, kdo je ozraly a kdo ne. Cas oponou trhnul...



Ti nahore, co zpivaji, jsou inzenyri temer urcite. A nelze nepripomenout veliky hit skupiny Rangers-Plavci - Promovani inzenyri, ktera si na svem inzenyrstvi taky velmi zakladala (a za komunistu cestovala bezne na zapad - i do Mexika)...