Květen 2018

Muj otec a ja - pametihodny zivot Rostislava Hedvicka...

30. května 2018 v 15:21 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Zivot meho otce nebyl vyjimecny, protoze bohuzel podobnych osudu jako jeho bylo v byvalem Ceskoslovensku daleko vic nez by v civilizovane zemi melo byt. Ale pametihodny byl.

Muj otec se narodil 1.1. 1932 (tudiz se dozil 86 let, tri mesicu a 16 dni) v rodine snobolinare (podle starych dokumentu "predmestana") Bohumila Hedvicka. Protoze dnes stejne nikdo nevi, co to byl snobolinar, tak radsi uvadim rovnou, ze to bylo neco jako zahradnik, ale ve velkem. Zahradnik ma maly pozemek a pestuje tam vsechno mozne. Kdyz ma nekdo velke pozemky a pestuje tam obili, repu a tak, tak je to rolnik, kdyz na te same vymere pestuje ve velkem zeleninu, tak je to snobolinar.

Otec byl nejmladsi z osmi deti (sest kluku a dve devcata - takze ja jsem potom mel v ranem mladi 36 bratrancu a sestrenic!), rodina bydlela u rybnika Jordan (Olomoucka 345) a protoze nejstarsi syn (Bohus) dostal rodinny dum, tak na meho otce zbyl dum v Mlynske ulici 285, kde puvodne cela rodina bydlela, nez starecek koupil ten dum u Jordanu.

V dome v Mlynske 285 jsem ztravil sve detstvi i ja. Dum to byl priserne stary, z veprakovych cihel, do formy jak si ji pamatuji ja postaveny nekdy okolo 1850 a puvodne v nem bydlely tri vzajemne nepribuzne rodiny (jedna do ulice a dve dale do dvora). Otec byl ovsem budovatel, tahle linie se s nim tahla cely zivot a tak uz za meho detstvi byl dum postupne prebudovavan (krovy se podeprely, puvodni veprakova zed se zbourala a postavila z palenych cihel, pokud nekde byla uz zed z palenych cihel a byla vlhka, tak otec stojici zed podrezal a zespodu misto jednoho saru cihel to odizoloval terovym papirem a asfaltem. Smrad asfaltu si pamatuji dodnes.). A tak se dum z veprakovych cihel stal behem 20 let obyvatelnym a na tu dobu modernim obydlim, puvodni zustaly jen krovy a strecha. Krytina, ktera byla puvodne stipany sifr (bridlice) byla nahrazena tzv. eternitem, velke ctverce z asbestu a nejakeho cementu.

Otcova budovatelska dovednost mela svuj puvod v jeho sluzbe u PTP (Pomocny technicky prapor) od roku 1953, celkem 2 a pul roku, zajimave bylo, ze se ozenil jeste pred nastupem na vojnu a kdyz odchazel na vojnu, tak mu tajemnice Kosacka napsala do posudku "Navrat do obce nezadouci!". Ackoliv nastoupil do slovenskeho Komarna, byl oficialne zarazen k "zenistum" (neco jako SeaBees nebo U.S. Corps of Engineers), dostal cerne narameniky a sel stavel ploty a budovy do Pardubic, kde se budovala Syntezia Semtin, aby komunisticky rezim mel dost vybusnin. A tam se naucil tzv. "zednickou" a byl v pripade potreby "zednickym mistrem" az do konce zivota. Coz mel spis jako urcite hobby, hlavnim zamestnanim byl svarec v kojetinskem VZKG - tedy v tzv. "zelezarnach".

U petepaku v Pardubicich.

Mam pamet jako slon a jako male dite jsem se vzdy motal nekde okolo a tak muzu smele tvrdit, ze jen v Kojetine samotnem postavil muj otec za ty roky minimalne tricet rodinnych domku vseho druhu (kam se sere OSP a nebo stavebni firma Ptacek), od Konarkovyho a Bosakovyho baraku u nadrazi, pres nespocetne mnozstvi zasadnich oprav starsich domu (pribuzni i jen kamaradi) az po novostavby v Polni ulici. Mel velky podil i na stavbach kojetinskeho stadionu Slavoj Kojetin, na prumyslovych budovach v zelezarnach i cukrovare (dokonce i na budove kojetinske polikliniky pracoval coby zednik). Jeho nejmilejsi stavebni dilo (a zaroven dilo, kde jeho budovaci podil byl temer 100% - vetsinou stavel sam a vzdy mel "pridavace" "kalfasniky" a "nekoho k ruce".) byly stavby "zelezarenskych chat" (tri budovy) na prehrade Bystricka v roce 1959 a oprava existujici chaty a stavba jedne nove na Chvalcove pod Hostynem v roce 1968, taktez pro VZKG. V obou pripadech jsem byl osobne u toho pritomen. Byl jsem tam s nim i v dobe slavne povodne v roce 1959, kdy prehrada Bystricka z roku 1912 byla plna az po okraj a tlakem vody uplne vibrovala, ja jsem s nim coby maly kluk prebihal po hrazi. Chaty dodnes stoji, pri jedne z mych navstev v CR jsem ho nalozil do auta a jeli jsme se tam podivat. Opustene a zanedbane. Asi mu z toho pak bylo smutno.

Otec mel nejen reputaci coby extremne zrucna osoba (az do vysokeho veku) ale i coby organizator a pametnik. Po roce 1989 to byl on, kdo si jako jediny pamatoval, co vsechno kde Hedvickove vlastnili (a komunisti zabavili) a staral se v zajmu cele rozvetvene rodiny, aby doslo aspon k nejakym restitucim. Casto jsme se o tom bavivali pri nasich pravidelnych sobotnich rozhovorech na Skype.

Kdyz prisel otec v roce 1955 z vojny, tak byl bez prace a i v hanackem Kojetine komunisticka zvule vymknuta z kloubu silela, zaviralo se vlevo vpravo a kazdy kdo mel doma kozu nebo kraliky (natoz kone) byl docela bestialnim nasilim nucen ke vstupu do JZD. Coz byl pro otce problem, protoze z ideologickych duvodu pro nej JZD (tedy kolchoz) nepripadalo v uvahu. Jako jina moznost se naskytalo jit do dolu do Ostravy kopat uhli nebo neco podobneho, nebo se nechat zavrit na Mirove jako stryc Polda Jez (manzel otcovy sestry). Nakonec se mu povedla nabidka pracovat u nejakeho smradlaveho stroje v Technoplastu Chropyne. Takhle mi to vypravel sam: "A jdu z toho narodniho vyboru s bumazkou do Technoplastu v ruce, ze tam mam zitra nastoupit. A u Pivovaru potkam Poldu Ivana (znali se z detstvi) a jestli pry mam pracu. Rikam ze ne a ze mne poslali do Technoplastu. A jestli mam ridicak na traktor (jediny ridicak, ktery kdy mel). Ja ze ano a Polda rika, zitra prijdi ke mne a budes jezdil u mne v traktorce (STS - Strojni traktorova stanice, kde byl Polda Ivan coby komunista "brigadyrem"). A ja rikam a co ten Technoplast? A Polda rika, to ja uz na vybore zaridim!" A zaridil, a otec pak jezdil v STS traktorem a pasakem DT-54 dalsi ctyri roky, nez traktorku prevzalo i se zamestnanci nove vznikajici VZKG (tedy pobocka ostravskeho VZKG v Kojetine). Takze tomu JZD, pripadne kriminalu, unikl. Jeste ze ma nekdy clovek kamarady z detstvi, kteri jsou komunisti - i ja jsem tyhle situace o 30 let pozdeji zazival.

Kdyz pozdeji traktorku prevzalo VZKG a otec prestal trvale jezdit traktorem (jen semtam), poslaly ho zelezarny do Ostravy na preskoleni na "rovnace pil". Byl to jakysi projekt, ktery se v Kojetine nakonec nikdy neuvedl do provozu, ze zelezo se rezalo obrovityma cirkularkama (prumer kotoucu az 2 metry) a kdyz se ta pila horkem zkroutila, tak se do ni muselo bacit kladivem a narovnat ji - a v tom byl prave vyskolen muj otec - diplom mi ukazoval jeste pred par lety, mel ho schovanej.

Protoze ale k rovnani pil nikdy v Kojetine nedoslo (tam maji problem s narovnanim charakteru, natoz pily), tak otec delal tu zednickou, fabriky posilaly sve zamestnace na verejne prospesne prace po meste, stavel polikliku, stadion, budovy v zelezarnach a ty chaty na Bystricce az byl nakonec jeste jednou preskolen na svarece na plny uvazek (napred jen elektrickym proudem, potom i ty ostatni zpusoby - v ochranne atmosfere a tak) - a tim svarecem zustal az do odchodu do duchodu. Da se jen predpokladat, ze dlouholete vdechovani tech svarovacich plynu zpusobilo jeho chronickou leukemii.

Na jare roku 1968 byl otec ve VZKG Kojetin zvolen do jedine funkce, kterou kdy zastaval - byl zvolen kulturnim referentem v ZV ROH. Jako nekomunista, predsedou byl Franta Dubansky, komunista - ono to zase s tim osmasedesatym tak slavne nebylo, jestli vam to jeste nedoslo. Byla to neplacena funkce pri zamestnani, zadny uvolneny funkcionar. Prvni akci, kterou otec zorganizoval byl zajezd zamestnancu VZKG do Jugoslavie - akce, ktera dlouhodobe u mnoha obyvatel Kojetina narusila pozitivni vztah k statnimu zrizeni. Zajezdove akce se staly jeho specialitou, dlouhodobe i kratkodobe, i kdyz se sam vsech ani nemohl zucastnit a zorganizoval jich velke mnozstvi az do 16. dubna 1969 (dubnove plenum KSC a odstaveni Dubceka z fukce a jeho odeslani do Turecka), kdy vsichni zelezarensti odborari (vcetne otce i komunisty Dubanskeho) odstoupili z funkce a az dokonce zivota uz zadnou takovou funci nezastavali.

Odbory se mu objevily v zivote pak jeste jednou - kdyz v roce 1992 odchazel do duchodu, tak za nim prisel nejaky odborar a ze si coby oblibena osoba a odchazejici do duchodu muze vybrat nejaky zajezd nekam, co meli na seznamu, pro sebe i pro manzelku. A s usmevem pak rad a casto vzpominal, ze si tam vybral ten nejdrazsi zajezd do Sovetskeho svazu co tam meli - letadlem do Moskvy a s dalsimi prelety do Sovetske Asie, Kazachstanu a jinych stanu, Taskent, Alma-ata a tak dokola. Rikal, ze je mu sedesat a v Rusku nikdy nebyl a vzpominal, jak se byli podivat v Kremlu a v mauzoleu na Lenina a jaka je dodnes bida v Asii. Asi mel ten cesky smysl pro recesi, ktery ja jsem nikdy nemel. Dnes je mi taky pres sedesat a v Rusku jsem nikdy nebyl a cele Rusko mi muze polibit prdel.

Prevladajicim motivem meho vztahu k otci byla moje touha ziskat jeho aspon verbalni uznani za cokoliv, co jsem dokazal a jeho neochota prave to udelat. A ja jsem se mu chtel prinejmensim vyrovnat - byl to muj otec, prece... to je snad (doufam) normalni synovska tendence.

Jsem clovek se znacnym nedostatkem respektu k autoritam (navic s uplne totalnim nedostatkem respektu ke komunistickym autoritam) a jakekoliv uznani cehokoliv od oficialnich autorit je pro mne bezvyznamne (diplomy mam v supliku, na zvonku ani na vizitce nemam zadny titul) - ovsem ja jsem chtel slova uznani od meho vlastniho otce, ta pro mne byla cennejsi nez zlato. A ta nebyla. Moje sestra mi kdysi rekla, ze to tak citila taky. A jak vite - zlato v Cesku nebylo a kdyz bylo, tak to komunisti zabavili.

Zacalo to pochopitelne uz v detstvi, mozna si otec myslel, ze nas nemuze prilis chvalit, abysme si o sobe moc nemysleli, nejak tak to muselo byt. Otec vetsinu zivota pracoval jako svarec v kojetinskem VZKG a tak slova uznani byla rezervovana pouze pro "chlapy z prace". Nikdo jiny neumel vubec nic. Paneboze, jak moc mne to sralo....

Otec nemel prilis vysoke uznani k humanistickym kvalitam (v tom byl jiny nez jeho otec Bohumil Hedvicek, to byl snobolinar - humanista), spravny chlap "musel neco umet". A tak jsem se (kvuli chlapum v praci, uhadli jste) naucil uz asi v 15 letech svarovat elektrickym proudem - celkem mi to slo, ale "chlapum v praci" se to udajne nevyrovnalo.

Dalsi uznavana "chlapska" kvalita byla umet neco ridit, pripadne mit na neco ridicak. Muj otec mel cely zivot ridicak pouze na traktor - pro roce 1989 dostal v restitucich z JZD prave ten traktor Zetor 5511 rozbity na srot, sam si ho opravil a az do smrti s nim jezdil. Takze k ziskani slov uznani o rizeni uz jsem pak pristupoval velice systematicky. V 15 letech jsem si udelal ridicsky prukaz na maly motocykl (na pincka) do 50 ccm v autoskole na Sokolovne u Zdenka Ticheho. Otec nerikal nic. Pincka jsem zdedil po bratrancich klukach Buchtovych, Jawa 50, typ 20. V 17 letech jsem si udelal tamtez ridicak (a dalsi razitko v ruzovoucke knizecce) na "velkou motorku" a poridil jsem si Jawa 250 panel. Zase nic. Pak soubezne s tim jsem v zemedelske skole v Prerove, jako soucast vyuky, udelal ridicak na traktor, to se mohlo taky uz od 17 let. To mi vyneslo mirne pokyvani hlavou, obzvlast kdyz jsem okamzite potom pres cele prazdniny jezdil traktorem u Poldy Ivana ve STS (Strojni traktorova stanice), toho stejneho, kde otec taky kdysi pracoval a vozil jsem obili od kombajnu pri znich, vozil skvaru z lihovaru a tvarnice z Technickych sluzeb. Behem dalsiho roku, jeste nez mi bylo 18, jsme opet delali dalsi ridicak v zemedelske skole, tentokrat na osobni auto, ale protoze jsem nebyl dobry zak, tak jsem nebyl "schvalen" a tak jsem si ten ridicak udelal soukrome na stejnem miste jako predtim, penize jsem si na to vydelal na prazdninove brigade s traktorem. Osobni auto nemohlo tahat vlecku jako traktor, tudiz zaba uchem nehla.

Po dovrseni 18 let jsem se prihlasil na dalsi ridicky kurs, tentokrat na nakladni auto - to uz jsem vedel, ze na vojensky ridicak na nakladak mne nevezmou, protoze jsem mel bryle. Razitko jsem dostal jeste pred maturitou - otec na to rekl neco ve smyslu, ze pokud si nenajdu lepsi praci, ze se aspon budu moct zivit jako sofer nakladaku. Pak jsem sel na dva roky na vojnu a pak jsem v zamestnani v lihovare zaskakoval jako nahradni ridic na vozidla vsech druhu, opet pres traktory Zetor, pasaky DT-54, nahladace Hony, rypadla, nekolikrat i reditelovo osobni auto az po vzpominany hovnocuc IFA-50. Kazdy vedel, ze "Hedvicek umi jezdit s cimkoliv", takze kdyz jsem se ve 24 letech prihlasil do v poradi uz SESTEHO ridicskeho kursu (v Autoskole v Prerove), tak se nikdo moc nedivil, snad krome meho otce ("a zvladnes to?"). Onen kurs byl na ucitele rizeni motorovych vozidel, byl pomerne narocny nejen na rizeni samotne, ale i na stoprocentni znamky v testech. Zvladl jsem to a kdyz jsem to oznamil otci, tak rekl neco jako "Hm" - pravdepodobne chtel pridat neco o chlapech v praci, ale zadny z nich nemel prukaz ucitele autoskoly, tak nerikal nic. Ani nasledujicich 5 let prace jako ucitel autoskoly zadna slova uznani neprineslo - tak jsem si pomalu zacal zvykat. Chlapum v praci nesaham ani po prdel, natoz po kotniky...

Bydleli jsme s rodici ve stejnem rodinnem domku (byl nastesti napsany na nej), tudiz otec mel urcitou predstavu o tom, co se delo v mem zivote (zbytek mu poseptali chlapi v praci), takze kdyz jsem se po celkem 27 vyslesich (nikdy jsem zadnou Chartu nepodepsal, vazne) na prerovskem StB ve Smetanove ulice ve dvore soudu nejak nevracel ze zajezdu vlastnim autem do Jugoslavie (zadny prislib, Autoturist rezervoval nejake zajezdy pro zamestnance autoskoly, haha) tak zareagoval spravne a pres noc vystehoval zarizeni a nabytek z naseho bytu. A prazdny byt zamkl. Takze kdyz prisla komunisticka "komise" zabavovat a zapecetovat nas byt, tak chteli vyrazit dvere a otec prohlasil, ze je zamecnik, ze ty dvere otevre i bez rozbijeni. A otevrel. "Komise" vesla, objevila prazdny byt pouze s kuchynskou linkou a zavesy na oknech a ze zabavi tem zradcum a emigrantum i ty zavesy - pokud je otec neodkoupi - jako "od statu" (ano, takovy zkurveny cesky stat). Podle "platnych ceskych zakonu". Tu kuchynskou linku a zavesy komise "ocenila" na cosi mene nez deset tisic korun (v te dobe velke penize). Otec to zaplatil. Potom se dlouho bali, aby jim tam "obec" nasilim nenastehovala cigany a kdyz se tak nestalo, tak do naseho bytu nastehovali jejich vlastni stary nabytek a sami si vzali nas pomerne novy (ktery meli ruzne poschovavany) a byt nekolik let (nez se tam nastehovala neter) udrzovali jako "muzeum po nespokojenych detech" (to byl otcuv vyraz).

Potom jsme moje rodice videli az v roce 1990 na letisti v Toronte. Otec se usmival, ale matka delala ty sve typicke ultra prisne ksichty (asi si myslela, ze musi, ze se to tak patri). A jeste na parkovisti u letiste, v nasem novem mikrobusu Ford Aerostar, ktery jsem koupil jen za ucelem jejich navstevy, vzkrikla: "A proc jste utekli?" "Protoze by mne zavreli az zcernam, manzelku taky a deti by sly do detskeho domova! Tak mi to osobne a doslova slibil nacelnik StB v Prerove, plukovnik Frantisek Zela" - namitl jsem logicky od volantu. Otec v zrcatku souhlasne pokyval hlavou, mel uz sve informace, ale matka jeste nebyla hotova: "No tak by te zavreli, nebyl bys prvni v rodine, ale ted uz by te zase pustili!!!"

I na to jsem mel odpoved: "Jo, ted by mne uz pustili, s rodinou rozbitou a detmi odcizenymi po tyrani nekde v decaku! Tak jako pustili Cibulku a Hucina!" (ta jmena byla u nas v domacnosti znama, s Hucinem jsem chodil do skoly). "Kurva nechte teho!" pravil muj otec. "Co to mas za auto, co v nem jedem?" a matka ztichla.

Byli u nas tehdy neco pres mesic a tehdy se mi dostalo od otce aspon trosku uznani. Sledoval vsechno jako rys, vyptaval se casto az neprijemne a sam si to vsechno v hlave rovnal a kalkuloval. Vozili jsme je po vsech pametihodnostech blizkych (Niagara Falls) i vzdalenych (Washington, DC), navstevovali pribuzne v Kanade i v USA. Otce jsem samotneho braval na ruzne svoje akce, at uz prumyslove vystavy, baseballove utkani Toronto Blue Jays ve Skydome, kde se otec naucil delat "vlnu" a pravil "uz tem pravidlum rozumim". Nerikal jsem nic, ja tem pravidlum baseballu nerozumim dodnes.

Otec sam umel jen nemecky, jeste z detstvi a z vojny se Sudetskymi Nemci (jeho kamarad Horst Worlitzki z Norimberka jeste zije, telefonovali si do posledni chvile) a urcite uznani u nej vzbuzovala moje schopnost mluvit anglicky (nekteri emigranti s tim mivaji problem, ja ne). A tak jsem ho vzal na nekolik svych prednasek, ktere jsem tehdy delal na zadost mistnich obchodnich komor. Posadil jsem ho v salu do prvni rady, pred sebe, ja jsem to dirigoval od recnickeho pultu, vzdy jsem ho anglicky pritomnym predstavil, ze je to muj otec, oni zacali tleskat, otec vstal, sako a vazanka a uklonil se davu ("ale nedelaji si ze mne, doufam, srandu", bal se). A pak se jen dival, aniz by rozumel jedinemu slovu, jak jeho syn, v Kojetine uplna nula a ridic hovnocucu, tady mluvi k davu a je viditelne vazena osoba. Nevim, co mu slo hlavou. Mozna, ze mel s nami, dokud jsme byli jeste pomerne mali, i on emigrovat hned v osmasedesatem. Otec byl premyslivy typ. To mam po nem.

Po skonceni prvni prednasky mi otec venku v aute povida: "Co to bylo za lidi, cos jim tam cosi vysvetloval?" "To byli mistni businesmani a tovarnici, kteri maji zajem ted po Sametu delat nejaky business ve vychodni Evrope a v Cesku." "No a co jsi jim rikal?" "No prece, aby to nedelali, ze delat business s Ceskoslovenskem ted, je srovnatelne jako delat business s Nemeckem po valce, kdyby Hitler zustal porad u moci.".

Otec nerekl nic a za chvili povida" No udelali jste dobre, ze jste emigrovali." A to uz jsme byli venku z Cambridge smerem do Waterloo. Na techle cestach autem (dalky jsou i v Kanade velke) jsem otci vypravel, kde jsem vsude byl a co jsem delal. Prikyvoval a nerikal nic. Jsou prece tajemstvi, ktere si clovek bere do hrobu, ze ano? Nad mou cinnosti umeleckou (obrazy) obracel oci v sloup, ale jen trochu, protoze (uhadli jste) jeden z "chlapu v praci" (Jarek Chytil) taky maloval a tak se mi casem dostalo i cti, aby jeden z mych obrazu visel v otcove obyvaku (vedle Chytilova obrazu). Ale slysel jsem, ze navstevnikum otec rad ukazoval i knizku s fotografiemi mych obrazu. Co se tykalo me cinnosti spisovatelske, to uz nebylo obraceni oci v sloup, ale vylozene utrpne ksichty: "Ano, mas pravdu, pises pravdu, ale ja tady s temi lidmi musim zit! Ja poznam, kdyz jsi zase neco noveho napsal, protoze mne na ulici lidi prestanou zdravit a prechazeji na druhou stranu!".

Kdyz otec s matkou oslavovali na kojetinske mostarne 65. vyroci jejich svatby, dostalo se mi pocty pronest uvodni rec. Zucastnili se i zijici otcovi a matcini sourozenci, ale vetsinou tam byla generace tech mladsich - mi bratranci a sestrenice, taktez uz v duchodovem veku. V proslovu jsem se mluvil o tom, ze mi otec byl vzdy prikladem a jako on jsem nebyl nikdy komunista a v zaveru jsem se zminil, ze mne muj otec - nejvetsi pametnik v rodine - prohlasil za druheho nejvetsiho dobrodruha v rodine. Ovineni pribuzni jen zamrkali, za dobrodruha mne davno povazovali vsichni, ale proc az druheho? "A kdo byl ten prvni? - vzkrikla od stolu sedesatileta sestrenice. "No prece stryc Franta, bydleli jste vedle, znala jsi ho, prece, ta dnesni mladez vi uplne hovno a necti odkaz predku" - hlasite jsem oznamil. Tvarili se blbe a nechapave a tak jsem jim hned udelal prednasku o starsim bratrovi meho otce, byl rocnik jednadvacet, ktery byl za valky totalne nasazen (jako dva dalsi bratri meho otce, ti byli ale jinde) na kopani protitankovych zakopu ve vychodnim Prusku, blizko Konigsbergu (dnesni Kaliningrad. tehdy cesky nazyvano Kralovec v Prusich). A kdyz uz se tam blizila fronta, tak stryc Franta odtamtud utekl - za coz byl za valky trest smrti. Dobrodruh. A cestou domu do Kojetina pry udajne nekolikrat prosli pres frontu - dobrodruh. A aby ho nesbalili v Kojetine, kde jeste byli Nemci, tak se dobrovolne prihlasil do zbrojni vyroby ve Zbrojovce Vsetin, kde se potkal se svou budouci manzelkou, tetou Fandou. A protoze neprestal byt dobrodruh, tak i v te zbrojovce znarodnoval (kradl) zbrane, kterymi zasoboval mistni partyzany a semtam neco privezl i do Kojetina. Za kradeze zbrani v dobe valky byl taky trest smrti.

Jedna z tech zbrani, dle meho syna je to ceska verze Winchester 60, zustala za tramem stodoly a eventualne se dostala do vlastnictvi meho otce. Pred nekolika lety jsem si ji ilegalne a bez vyvozniho povoleni propasoval do USA a daroval jsem ji svemu synovi. Jeste, ze na to v CR urcite neni trest smrti... i kdyz... u nich jeden nikdy nevi.

Velky dojem na meho otce udelala i navsteva Washingtonu D.C. a na zpatecni ceste jsme se stavovali v Atlantic City v kasinech (do Las Vegas to bylo daleko) a navsteva v Philipsburgu, New Jersey u matcina bratrance Stane Barty. Stana mel na dvore asi 7 ojetych, ale naprosto pojizdnych aut v pomerne dobrem stavu. A tak mu to Stana vysvetloval a otec mel oci navrch hlavy. Stana nikdy v emigraci nepracoval a presto zil docela slusne - auta, dum i dovolene na Havaji. Delal to tak, ze na vrakovisti kupoval stara auta, doma u sebe v dilne je zpojizdnoval a prodaval. Zivotni uroven zajistena. Nebylo vyhnuti a na otcovu zadost jsme museli jet i na to vrakoviste - takova pekna auta oni tady vyhazuji? Co je to za lidi?

Ve Washingtonu jsme udelali pesi okruh stredem mesta, Vietnam Memorial, Washington Monument (WWII Monument tehdy jeste neexistoval), White House, FBI Building, Navy Annex, Congress, Smithsonian Air and Space, Holocaust Muzeum, Lincoln Memorial, most do Arlingtonu a Arlingtonsky hrbitov, kde si babicka (moje matka) lehla na travu a prohlasila, ze uz ji boli nohy, ze uz dal nejde. Tak na hrbitov jsme sli az druhy den rano a zrovna tam mela pohreb Jacquelina Kennedy, presidentova manzelka, tak jsme se uplnou nahodou taky zucastnili.

V Congresu jsem zabodoval, protoze bylo zavreno, snad byl zaviraci den. V Cesku pres to nejede vlak, kdyz urad poruci, tak se otec s matkou odebirali zpatky. Sel jsem za postavajicim prislusnikem Capitol Police a po chvilce vzajemneho salutovani jsme meli povoleny vstup. Otec se divil jak radio" "O cem to bylo, to salutovani? To je zase neco, o cem jsi mi nerekl?" "Ale ne, to je jen zdvorile!" A dostali jsme privatni prohlidku Congresu s policejnim doprovodem. Na otce to dojem udelalo. Otcovo oblibene porekadlo/prislovi bylo: "Jsou tajemstvi, ktera si clovek sebou bere do hrobu!".

Sedeli jsme na balkone pro divaky v House of Representatives a ja jsem delal obvykle vysvetlivky, otec sedel vedle mne, moje deti z druhe strany: "Tam dole sedi vsichni ti kongresmani a kdyz se povede, tak tam jednoho dne budu sedet i ja a nebo vy". Muj otec se chytil za hrudnik, jako by mel infart a povida: "Tak to jsi mne teda ranil!" (Pro zvedave ctenare dodavam, ze teto specificke ambice jsem se po smrti sve manzelky vzdal, ztratilo to pro mne kouzlo a dulezitost).

Tehdy jsem mel chvili ten dojem, ze se otec uz neudrzi a pochvalne mne poplaca po rameni, ale nestalo se tak. Ale v kazdem pripade prestal delat ty pohrdave obliceje s otrcenym rtem stylu "a to chlapi v praci"... A kdyz jsme o nekolik let pozdeji byli spolu ve Vidni se podivat na mista, kde zil a konal Eduard Hedvicek a mym zminenym kouzlem osobnosti jsem protlacil sebe i otce az do kancelare kanclere Bruno Kreisky, tou dobou uz otec mel nacvicene obliceje stylu "Nicemu se nedivit! Jen se nicemu nedivit! Tvarit se unyle!".

Pred asi peti lety jsem mu daroval laptop-pocitac a od te doby jsme kazdou sobotu od deseti rano (coz bylo ctyri odpoledne v Kojetine) sedeli na Skype a povidali si - kazde sobotni sezeni aspon dve a pul az tri hodiny. A moje vnoucata, ktera v sobotu pravidelne hlidam na jejich pradedecka volaly: "Ahoj, dedo!" a on z toho mel radost. A ja jsem zase mel radost z toho, ze kdyz jsme probirali jak soucasne udalosti tak i rodinne vzpominky, tak se zvysujici castosti muj otec pokyvoval hlavou a rikaval: "Ano, je to tak. Ano, bylo to tak!"

Ve vice jsem tezko mohl doufat.
---

K zamysleni:
Not all who wander are lost... (volny preklad: ne vsichni, kteri nemaji cestu presne nalinkovanou, nevi kam jdou)

Na Skype pred par tydny.

ANO opravdu si tak v Brně ŽIJEM

28. května 2018 v 17:07 | Frantisek Zela
V článku "ANO tak si tady v Brně ŽIJEM" byl zmíněn primátor města Brna Petr Vokřál (ANO) a jeho zástupce náměstek pro kulturu Matěj Hollan (Žít Brno). Pomineme fakt, že se kamarádi nedohodli kam přesunout brněnské nádraží. Přesněji řečeno čí pozemky se budou vykupovat. Do té doby Péťovi nevadily Matějov excesy, o kterých se psalo jak v tisku, tak na internetu nebo FB a považuje je za pouhé klukoviny. Ani ta roztržka mezi Péťou a Matějem nebude tak vážná, protože oba souhlasili s pořádáním divadelní hry, ve které si "muslimka" vytahuje z pochvy českou vlajku a pak Ježíš muslimku znásilní - to je svoboda projevu, která se musí podle těchto šíbrů bránit.

Navíc se takový boj za svobodu musí nějakým způsobem ocenit. A Matěj Hollan, neoliberál, je pracant a dříč. V dubnu 2013 proto obdržel Cenu Františka Kriegla, kterou uděluje Nadace Charty 77 za občanskou statečnost. Byl oceněn jako člověk "nového typu občanského aktivismu, boje proti nelegálnímu hazardu a korupci a prosazování svobody informací. Možná někoho napadne analogie s novým typem sovětského člověka v minulosti. Toto je však již vyšší etapa na kterou soudruzi nemají.

Jako člověk nového typu převáděl úspěšně finance z rozpočtu města Brna do "svých" neziskovek. Matěj je totiž jako hrdinný bojovník proti hazardu spoluzakladatel neziskovky s úderným názvem "OBČANÉ PROTI HAZARDU" a v této neziskovce je placen jako její představitel. No, a pan primátor mu v roce 2016 schválil pro tuto neziskovku 343 tisíc korun. O rok později Statutární město Brno (Péťa) dotuje Matějovu neziskovku částkou 280 tisíc korun. Matěj je stejně jako jemu podobní velice podnikavý a tak je také člen představenstva firmy Brněnské komunikace si daruje 242 tisíc korun - Jako člen navrhuje odeslat a pak také odesílá 242 tisíc korun pro stejnou neziskovku - Občané proti hazardu. Za dva roky si tedy poslal temer milion korun, a jeho nadřízenému, kamarádovi Vokřálovi to vůbec, ale vůbec nedošlo. Je zřejmě tak vytížen svými zájmy, že ho takové detaily nezajímají.

Matěj, člověk nového typu, pak za těžce vydělané peníze na magistrátu a v neziskovkách jede na Ukrajinu do bordelu, kde se za tlumených orgastických vzdechů nechává bičovat nevzhlednou děvou a mezi vzdechy ji nabádá, aby přitlačila na pilu, jinak nedosáhne toužebného vrcholu. Možná mu už sado-maso v Česku nestačí a tak jezdí za exotikou a používá u sovětských soudruhů nějaký cizí jazyk. Podle jeho vlastních slov se jedná o poznání sebe sama. Hmmm, člověk nového typu, neustále se poznává a v praktikách zdokonaluje.

Jeho partnerka Chalupská-Hollanová s ním nechce již nic mít. Patrně její důtky již neměly takovou razanci. A tak zbývá už jenom společné dítě a společné obchodní zájmy. No a ty obchodní zájmy jsou důvodem, proč za ní Matěj jezdí o dovolené služebním autem a možná zde v době své dovolené domlouval v rámci humanitární pomoci do ukrajinského Charkova dodávku kojenecké vody. Proto doporučil kámošovi Vokřálovi, aby neziskovce NESEHNUTÍ, kterou pro změnu vede Matějova partnerka, poslal 300 tisíc korun. Když to prasklo, tak se vody urychleně dementovaly a zásilka pro Ukrajinu se změnila na všeobecnou humanitární pomoc a Matějova partnerka vše řádně vyúčtovala. To by ještě tak scházelo, aby se třeba objevilo jenom podezření, že se z tři sta tisíc někomu něco neoprávněně přidělilo. Vždyť Matěj osobně předal vody v Charkově a podílel se na plánování cest a to není přeci zadarmo. Dost možná, že v rámci šetření rozpočtu si už tehdy vyhlížel nějaký ten bordel pro svou flagelantskou úchylku. Studium ruštiny a knihy na videu ho určitě inspirovalo stejně jako jeho předchůdce.

Matěj je také bojovník za dopravu a proto asi doprava a parkování v Brně již několik let kolabuje. Snaží se omezit v rámci kampaně za čistší Brno cestování autem. Proto asi za rok a půl ujel 122 tisíc kilometrů. Magistrát na tyto cesty vynaložil více než jeden a půl miliónů korun.

Nejspíš ani nemá smysl psát o jeho opileckých výtržnostech nebo černých jízdách tramvají v Brně, při kterých se vymlouvá, že on na černo nejede, protože si za svůj plat může dovolit jezdit taxíkem. Ale pro primátora Vokřála jsou toto a další jenom klukoviny. Ovčané to na svých daních ani nepostřehnou a Matěj se v tichosti se svými věrnými straníky přesune do jiných stran, třeba do strany pirátské. Ovčané jej opět zvolí a tak o něm po nějaké době zase coby o člověkovi nového typu uslyšíme. Vždyť už s jiným člověkem nového typu Matějem (Stropnickým) koketoval. Určitě si v procesu sebepoznávání uvědomí, že svůj pozitivní názor na přijímání uprchlíků a chválu na Andělku M za její uprchlické kvóty nebyl zrovna nejlepší a bude jej zase tvrdě odmítat, aby byl třeba budoucí ministr.

ANO tak si tady v Brně ŽIJEM

25. května 2018 v 23:34 | Frantisek Zela |  Clanky jinych autoru
V poslední době vzbudilo v Brně rozruch chystané divadelní představení "Naše násilí, vaše násilí" ve které Ježíš sestoupí z kříže a znásilní muslimku. Propagátoři a zastánci hry počínaje brněnským primátorem Vokřálem (ANO), jeho zástupcem, náměstkem pro kulturu Matějem Hollanem (Žít Brno) či ředitelem Národního divadla v Brně Martinem Glaserem se svým početným ansámblem na obhajobu hry kupí až fanatickým způsobem jeden hloupoučký argument za druhým.

Primátor, náměstek a ředitel uznávají, že hra mnohé osoby uráží. Tvrdí, že scéna znásilňování je umělecký obraz a musí se chápat v souvislostech. Tito propagátoři si nechtějí uvědomit, že pro mnoho lidí je v těchto souvislostech uváděná scéna nechutné porno, které uráží křesťansky smýšlející osoby. Infantilně si nechtějí připustit, že veškeré náklady na uvedení této hry platí ze svých daní osoby, které tato hra uráží.

Vzhledem k tomu, že herci, údajně muslimové přijedou až z Chorvatska, rozhodlo se vedení města Brna sponzorovat tuto perverzní hru z veřejného rozpočtu částkou 284 tisíc korun - cožpak v Brně nejsou potřebnější projekty?. V této částce není z veřejného rozpočtu, tedy daní, započítána odměna pro herce, jejich cesta a bytování, plat policistů, kteří na sobotní (26.5.2018) hru budou dohlížet, platy organizátorů, pronájem divadelních prostor atd.

Bohužel ani při takto finančně náročném představení není divadlo schopné na svých stránkách informovat veřejnost, jaké nové sexuální praktiky nám herci doporučí. Možná to neví ani ředitel divadla Husa na provázku Petr Oslzlý se svými zaměstnanci.

Herci, muslimští Chorvati, nám ve hře předloží otázky, nad kterými se máme zamyslet. "Jsme si vědomi, že naše bohatství závisí na mrtvých na Blízkém východě? Truchlíme kvůli obětem teroristických útoků v Evropě stejně jako kvůli obětem naší zvůle v Iráku nebo v Afganistánu?"

Pana ředitele Glasera by se měl někdo zeptat jeho vlastním tvrzením, zda by legitimní součást evropské divadelní kultury mohla uvést v evropských zemích, potažmo muslimských, pedofilní scénu ze skutečného života, kterou by hráli třeba katoličtí herci a ve které "prorok" Mohamed przní devítiletou dívku? Neoliberální propagátoři této hry, včetně muslimského režiséra a herců, nejspíš neznají křesťanské zásady, které Kristus hlásal.

Počet divadel v České republice neustále roste. Padesátka divadel a soborů, které měly svou činnost placenou z daní poplatníků a která byla v provozu před rokem 1989, se mnohonásobně rozrostla. Zůstává otázka, zda by se při uvádění takových her a vlastním financování, které je v mnoha státech běžné, početná skupina herců a organizátorů uživila.


Zasah Mestske policie v Praze...

21. května 2018 v 20:07 Clanky osvetove

Ja to vidim tak, ze to ty mlade pambicek tresta za to, ze jsou v Cesku. A jeste je tehotna. Blba budouci matka, ktera necha diteti zkurvit zivot v CR...

Tabulka

18. května 2018 v 22:15 | Ross Hedvicek
Nejvyse hodnocene clanky na blog.cz za poslednich 7 dnu - drzim prvni a treti misto - priznivcum dekuji.


Ministryne obrany...

18. května 2018 v 20:51 Clanky osvetove

A hadanka na konec - ktera z nich je ministryne obrany?


Proč je Karla na Ministerstvu obrany nepohodlná?

14. května 2018 v 20:10 | PV |  Clanky osvetove
V posledních dnech se objevují články, ve kterých se spekuluje s ukončením působnosti ministryně obrany ve funkci. Články jsou popisované s velmi dobrou znalostí vnitřních poměrů a navíc ukazují na probíhající vnitřní boj mezi zájmovými a mocenskými skupinami.

Paní ministryně zdědila po svých předchůdcích lobbistické skupiny, které byly částečně dosazeny zájmy politickými a částečně na základě příbuzensko-přátelských vztahů. Některé z osob v těchto skupinách trpí komplexem nepostradatelnosti a nadřazenosti. Takové komplexy popisuje psychiatr Honzák v článku "Proč musíme sledovat mocné psychopaty, kteří nám vládnou". Svých míst a s nimi spojených prebend se doslova drží zuby nehty. Občas vymění jednu lukrativní pozici za druhou, obdobně jako v tom vtipu o vrabcích, kteří po tlesknutí vzlétnou z posrané větve, vesele se vrátí a v klidu vyměšují na větvi jiné. Pověstný je tímto Koštoval, který měl sice snahu přistát na Ministerstvu zahraničí, ale když mu to nevyšlo, tak se vrátil na stejný strom, na kterém již vystřídal větví přehršel.

Karla možná nemá o kamarilách kolem sebe ani ponětí a přirozeně chce změny. Někdy se ji to moc nedaří, ale podstatné je to, že navrhované změny některé osoby a skupiny pociťují jako ohrožení svých vlastních zájmů. Navíc, spekulace o možném propuštění některých osob z těchto mocenských skupin, okamžitě vyvolávají neoficiální jednání nejenom uvnitř rezortu, ale i mimo něj. "Kontrarozvědka" by měla Karlu o těchto aktivitách informovat. Tomu však brání politické ambice některých osob z této branže, tak jak popisují webové stránky securitymagazin.cz. Už samotná fotografie na stejné webové stránce hodně napovídá. Státní tajemník Vančura, který se coby bývalý poručík na finanční skupině dostal do funkce za pomoci bývalé personální náměstkyně Přibylové, prodloužené ruky ČSSD, si dosadil do většiny klíčových pozic své kamarády a tak získal neomezenou moc. Vzhledem k tomu, že prodlužuje závazky nejenom nejnižším vojenským hodnostem, ale i generálům, získal aureolu neomezeného vládce, ze kterého má dokonce i generalita "bobky". Jinými slovy přetlumočeno je výsledek ten, že bývalý finančák, který měl téměř dvouletou zkušenost jako personalista, doslova vládne armádě. Bývalá náměstkyně, později mnohaletá nepostradatelná poradkyně, dostala za odměnu nově vytvořený lukrativní post ředitelky kanceláře státního tajemníka a pak post zase další.

Ke zjištění toho, jakou má Karla případnou podporu zvenčí se vypustilo se několik "kontrolních brouků". Z jejího blízkého okolí se "pustila" zpráva o tom, že zaměstnala budhistu Teršla coby špičkového experta na IT za nadstandardní plat. Bývalý ministr Stropnický využil příležitost a veřejně prohlásil, že on nikdy externí IT poradce nezaměstnával. Avšak nejspíš mu paměť už neslouží tak, jako dřív. Státní tajemník a náměstci měly okamžitě svoji ministryni podpořit a poukázat na výpadek Martinovy paměti a připomenout, že předchůdce Karly "IT experty" rovněž zaměstnával. Takový Frys nebo Nedbal, společně s jejich kamarádkou, Zuzku Lieblovou, byli placeni mnohem lépe než nějaký Teršl nebo náčelník generálního štábu. "Zasloužili" si to, protože bez nich by armáda nemohla být efektivní a navíc dřeli jako koně.

Jiný expert na armádu - nějaký Luboš Hammerschlag alias Luboš Dobrovský, nedostudovaný ruštinář, ale 85 letý "super znalec" armády dostal odměnu ministrem Stropnickým za pouhou pomoc při zpracování "Ideálního modelu mobilizačně rozvinutých ozbrojených sil ČR". Kam se na něj hrabou odborníci ze sekcí, kteří se touto problematikou profesionálně zabývají desítky let a mají praktické zkušenosti. Bez Luboše to prostě nejde. Nedávná Bílá kniha o obraně by určitě nemohla vzniknout nebýt jeho super mimořádných schopností. Na Univerzitě obrany ho dodnes titulují jako doktor (PhDr) i když Dobrovský nemá ani titul magistra, ale dodnes je jako doktor zván na UO na domácí i zahraniční přednášky a jednání o armádě. Protože se jiným jazykem než ruštinou nedomluví, tak se mu na jednání v jiných jazycích platí tlumočník. Rozpočtová opatření o udělení odměn pro Zuzku, Rosťu, Luboše a další schvaloval Státní tajemník Vančura. Pomohl Martinovi realizovat odměny i v roce, kdy se MO pochlubilo nejnižšími odměnami. I ty svědčí o tom, že přátelé na suchu nezůstanou, ale také o jejich propojení.

Pokud bude potřeba, objeví se další kostlivci, které jsou již pro Karlu a jejího případného nástupce v případě neposlušnosti již dávno připravené. Vlastně se jedná o naoko zpackané dlouhodobé projekty, které lze snadno využít ke změně personálního obsazení ministerstva, pokud by to bylo v zájmu zachování kontinuity kamaril nutné. Smlouvy na pandury máme postavené tak, že o opravě nerozhodují vlastní opravny, ale opravny stanovené prodejcem. Nelze se tedy divit, že při lehkém ťuknutí do civilního autíčka se musí měnit korby u několika vozidel a to už trvá několik let. V případě poslušného ministra budeme oslavovat, jak se nám ta oprava rychle podařila. Zdůvodníme dva či tři roky prováděných oprav jako by to bylo v nejmenším pořádku. U nepohodlného ministra se totéž změní v kritiku.

Martin s Bečvářem nadšeně hovořili o projektu letiště v Karlových Varech a projektu skomírajícího vojenského újezdu Hradiště. Rovněž se rozhovořili o zřízení pobočky vojenské střední školy Moravské Třebové v Sokolově. Martin tomu snu možná i věřil, ale Bečvář znal Vyškov z doby minulé a proto jeho konstatování, že poloprázdný areál ve Vyškově je na hranici své kapacity, by mohlo brát vážně snad dítě do tří let. Později už tyto děti mají vlastní rozum. Nicméně Karla skočila na lep svým rádcům a zřízení školy stvrdila i když je to projekt odsouzený k zániku. Z plánovaných 32 žáků zbyli nakonec dva. Jedná se o těžké procitnutí ze snu, který mohla prosazovat jenom osoba, které není obeznámená se situací, nebo osoba, která se snaží prosadit něčí záměry. V tomto stadiu by bylo ideální přijmout ty uchazeče, kteří se na žádnou jinou střední školu nedostali. Tím "zvýšíme" počet kvalitních vojáků, když už se nám ta kvalita v armádě tak klesá. Úspěšně budeme i nadále propouštět vojáky do zálohy před získáním nároku na výsluhu. S odchodem těchto kvalifikovaných "starších" vojáků a zvyšováním počtů mladších sice dochází k "omlazení" armády, ale na druhé straně dochází k dlouhodobému snižování počtů vzdělaných a zkušených vojáků.

Z Ukrajiny vypovězený zaměstnanec MO je pouze špičkou ledovce, o které se čas od času napíše. Téma korupce je však tabu a tak se bude zatloukat a zatloukat nebo jenom mlžit. Možná se časem začne hovořit také o té nejnižší základně ledovce, kdy se v obchodech NATO nakupuje levné zboží (alkohol, voňavky…) a prodává se doma za cenu mnohem vyšší. V Heidelbergu to už žádné tajemství není. To už takový střed ledovce by byl "zábavnější", ale vrána vráně oči nevyklove a je lepší vše v tichosti v rodině vyřešit a neznepokojovat okolí. Můžeme si to dovolit. Kontrolní orgány neexistují a ty co máme, nic neprozradí. Občas štěkne Psík a vše se jako vždy "rozumně" vysvětlí (nevadí, že takovým vysvětlením o kuchařích nevěří ani děti ve školce). Opijeme se na misi v bývalé Jugoslávii a způsobíme mezinárodní ostudu, ale to nevadí. Nejdříve stáhneme z mise viníky, včetně velitele a účastníka incidentu Vojtu Prýgla. Později ho pošleme do kurzu generálního štábu a povýšíme, svěříme mu přípravu osob vysílaných do zahraničních operací a necháme ho likvidovat podřízené, kteří byli svědky události. Ostatní účastníky lukrativního zájezdu čeká také zářná kariéra. K pití byli svedeni a pak napadeni, jinak to ani vysvětlit nejde. Povýšení v hodnostech i ve funkcích a později i medaile za statečnost v dané misi. A další medajle nám předá v rámci svého PR ambiciózní náměstek Landovský. Éda Stehlíků sice kritizuje povyšování veteránů, ale povyšování vojáků v gesci MO, kteří nesplňují kvalifikační požadavky, mu už nevadí. Náměstek Beran dostane od četaře do nosu, ale to vlastně bylo po pracovní době podobně jako incident o pár měsíců dříve v Litvě a tak to řešit nebudeme.

O "velice úspěšně-neúspěšných akvizicích" a závažných podezřeních bylo už napsáno na jiných stránkách desítky článků. Většinou velice fundované. To se však nehodí, ono by to mohlo nakonec fungovat a co naše činnost? Díky absenci kontrolních mechanismů a jakékoliv zodpovědnosti lze zastávat funkce nejvyšší. Přehlížení několika uvedených případů umožnilo Martinovi prožít krásné roky. Věrní byli vždy odměněni, avšak běda tomu, kdo by chtěl implementovat nějaké změny. U případných auditů se už zdůvodní, proč se jednou musí provést externí firmou a podruhé zase, proč je výhodnější provést stejný audit vlastními silami. Někteří mají krátkou institucionální paměť a na množství problémů jaksi pozapomínají. Morální stav je "vynikající" - generála Halašku účelově propustíme kvůli nošení nacistické symboliky u vojáka, kterého nikdy neviděl, o pár let strčíme Karle návrh na povýšení Procházky do generálského sboru. Ten za daného vojáka s nacistickou symbolikou zodpovídal a denně s ním byl ve styku (dnes už to nevadí, už se něj stal respektovaný velitel a určitě za něj není náhrada). Jiný generál po odchodu do zálohy vznáší kritiku na bývalé velení jeho názory prý radikalizovaly minulými zážitky (na co jiného to svést), z Bečváře, se stavovskou ctí, se stává okamžitě po svém odchodu do zálohy odborník na mezinárodně vojensko-politickou situaci, píše bláboly o aktivních zálohách, POKOSu, nemá obavy z ruského klasického zásahu, ale nasadil by dělostřelectvo (že by to byl dělostřelec?). Jiní se umlčí lukrativními místy a je jedno, že názory zaměstnanců o agresivitě NATO nejsou ojedinělé…

Kdyby těch problémů bylo málo, tak projednáme jak na Karlu svést prosáknutí obsahu mailů Lucky K. a Marka H. z nejbližšího vedení ANO. Třeba i to, jak prováděli monitoring poslanců SPD na sítích a došli k názoru, že je to parta odpornejch debilů, co zakazují lidem kupovat kebab, schvalují útoky na fcb na romské děti…odsuzují homosexuály a podobně. Nebo spekulace od K.S. o tom co by znamenal pád premiéra…

Ministerští rádci a jim podobní se chlubí ve svých životopisech týdenními, ve výjimečných případech měsíčními kurzy a srovnávají je s celoživotním vzděláváním a praxí vojáků na generálním štábu. V těch lepších případech si uvedou roční dálkové kurzy s deseti dny soustředění na různých školách, kterým MO dobře zaplatilo. Tyto osoby, jež při výběrových řízeních nesplňovali často ani jednu podmínku, nemají žádné jiné zkušenosti, než v teple kanceláře zdůvodňovat nezdůvodnitelné. Snad ani jeden náměstek neumí pořádně jiný jazyk natož požadovanou angličtinu. Dokonce i "hvězda" Kuchta, který skládal slib Vančurovi a Přibylové hovoří na úrovni mírně pokročilé. Přesto je jednooký mezi slepými králem. Ti ostatní se bez tlumočení neobejdou, nebo se jednáním se zahraničními partnery vyhýbají a raději na ně pošlou "osvědčenou" Jaroslavu.

Děsivý nárůst počtu ministerských úředníku tak, že se za posledních deset let musely ze suterénních prostor a později i z půdních prostor vytvořit v pražských ministerských budovách kanceláře má za následek nárůst zbytečné byrokracie, frustrace z množství nařízení, hromadící se práce a zvyšující se buzerace. Přispívá k tomu i naprosto nesystémová změnu ve vydávání a vedení tzv. Věstníku, ve kterém se už téměř nedá zjistit původní nařízení. Podle hesla, že informace jsou moc, se tyto informace už několik let nedostanou k většině vojáků sloužících na útvarech.

Neřešené problémy, nekoncepční a nesystémové plánování a nákupy narostlo díky neschopnému řízení na ministerstvu do obludných rozměrů. Situaci zhoršuje absence jakékoliv zodpovědnosti a zakonzervování lobbistických struktur ve státních funkcí. Tvrzení, v rozporu s fakty, jak nám vše dobře funguje, neprospěje nikomu. Akvizice se ani letos splnit nepodaří (nejenom tyto), finance se nevyčerpají, deklarovaný nábor posluchačů na UO se nesplní, i kdyby byl přijat každý uchazeč o studium na této škole stejně jako tomu bylo v minulosti. Nekoncepční změny ve studiu před několika lety odradily stovky potenciálních posluchačů, a přestože se na nejdražší škole nejenom v České republice, ale snad i ve světě, v tichosti znovu zavedl starý systém, tak se změny projeví až za několik let. Většina těch, co za tento stav nesou zodpovědnost, už pracují na dalších převratných změnách v rezortu, ale už na jiných dosud rostoucích a čistých větvích.

Kdokoliv by projevil snahu o seriózní systémové změny, se zlou se potáže. To platí i pro Karlu. Pokud "bude odejita" a nebude dělat potíže a půjde bosům na ruku, tak se možná umístí na zahraničně-mezinárodním místě i když tvrdí něco jiného. Jiní jako například Kuchta pojede třeba za věrné služby na velvyslanectví do Srbska, Stropnický možná do Izraele, Koštovala a další do podobných destinací a podhoubí ČSSD bude nerušeně růst. Otázkou zůstává, jak se v takovém případě zachová náš nový náčelník generálního štábu. Bude mít Aleš "koule" vzdorovat klice na MO a zavádět progresivní změny, když nebude mít žádnou podporu, nebo to vzdá a zařadí se mezi servilní zaměstnance jako jeho předchůdci?


Zavidim...

14. května 2018 v 3:50 | Ross Hedvicek
Kazdy den na internetu komunikuji s desitkami lidi z Ceska. Jiste ze jsem si uz davno vsiml, ze jsme hodne odlisni,ale teprve posledni dobou si tak nejak sebekriticky uvedomuji, ze jim asi, mozna jen podvedome, zavidim. Nikoliv z materialni stranky, to prosim ne, ale ze strany celkoveho dusevna.

Zavidim jim tu celkovou dusevni vyrovnanost a ten jejich pohled na svet, jak jsou "v pohode" a jak "to neresi" (ja nejsem v pohode a porad neco resim). To uzasne sebevedomi! Mne to privadi do vyvrtky! Mluvim tedy o sebevedomi me generace - lide stredniho veku az uplne stari. Generaci mladych Cechu jsem nikdy nepochopil, protoze tam byl definitivne setren ten rozdil mezi sebevedomim a bezvedomim.

Zavidim jim tu schopnost verit zrejmym lzim, byt i oni sami v tomtez okamziku vedi, ze jsou to lzi.

Zavidim jim tu schopnost nevsimave denne prochazet okolo zla a zit se zlem. Zavidim jim tu schopnost povazovat za kulturu cokoliv, ceho se zucastni vetsi mnozstvi lidi a radostne u toho jasaji ci se usmivaji. V tom pripade rekordy v kulturnosti drzi ta masova shromazdeni severoKorejcu v Pchjongjangu, kdyz na obrovskem stadionu divaci v hledisti mavaji barevnymi prapory, dokud pri pohledu z dalky nevytvori portret soudruha Kim Ir-sena.

Zavidim jim tu schopnost jit ulici jejich rodneho mesta, zdravit se s lidmi, ktere znaji od drivejska, hezky se na ne usmivat a pritom vedet, ze to jsou lide, kteri znicili zivot jejich prarodicu, rodicu a mozna i jejich vlastni.

Zavidim jim to lpeni na odkazu predku, lpeni na te rodne hroude prosakle krvi predku, zavidim jim i to dlouho dopredu zakoupeni misto na hrbitove. Tady jsou pohrbeni mi predkove a tak tady budu. Je to asi jako kdyby stat Izrael existoval uprostred Polska v okoli Osvetimi - tam prece jsou predkove vetsiny Izraelcu, ne?

Zavidim jim tu moznost se kulturne vyzit a zajit vecer na koncert treba smyccoveho kvarteta, mezi ty mile, kultivovane a kulturni lidi, jinak by asi na koncert nesli, a az sedi v rade, tak se zpusobne divaji rovnou pred sebe, nikoliv na lidi sedici na opacne strane rady a nebo v rade pred nimi. Kolik z tech lidi, co tam okolo nich sedi asi bylo komunistu, kolik z nich asi bylo komunistickych vrahu a ruznych tajemniku, kolik z nich asi bylo komunistickych deti, co prozili vetsinu zivota s komunistickou protekci, kolik z nich je komunistickych vnuku, co je to dnes "uz nezajima", ale volit budou CSSD nebo KSCM. Jsou to vrazi, tajemnici, komunisti, jejich deti a vnuci? Ale aspon to nejsou emigranti. Ja jim zavidim, jak se ovladaji a predstiraji, jako ze nic...

Zavidim jim tu schopnost si lizat rany jako psi a jeste u toho hlasite mlaskat...

Ja jim zavidim jejich vlastenectvi, jak ziji cely zivot prikrceni a v predklonu a kdyz jim to reknete, tak se na vas rozhorcene obori: "Ale ja tak prece CHCI zit! To je moje vlast! Me se to tak libi! Ja ti taky nerikam, co mas ty delat? Kazdy si muze zit jak chce!" No jo, to je fakt. I ja jsem si chtel zit jak jsem chtel a proto jsem byl odsouzen k trestu odneti svobody nepodminene podle paragrafu 109, odstavec 2 Trestniho zakona v 1. napravne vychovne skupine (podle paragrafu 39, odstavec 2, pismeno a) a podle paragrafu 51, odstavec 2, mi byl ulozen i trest propadnuti majetku. Cituji: "Stupen spolecenske nebezpecnosti trestne cinnosti obvinenych je vysoky, nebot svym jednanim porusili zajem spolecnosti na bezpecnosti statu a pravo republiky na kontrolovatelnem pohybu obyvatelstva".

Ono to vlastne ani neni vlastenectvi, ale celonarodni Stockholm syndrome. Deset milionu lidi najednou trpi Stockholm syndromem a tise si pri tom broukaji "pryc s tyrany a zradci vsemi...".

Zavidim jim ty hrde pocity, jak se jim hrud dme pychou pri pohledu na panorama Prazskeho hradu nebo Hostynku na obzoru.

Zavidim jim uz jen tu moznost, ze i kdyz sami na tom nemaji zadnou zasluhu, tak jsou stejne sebevedome hrdi na temer cokoliv, nejradsi na hokejisty ... (vite, ze slovo "hrdi" se rymuje se slovem "zmrdi"?)

Zavidim jim ten pocit, chodit do hospody a popijet u stolu pivo, vino nebo slivovici a divat se do tvari lidi, kteri se k nim desitky let chovali jako kurvy a nebo jeste docela nedavno na ne psali udani na StB a posudky potrebne k povoleni zajezdu do Jugoslavie nebo studiu na nejake zasrane fakulte...

Zavidim jim tu znalost, vedet co je vlastne smyslem zivota a jak s nim ma byt nalozeno (ja sam to nevim a trapi mne to), a pokud to nevi, tak je to netrapi, protoze se mysli, ze smyslem zivota je prave piti piva, vina a slivovice...

Zavidim jim tu spokojenost sami se sebou, se svym zivotem, se svymi rozhodnutimi, zavidim jim tu jistotu, ze se neda nic jineho delat a nedalo se udelat a vsechna rozhodnuti minulosti byla spravna...

Zavidim jim tu schopnost zit se svym vlastnim svedomim (pokud tedy nejsou rozvedeni)...

Zavidim jim tu schopnost se sami nad sebou nezamyslet, kdo jsou a kdo by mohli byt, jak moc byli jejich rodice odpovedni za jejich vlastni pritomnost a jak moc jsou oni sami odpovedni za budoucnost svych deti a k cemu, k jake budoucnosti, oni sami ty deti odsuzuji...

Asi jako v te basni od Mathew Arnold, jmenuje se to Self-Dependence:

Weary of myself, and sick of asking
What I am, and what I ought to be,
At this vessel's prow I stand, which bears me
Forwards, forwards, o'er the starlit sea.

Coz je v mem prekladu:

Znaveny sebou a chory otazkami
kdo jsem a kdo bych mel asi byt
na pridi lodi stojim, jez unasi mne
vpred, vpred, pod hvezdny morsky trpyt.

Muj otec rikaval "Jsou veci, ktere si clovek sebou ma vzit do hrobu!" (a je jasne po kom jsem to sve tajnustkarstvi zdedil). No jo, ale musi jich byt tolik?

Ja vam zavidim, ze "to neresite" a ze "jste v pohode"... jste lepsi a silnejsi nez ja... mrzi mne, ze jsem nedostatecny.


Novicok - Dementi pro dementy...

8. května 2018 v 14:30
Nee, to jsou vsechno jen pomluvy zapadnich ideologicky-diverznich central: Cesi nemeli s Novicokem nic spolecneho...