Srpen 2018

Hedvickove v Kojetine ...

30. srpna 2018 v 17:33 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
(zkracena verze, oni tam neradi ctou cokoliv delsiho nez je SMSka na mobilu)

Ve spojeni s mou cinnosti publikacni jsem v posledni dobe obdrzel hodne emailu s ruznymi dotazy, pripadne dobre minenymi radami, kam si mam sve clanky strcit. Nemile mne ale prekvapilo, kdyz jsem se doslechl o negativnich reakcich te posledni, velmi mlade generace, ktera si uz asi ani neuvedomuje, ze je se mnou pribuzna, ve stylu "co to ten Hedvicek z Ameriky zase pise za blboste?". A tak mne napadlo, ze se jim pomstim tim, ze prozradim, ze jsou se mnou pribuzni a pokazim jim karieru a nevezmou jim decka ani do uceni na zednika.

Nekojetinsky uvod jen velmi kratce: Patrani ve starych dokumentech a archivech mne dostalo az do roku 1250 a do belgickeho mesta Antverpy a francouzskeho mesta Lille (mesta jsou vedle sebe, rozdeluje je ale statni hranice). Patrani "papirove" bylo k me radosti potvrzeno opakovanymi DNA testy.

Hedvickove (jako prijmeni) vznikli az po josefskem dekretu 1786 (predtim to jmeno nebylo), a nemeli nic s hedvabim (jak se kdosi domnival). Jedna se o cisarsky patent z 1. 11. 1786 JSG (=Sbirky zakonu) c. 591, jimz se poprve pro cele uzemi tehdejsi Rakouske rise stanovila zakonna pravidla pro odvozovani rodinnych jmen (Familennamen). Tedy prijmeni manzelky od jejiho manzela (III, paragraf 49) a deti od otce (IV, paragraf 20), a tim se zabranovalo svevolnemu a chaotickemu pozmenovani jmen.

Predtim se Hedvickove jmenovali docela nemecky Hedwig a jeste predtim holandsky Hadewijch (z tech vznikl Hedvicek). Jmeno je pomerne unikatni a rozhodne neni bezne jako Novak nebo Kovar - I dle ceskeho Ministerstva vnitra v soucasne Ceske republice je pouze 14 muzskych drzitelu jmena Hedvicek. Hedwig coby zenske prvni jmeno (tedy ne prijmeni), v cestina Hedvika, v polstine Jadwiga, pochazi ze stejneho zdroje, tedy nemeckeho Hedwig, coz je odvozeno z staronemeckeho (germanskeho) slova "hadu" (contention, umysl) a "wig" (war, valka). Povsimnete si prosim onoho "hadu", coz je jasny link k vlamskemu "Hadewijch". Jeste v roce 1620 podle Moravskeho zemskeho archivu v Brne bylo jmeno Hedvicek napsano jak Hadwiczik, verze Hedvicek (kratke "i", nekdy i bez hacku nad "c') se zacala objevovat az okolo roku 1780 v Kromerizi a tamtez na sladovnach Hedvickove i bydleli. Ta ctvrt se jmenovala Baje.

V Kojetine se objevuje az Jan Hedvicek (narozen asi 1815, zemrel zatim neznamo kdy). Jeho manzelka byla Katerina, rozena Zupikova (narozena 1818, zemrela 20. cervna 1896, ve stari 78 roku). Meli 6 deti. Synove a dcery:

Theodor - muj pradedecek - ten s 11 detmi
Frantisek. - to byl otec videnskeho Eduarda, Jana a Palkove, byl to obuvnik, ktery mel domek a kram, tam kde je dnes zidka mezi jedenactiletkou a ordinaci Dr. Palmasove.
Katerina, provdana Krasicka, byla bezdetna, puvodne vlastnila pozemek Presdulek, nahorek na kopci u Hajovny, zdedila to moje starenka z Olomoucke a po ni muj otec a dnes to uziva JZD.
Josefa - neni nic znamo
Antonin - to je ten co se porad soudil, az vsechno prosoudil a bydlel v Olomoucke ulici, kde byl Viktor Uher, ucitelka Parakova a duchodni Gardavsky (urednik), Puvodne to byl 1 dum a protoze vsechno vzdy prosoudil a prohral tak jsou z toho dnes tri baraky.
Ferdinand (pekar z pekarny naproti radnice - je na fotce s manzelkou)

Bydleli pravdepodobne ve Mlynske. Tento Jan Hedvicek byl asi ten, co se pristehoval z Kromerize, dle vzpominani starecka puvodni Hedvicci bydleli v Kromerizi na sladovnach. Puvodni "kromerizsti" Hedvicci byli zahradnici, zvani "snobolinari", kteri vozili urodu na trh do Prostejova a tak asi zakotvili na pul ceste v Kojetine Meli tri syny: Frantiska, Theodora a Ferdinanda.

Frantisek Hedvicek, nejstarsi syn Jana Hedvicka, (narozen asi 1840, zemrel ???, v kojetinske matrice chybi) byl obuvnik vedle divci skoly (byvala jedenactiletka), dnes je tam uz jenom dvur skoly. Jeho manzelka se jmenovala Frantiska, rozena Pospisilova (narozena 1840-42). Meli dva syny a ctyri dcery: 2 syny, oba se vyucili sevci, ale oba se dali dobrovolne k armade v Rakousku, k hradni strazi ve Vidni. Byl to Jan (zil ve Vidni a v Brne) a Eduard (zil ve Vidni). Jedna sestra byla provdana v Kojetine, jmenovala se Aloisie Palkova (mela jednoho syna, a ctyri dcery (Palkova, Voriskova, Trneckova a Silhanova)

Prvni, svobodna, Marie Palkova, byla ucitelkou, druha Bozena Voriskova, meli obchod se smisenym zbozim v Tyrsove ulici, mela dva syny, Vlastimil Vorisek (asi 1936) je doktor v Prerove, byl vedouci zeleznicni polikliniky, a Miroslav (asi 1930) byl ucitel v Ostrave-Marianskych Horach, treti dcera Silhanova, bydlela v Brne, mela jednoho syna, byl rocnik 1930.

Posledni dcera Anezka Trneckova, na konci Olomoucke ulice, na Vysehrade, byla kmotrenka Rostislava Hedvicka (1932). Jeji manzel, Frantisek Trnecka, byl odnekud od Hodonina a prisel na konkurs na mestskeho tajemnika do Kojetina, jako svobodny. Delal toho tajemnika 40 let, az do roku 1948. Pani Trneckova uz taky nezije. Zemrela asi 1991. Meli tri syny: Jiri, Ladislav a Zdenek. Jiri (1922) byl inzenyr v Olomouci, mel asi jednu dceru, Ladislav (1924-1994) byl cestar a bydlel v Kojetine, mel jednu dceru Alenu. Zdenek (1930) byl lesni inzenyr a bydli v Roznave na Slovensku.

Tri sestry se provdaly do Brna. (Jmenovaly se) Simkova (mela nejmene jednu dceru, ktere Barfuszova z Vidne darovala jeji podil na poli a stat to tehdy neuznal - to se stalo v roce 1976, tehdy jeste Barfuszova zila), Vinklackova a Pospisilova (mela dva syny, jeden - Jan - byl za valky u Wehrmachtu. Mladsi Frantisek, byl holic.). Naposledy o nich bylo slyset pred skoncenim valky, kdy si jezdili do Kojetina pro naturalie za najemne z poli, ktere vlastnili v Kojetine a ktere uzival starecek Hedvicek (1890).

Podle nejnovejsich informaci byli ve skutecnosti tri bratri a ctyri devcata. Treti bratr se jmenoval Frantisek (byl z nich asi nejstarsi), byl pekarem a mel pekarnu v Kromerizske ulici, nyni Sikuluv dum (naproti restaurace Morava), vedle byl obchod smisenym zbozim, ted tam bydli Bohus Travnicku (bratr Petra Travnicka). Jeho zena se jmenovala za svobodna Prikrylova. Jejich dcera byla provdana v Kromerizi, jmenovala se Kocourkova. Hrob v Kojetine prodali Havelom - Lida z Mlynske, nekdy okolo 1960.

Onen "vidensky" Hedvicek, neboli Eduard Hedvicek, narozen (asi) 1878, zemrel (asi) 1947, ktery, jak vysvita z vyseuvedeneho, byl synem sevce FRANTISKA Hedvicka a tim padem bratranec meho starecka Bohumila Hedvicka.

Eduard Hedvicek se stal rakouskym statnim urednikem a v roce 1934 byl urednikem-dvernikem u rakouskeho kanclere Engelberta Dolfusse. Z dochovanych dokumentu (ve vlastnictvi americkeho Hedvicka) vyplyva, ze "dvernik" byl neco mezi muzskou sekretarkou, tajemnikem a osobnim strazcem, ktery mel za ukol kontrolovat lidi, jdouci ke kancleri a pripadne k nemu nikoho nepustit. Tomu zrejme napomahala i udajne mohutna postava Eduarda Hedvicka. V dobe nacistickeho atentatu na kanclere Dolfusse, pri kterem byl Dolfuss zastrelen, se Eduard neuspesne pokousel kanclere zachranit. Jeho rychla akce mu vynesla vysoke rakouske statni vyznamenani a zlatou medaili Signum Laudis, ale po tom, co Nemci obsadili Rakousko, mu take zaridila (protoze Nemci nezapomeli) dlouholete vezeni. Byl udajne veznen i v koncentracnich taborech Mauthausen (blizko Lince) a Dachau (v Mnichove).

Do zaznamu soudu s Dolfussovym vrahem Planettou ve Vidni dne 30.cervence 1934 Eduard Hedvicek uvedl, ze byl narozen v Kojetine na Morave a ze bydli ve Wurmsergasse 49, Viden XV (tu adresu jsem kdysi navstivil i se svym otcem, uz tam zadny Hedvicek nebydli). Z knihy "Prvni zemrel kancler" (strana 183) vyplyva, ze v kvetnu 1939 byl Eduard Hedvicek uz ve vezeni (to bylo uz po anslusu) a zustal tam zrejme az do konce valky. Eduard navstivil starecka jeste nekdy v roce 1946 na jare, zemrel okolo roku 1947. Byl zenat a jeho manzelka udajne zemrela nekdy kolem roku 1968. Meli dceru Elizabeth, ktera byla provdana Barfuszova. Detailnejsi historie Eduarda Hedvicka je popsana v mych dalsich clancich.

Theodor Hedvicek, prostredni syn Jana Hedvicka, byl rolnik v Kojetine (nar. 9. listopadu 1843, zemrel 19. cervence 1913 v Kojetine, matrice je uvedeno ze se dozil 69 let, 8 mesicu a 9 dni) a Marianna Lambotova, narozena 9.11. 1847, zemrela 10. srpna 1928 v Kojetine. Svatbu meli 8. cervna 1868. (Kopie jejiho umrtniho listu z 30. cervence 1946 rika, ze se jmenovala Marie a v matrice je ale zapsana jako Marianna, jeji rodice byli Matous Lambot, remenar v Kojetine a manzelka Barbora Kuzmova). Bydlel pozitivne v Mlynske ulici 285, u jeho otce Jana to neni jiste. Existuje document "pozustalost Theodora Hedvicka", ze ktereho je to jasne.

Meli 1 dceru a 2 syny, kteri prezili, ostatni zemreli. Meli tech deti asi 11, ale jen tri prezily.

Jenofefa
Amalie - prezila a to byla otcova teta Stastnikova (sestra starecka)
Frantiska
Frantisek
Marie
Natalie
Frantisek cislo 2 - prezil a byl to stryc Frantisek z Krenovske ulice
Ladislav
Raimund
Bohumil
Bohumil cislo2 - to byl muj starecek

Bydleli v Mlynske ulici 285, kde bydlela po Theodorove smrti i dcera Amalie Hedvickova (nar. 1871, zemrela 1931), Frantisek Hedvicek (nar. 6.rijna 1877, zemrel 11. cervence 1952) a Bohumil Hedvicek (nar. 16.9.1890, zemrel 20. kvetna 1973). Dle rodneho listu Bohumila Hedvicka, mel Theodor Hedvicek, stejne tak jako jeho otec Jan Hedvicek docela zajimave zamestnani - "predmestan". Ani muj otec (Rostislav - 1932 -2018) nevedel, co je predmestan - rikal, ze byli ve skutecnosti vazeni zemedelci.

Ferdinand Hedvicek, nejmladsi syna Jana Hedvicka (narozen 17. ledna 1853, zemrel 6. dubna 1928 v Kojetine) byl pekarem, na namesti mel svuj dum (ten rohovy - Sykorovo), byl ale bezdetny (jako schovanku meli puvodne Anezku Palkovou, provdanou Trneckovou, po jejim provdani si vzali (adoptovali) z Hunackovy rodiny, od jejiho bratra dceru. Ta si pozdeji vzala Sykoru, mistra te jejich pekarny. Meli dva syny, Karla (ten komunisticky ucitel) a Josefa (ktery pozdeji vedl pekarnu). Mistr pekarsky Sykora (manzel schovanky, ktera byla asi o 10 let starsi), byl tak tyran tou schovankou-manzelkou, ze se opil, vyhnal manzelku na dvur na orech, na strom v treskute zime a prohlasil: "Jestli slezes, tak te zastrelim!" Mnohem pozdeji se ale zastrelil sam. Tak to bylo vypraveno stareckem Hedvickem. Po Ferdovi starecek zdedil pole u Dvorka (kde byla stodola se zboku pristavenym bytem, a kdysi tam bydlel Vojta, coz si ja sam jeste pamatuju), parcelni cislo 211/1. Stareckovo to bylo od Bilikove stodoly az po Sladovni ulici. Teta Amalie zemrela v roce 1931 (muj otec se narodil az 1932) a 14 meric pole odkazala stareckovym detem (sedmi, bez meho otce, ktery se jeste nenarodil). Dnes na tech pozemcich stoji kojetinske sidliste Sever, jo opravdu, cele to sidliste stoji na Hedvickovych pozemcich.

Ferdinandova prvni zena, rozena Hunackova, byla nejaka nemocna, zemrela a Ferdinand se po provdani schovanky Trneckove znovu ozenil, ale napred vzal na nalehani sve zeny schovanku z jeji rodiny, aby to mohla zdedit (jak mazane!). Druha manzelka se jmenovala Andela, rozena Holoubkova (narodila se asi 1871).

Amalie Hedvickova, provdana Stastnikova, dcera Theodora a Marianny Hedvickove, (nar. 20. ledna 1871 - zemrela 27. rijna 1931. Muj otec Rostislav Hedvicek uvadi, ze: "Jeji manzel Petr Stastnik se narodil 21. unora 1870 a zemrel 8. srpna 1900. Syn Vladislav Stastnik, narozen 1. dubna 1896, zemrel 4. ledna 1913 (ve veku 16 let, 9 mesicu a 3 dny - jak poznamenava matricni zapis). S kamarady zavodil na kole, kdo bude driv v Kojetine z Prostejova, dostal zapal plic a za kratkou dobu zemrel." Amalie bydlela po svych rodicich na dnesni Mlynske 285.

Kdyz Amalie HEDVICKOVA zemrela v roce 1931, odkazala vsechno detem Bohumila Hedvicka (1890 = muj starecek). Deti bylo tehdy jen sedm (muj otec, Rostislav, se narodil az 1.1.1932). Kdyz se stryc Bohus zenil, nekdy v roce 1947, tak strec Bohus dostal prisliben dum v Olomoucke ulici 345, s podminkou, ze pujde zatim hospodarit do Mlynske ulice, ktera tou dobou uz byla 30 let prazdna (od smrti Amalie). Tam se Bohus po svatbe nastehoval a do Olomoucke ulice se prestehoval az v roce 1953, kdyz uz mel starecek 63 let (puvodni domluva byla, ze starecek "uvolni" Olomouckou ve svych 60 letech, tedy v roce 1950). Bohus svou jednu sedminu v Mlynske ulici odstoupil svemu tehdy nezletilemu bratru Rostislavu (zletilost byla tehdy 21 roku, takze Rostislav byl zastupovany Ruzenou (starenkou) Hedvickovou. Rostislav Hedvicek se ozenil 28. brezna 1953 a v rijnu tehoz roku (tesne pred narukovanim na vojnu) se nastehoval do Mlynske ulice (napred bydlel pul roku v Bezmerove). To dobou delal pomocneho delnika ve sklade lihu v lihovare v Kojetine.

Frantisek Hedvicek. Dalsim potomkem Theodora a Marianny Hedvickovych, byl Frantisek Hedvicek, (narozen 6.10. 1877 - zemrel 11.7. 1952), ktery se pozdeji ozenil s Bohumilou Hedvickovou, rozenou Nedbalovou (narozena 28. unora 1877 v Kromerizi, ucitelka, ale po provdani uz neucila, zemrela 23. listopadu 1962 v Kojetine, pamatuji si jeji pohreb z Krenovske ulice). Toto manzelstvi bylo bezdetne. Frantisek byl soukromy zemedelec, hospodaril z Krenovske ulice na vymere asi jen 5 hektaru. Jezdil jen s kravami, kone nikdy nemel - pravi Rostislav (1932).

Bohumil Hedvicek - Tretim potomkem byl Bohumil Hedvicek, (narozen 16. zari 1890 v Kojetine, v Mlynske 285, - zemrel 20. kvetna 1973), tedy nas starecek, ktery se ozenil 16. zari 1917 s Ruzenou Skopalikovou (narozena 30.11.1895 v Mlynske 287, na dnesnim Slozilovem - z. 14.3.1973), tedy nasi starenkou. Az nekdy v roce 1920 koupili barak v Olomoucke ulici 345, u Jordanu, takze stryc Franta (druhe dite) se prvni narodil uz v Olomoucke. Prvni potomek, stryc Bohus se jeste narodil v Mlynske ulici 285. Starecek vstoupil do druzstva 9. kvetna 1959, uplne posledni - to mel 69 roku a delal vazneho az do svych 80 let na kopci na kravine. Starecek je pohrben v hrobe, "ktery patri k Mlynske ulici" (jak rikal starecek, byl porizen za penize z dedictvi po Amalii Stastnikove) se jmenem Rodina Stastnikova a Hedvickova (jsou tam pohrbeni i Amalie a jeji rodina a vsichni predchozi Hedvickove. Stryc Bohus si uz poridil svou vlastni hrobku (se jmenem Rodina Hedvickova) a jeho syn Stanislav ma zase misto v urnovem haji se jmenem Rodina Strazickych a Hedvickova.

Nasi starecci meli 8 deti:

1. Bohumil Hedvicek (narozen 30.6.1918 - zemrel 14.10.1991)
2. Frantisek Hedvicek (narozen 23.1.1920 - zemrel 22.1.1993)
3. Marie Hedvickova (narozena 16.12.1921 - zemrela 16. ledna 2002)
4. Antonin Hedvicek (narozen 30.10.1923 - zemrel 21. rijna 1993)
5. Ruzena Hedvickova (narozena 13.3.1927, zemrela 21. zari 2012)
6. Ladislav Hedvicek (narozen 5.12.1928 - zemrel 24. prosince 2005)
7. Vojtech Hedvicek (narozen 10.8.1930 - zemrel 18.zari 2017 )
8. Rostislav Hedvicek (narozen 1.1.1932 - zemrel 16. dubna 2018)
xxxxxxxxxx

Tady zacnu (u zijicich pribuznych) vynechavat presne datumy narozeni a zcela vynecham tu uplne nejmladsi generaci (i kdyz udaje jsou mi znamy), aby nahodou ze zoufalstvi, ze jsou se mnou pribuzni z toho nemeli trauma, pripadne cervenou vyrazku za usima:

Nejstarsi z techto deti, tedy nejstarsi z mych strycu, Bohumil Hedvicek (narozen 1918 - zemrel1991), rolnik, se ozenil s Ludmilou Kocickovou (narozena 1929) povolanim kucharka, meli 4 deti:
Stanislav Hedvicek (narozen 1948)
Jindrich Hedvicek (narozen 1950)
Ludmila Hedvickova (narozena 1951)
Frantisek Hedvicek (narozen 1953)
xxxxxxxxxx

Dalsim strycem je Frantisek Hedvicek (narozen1920 - zemrel 1993). Ozenil se s Frantiskou Fiserovou (narozena 1922 - zemrela 1995), z Kasavy. Za valky byl totalne nasazeny v Nemecku, v tehdejsim Kralovci (Konigsberg), delal tam v nejake zbrojovce, byl tam jen sest tydnu, pak odtamtud utekli (za coz byl tehdy trest smrti). Meli 5 deti:

Pavel Hedvicek (narozen 1946 - zemrel 2017)
Frantisek Hedvicek (narozen 1947 - zemrel 1981)
Vera Hedvickova - Kasparova(narozena 1949, zemrela 2001)
Milena Hedvickova (narozena 950)
Marta Hedvickova (narozena 1956)
xxxxxxxxxx

Treti v poradi je Marie Hedvickova, provdana Jezova (narozena 1921, zemrela 2002), drive v domacnosti, nyni v duchode, ktera se vdala za Leopolda Jeze (narozen 1908 - zemrel 1979) a meli dve deti: Vladimira Jeze (narozen 1942 - zemrel presne kdy nevim) a Fanynku Jezovou (narozena 1943). Bydleli v Kojetine ve Vyskovske ulici. Stryc Polda, jako odstrasujici priklad pro ostatni soukrome zemedelce v Kojetine byl odsouzen na 6 mesicu do vezeni v roce 1956 - vice ci mene pro jeho odmitnuti vstoupit do JZD. Casti trestu bylo, ze po odsedeni sesti mesicu musel nastoupit do stavebnictvi - do Pozemnich staveb Prerov, kde byl az do duchodu. V duchode pomahal postavit Obradni sin na hrbitove a pak byl temer prvni, kdo tam mel pohreb (uplne prvni nebyl, ale jeden z prvnich). Prvni byl krejci a pozdeji vratny v zelezarnach "pantata" Pesak.
xxxxxxxxxx

Ctvrtym strycem je Antonin Hedvicek (narozen 1923, zemrel 1993 ), za valky byl totalne nasazen v Menhofu v dolnim Rakousku na kopani opevnovani (protitankove zakopy), byl tam asi sest mesicu, od konce 1944 do unora 1945, kdy se vsichni vratili na ustupu pred frontou (Rakousko bylo osvobozeno drive), stryc Brix tam byl s nim, bylo tam asi 10 lidi z Kojetina. Tonda byl po valce soukromy zemedelec, hospodaril na 13 hekterech pudy v Jilovci (protoze ta komise pro fond narodni obnovy nepridelila vice - to bylo v roce 1945 na podzim), pozdeji druzstevni zemedelec, vstoupil tam asi v roce 1955 a byl tam i predsedou, dnes uz nezije, zemrel v rijnu 1993. Bydlel v Jilovci. Ozenil se s Annou Gurasovou (narozena 1922- zemrela 1998) a meli tri deti:

Jiri Hedvicek (narozen 1947)
Helena Hedvickova (narozena 1952)
Jarmila Hedvickova (narozena 1959)
xxxxxxxxxx

Patym sourozencem byla Ruzena Hedvickova (narozena 1927, zemrela 2012), vdana za Zdenka Brixe (narozen 1923, zemrel 2002). Oba dva byli soukrome hospodarici rolnici. Meli dve dcery: Marii Brixovou (narozena 1947) a Veru Brixovou (narozena 1950). Brixovi bydleli v Kojetine, Mlynska 286.
xxxxxxxxxx

Sestym strycem byl Ladislav Hedvicek (narozen 1928, zemrel 2005), pracujici v zemedelstvi, ozenil se s Jirinou Olmrovou (narozena, zemrela 2013) kadernici a maji jednu dceru Evu Hedvickovou (narozena 1956). Bydleli v Meste Albrechticich. Lada skoncil zemedelskou skolu v Prerove v roce 1945 a okamzite dostal "umistensku" od Fondu narodni obnovy do Hermanovic u Vrbna (Zugmantl), kde se staral jako spravce o zemededelske vyuziti pudy po odsunu Nemcu. Casem se z toho staly Statni statky Bruntal, kde byl Lada reditelem casti tech statku az do roku 1968, kdy nechal vyvesit cerne vlajky v srpnu 1968, coz mu vyneslo ztratu reditelskeho kresla. Byl prerazen do drubezarny v Meste Albrechticich, kde pracoval az do duchodu a kde bydlel az do smrti. V Meste Albrechticich, ne v te drubezarne.

Zajimavost: Otec Jiriny Olmrove (rodina pochazela z Volyne) byl dustojnikem polske armady a byl spolu s desetitisici dalsich zastrelen ruskym NKVD v Katyni. Jeho manzelku (babicku Olmrovou) si velice dobre pamatuji.
xxxxxxxxxx

Sedmym strycem je Vojtech Hedvicek (narozen 1930 - zemrel 2017), puvodnim povolanim cukrar, vyucil se u Svarcu v Kojetine v jejich cukrarne v Tyrsove ulici (tam kde byla pozdeji Zelenina), vetsinu zivota ovsem pracujici v Prefe. Od svych asi 50 let byl v plnem invalidnim duchode. Videl jsem ho pri sve navsteve v roce 1995, vypadal dobre a furt stejne. Jeho manzelka, Marie Chytilova (narozena 1934, zemrela 2014). Bydleli v Kojetine, Sladovni ulice 1273. Maji pet dcer:

Vlasta Hedvickova (narozena 1955, zemrela 2017)
Jirina Hedvickova (narozena 1956)
Marie Hedvickova (narozena 1958)
Vojteska Hedvickova (narozena 1961)
Zdena Hedvickova (narozena 1968)
xxxxxxxxxx

Nejmladsi ze stareckovych deti byl Rostislav Hedvicek (narozen 1932), puvodne zemedelec, pozdeji z rozkazu komunistu pomocny delnik v lihovare, po vojne traktorista az do roku 1960 a pote svarec, ozenil se v 1953 v Hradisku s Marii Vecerkovou (narozena1932), povolanim delnice ve mlyne. Meli dve deti: syna Rostislava Hedvicka (pozdeji legalne znam coby Ross Hedvicek, ten americky dobrodruh a spisovatel) a dceru Marii Hedvickovou. Bydleli v Kojetine.
xxxxxxxxxxx

Apatie a nezajem zijicich Hedvicku o historii sve vlastni rodiny je neco priserneho - obvykla vymluva je "kdyz ja nemam cas!" Jenze pak uz nam neni patnact, ale sedesat pet a potom uz rozhodne neni cas! A jsou i extremni situace, jako kdyz moje vlastni pribuzna na verejnosti v Kojetine pred spoustou lidi prohlasi "ten americkej Hedvicek je ale strasny vul!". Zalistoval jsem v pameti i v archivu a jsem si naprosto jist ze, hlavne kvuli znacnemu vekovemu rozdilu a me nepritomnosti v Kojetine jsem se s tou pani nikdy ani nepotkal. Jak potom muze baba vedet, jestli jsem vul a nebo ne?


Jak jsme emigrovali... (cast 1 +2)

29. srpna 2018 v 15:04 | Vera Pokorny-Scheufler |  Clanky jinych autoru

Probudily nás kamínky, dopadající na podlahu našeho pokojíku. Bylo velmi časné ráno, 21. srpna 1968, na malém dalmatském ostrově Prvic Luka u Šibeníku. Dole pod oknem v zahradě pod fíkovníkem právě hledal náš jugoslávský přítel Josip další kamínek. Když jsme se konečně objevili v okně, zvedl k nám hlavu, ze které se dívaly utrápené a vyděšené oči: "Dragan, Věra, Rusi su okupirali Čechoslovačku…" Těch několik prostých slov, která odstartovala celou smršť událostí budeme slyšet až do nejdelší smrti,

Tak tedy k tomu skutečně došlo. To, co jsme očekávali od té chvíle, kdy začalo "pražské jaro" kvést nevídaně bujnými květy, se opravdu stalo. Tlapa medvěda, neúprosně vládnoucího všem svým vazalům, dopadla na vzpurné Čechoslováky.

Bůh dal to znamení, o které jsem ho tolik prosila. V první chvíli mi připadlo, že to trochu přehnal. Byli jsme oba pevně rozhodnuti, že nevyjde-li tato snaha o reformu, opustíme navždycky zem, která nám až do té doby byla domovem. Byli jsme ochotni žít kdekoliv jinde, jen ne tam, kde na nás budou zlí naši vlastní lidé. A když na nás někdo zlý bude, tak to nebude Čech, náš člověk, říkali jsme si.

Zde přichází první zkušenost, získaná životem v emigraci: Když na nás byl za ta dlouhá léta v cizině někdo opravdu zlý, tak to byli kupodivu zase jen naši milovaní rodáci, Češi a Slováci. Nikdo jiný.

V malém domku našich vlídných hostitelů, rodiny Skalabrinovy, bydlelo tehdy asi devět Čechů. V prvních chvíli se rozhodli pro emigraci skoro všichni, ale bylo jim vidět na nosech, že to nemyslí zcela vážně. Byli totiž momentálně pod dojmem toho, co viděli v přímém televisním vysílání z Prahy. Sovětské tanky, střelbu, mrtvé ležící na ulici. Z okna pražské budovy Československého rozhlasu se dokonce v jedné chvíli vyklonil náš přítel Pepík Podaný, takto redaktor známého pořadu Mikrofórum, který se s námi před několika dny rozloučil na molu našeho ostrůvku. Neskutečná, absurdní situace. Dva členové společnosti se rozhodli pro nějakou ráznou "akci", k boji proti okupantům a pravili, že napíší ostrý protest, už si nevzpomínám, komu měl být určen. Asi celé světové veřejnosti. Jeden z těchto dvou tvůrců byl skutečný spisovatel, Ladislav Fuchs. Přestože se zavřeli s lahví alkoholu na celý den do ložnice, nevzpomínám si, že by kdy jaký text vyprodukovali.

Naše třítýdenní dovolená byla už u konce, byli jsme bez peněz. Pár na černo získaných německých marek, nějaké dináry, které jsme si tehdy směli koupit jako kapesné, to všechno se už rozplynulo. Přivezené konservy byly snědeny. Obyvatelé ostrova nás sice okamžitě "adoptovali" a obdarovávali téměř denně nějakou tou zbylou rybičkou, ale nemohli jsme se jim pověsit na krk.

Všichni Jugoslávci očekávali, že bude mobilizace. Také byla brzy vyhlášena. Vzpomínám na zajímavý detail: Muži vznesli okamžitě dotaz na příslušná místa, zdali dostanou zbraně, anebo zda si mají přinést své vlastní.

Co jsme tehdy u sebe měli, to se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Plavky, ručníky, ploutve, dvoje šaty, svetr, to bylo všechno. Doklady veškeré žádné. Jen pasy. Ale měli jsme kupodivu adresu jedné holandské firmy, která sháněla v létě 1968 v Praze odborníky pro reprodukční oddělení. Litografy. Přátelé nám jí tehdy přinesli, zdali prý nemáme zájem. Neměli jsme. Já jsem chtěla , doufajíc ve změněné politické klima, konečně dostudovat dějiny umění. Snad mě vezmou zpět na UK. Adresa zůstala zcela náhodou v mé peněžence a teď jsme se jí rozhodli použít. Potom jsme měli ještě adresy několika korespondenčních přátel, jednoho z východního Německa a také dvou mladých Holanďanů, kteří u nás v tom pražském jaru byli týden na návštěvě v Praze.

Ostrov Prvic Luka je malý, jsou na něm jen dvě vesničky a žádná auta. Krásné na dovolenou, špatné, potřebujete-li spojení se světem. Na maličkatém poštovním úřadě, který fungoval vedle obchodu s potravinami, jsme způsobili velké pozdvižení. Začala čilá korespondence a výměna telegramů. Každý dopis či dokonce telegram nám hned přinášeli různí dobrovolní běžci. Znal nás celý ostrov. Psali rodiče, přátelé, každý, kdo o nás věděl a měl naši adresu. Holandská firma kupodivu hned vlídně telegraficky odpověděla, že nás mohou potřebovat, a že nám už posílají pracovní smlouvu a zařizují visa. Zní to jako pohádka, ale byla to pravda. Mladí holandští přátelé nám psali, že poslali lístky na vlak, z Jugoslávie do Amsterodamu. A že prý už pro nás mají u nich doma připravený pokoj.

Pamatuji si z té doby jen útržky událostí, útržky hovorů. Vzpomínám na večeři, na kterou nás pozval jeden z nejchudších rybářů na ostrově. Podávala se chobotnice, značně tvrdošíjné konsistence. Nadšeně jsme žvýkali, ale jídlo nám v puse rostlo. Naštěstí nám bylo nabídnuto i víno a tak jsme se zachránili.

Vidím se, jak v zahradě pod mandlovým stromem čistím kýmsi darované sardinky, ve společnosti dvou velkých koček. Tiše, jaksi do sebe si brečím nad ohavností světa, který by mohl být tak krásný, kdyby… Paní Berta, žena našeho hostitele, která ve druhé světové válce, kdy její muž byl u partyzánů, zachránila sebe a své tři maličké děti tak, že je v malé veslici převezla do Itálie, ke mně přisedla a podívala se na mne moudrýma očima: "Nebreč," povídá mi, " muže máš tady, do války nemusí. Všechno bude dobré".

Když jsme skoro po třech týdnech odjížděli do Bělehradu na nizozemskou ambasádu pro visa a pracovní smlouvu, loučil se s námi celý ostrov. Skoro celý. Peníze, které jsme dostali od firmy z Holandska jako zálohu se už skoro rozplynuly, živili jsme totiž nejen sebe, ale i ostatní české ztroskotance. Pan spisovatel Ladislav Fuchs, jak se později ukázalo, pečlivě opatroval šek na 5.000 dolarů, aby mu z něj ani cípeček neubyl. Svého mladého a krásného šedookého přítele Borise opatroval stejně žárlivě.

Cestu do Bělehradu vlakem jsme naštěstí nemuseli platit, když jsme na nádraží vysvětlili kdo jsme a kam potřebujeme jet. Měli jsme totiž zpáteční jízdenky, ale jen do Záhřebu. Odtud jsme pak měli letenky do Prahy, teď nepotřebné.

Proto dnes vůbec nechápu, kde se vzala ve všech těch vlídných a s ochotou nám pomáhajících lidech ta strašná vzájemná nenávist, která je změnila ve vrahy, přinesla všem zúčastněným tolik bolesti a utrpení, zničila Jugoslávii a na dlouhá léta zpřetrhala odedávna křehké svazky mezi jednotlivými národy na Balkáně.

Ve vlaku jsme seděli v kupé s různými civilními Jugoslávci a též s vojáčkem, který se vracel ke své jednotce. Vyzbrojili ho doma velkou šunkou, pršutem, a několika lahvemi vína. Šunka i lahve kolovaly, celou cestu se připíjelo na zkázu SSSR, na to, abychom se ve světě neztratili a aby se nám dobře vedlo.

Dojeli jsme ráno do Bělehradu a našli ubytování ve studentské koleji. Bylo sice levné, ale i tak to udělalo další díru do našeho rozpočtu. "Proč jste neřekli, že žádné peníze nemáte?", divil se jeden Čecháček, kterého jsme tam potkali, "nemuseli byste platit nic. Já to tak udělal, přece nejsem blázen." Udiveně jsme na sebe pohlédli. Aha, tak takhle to taky funguje.

Spali jsme jednu noc dost neklidně, druhý den jsme se měli dostavit na nizozemskou ambasádu, kde měla být pro nás viza a pracovní povolení. Budeme pracovat v cizině. V uších nám hučela slova, po léta vtloukaná do hlav všech obyvatel v tom našem zapšklém socialistickém ráji: "V kapitalismu, tam byste se neuživili, tam je jiné pracovní tempo a kdo mu nestačí, ten se hned octne na ulici." Trochu to v nás hlodalo. Co nás asi čeká? Uživíme se? Budeme na to stačit?

Bylo i dost jiných starostí. V Praze jsme měli hezky zařízený dvoupokojový družstevní byt, právě zaplacený , na který jsme deset let čekali a ve kterém jsme bydleli celé čtyři roky. Teď jsme museli začít znovu. Ale byla to naše svobodná volba.

Na nizozemské ambasádě s námi jednali tak, jak jsme od úřadů nebyli vůbec zvyklí. Ohleduplně a mile. Pan konsul se nám dokonce omlouval, že mají rozbitý kávovar a nemohou nám tedy posloužit kávou. Visa konečně došla faxem, potom, co jsme stále prosili, abychom mohli co nejrychleji odletět. Naše nervy byly napnuté jak strunky.

Podařilo se nám je uprosit a najít řešení. Letěli jsme nakonec na místech, reservovaných pro diplomaty, na letiště nás doprovázel mimo šoféra ještě pan konsul a jeho sekretářka. Byli jsme první českoslovenští uprchlíci, letící z Jugoslávie do Holandska.
Protože personálu v letadle také řekli, kdo jsme a proč a kam letíme, byli jsme na palubě letadla zahrnuti pozorností cestujících a vším, co se tam prodávalo. Čokoládou, bonbony, cigaretami, ač nekuřáci…

Měla jsem tehdy na sobě manželovu bílou nylonovou košili a dost elegantní červené, dlouhé kalhoty, myslím, že byly z Tuzexu. Opálená, v Bělehradě za poslední peníze módně ostříhaná, tehdy docela pohledná mladá holka. Však mi také někdo z cestujících položil celkem nesmyslnou otázku, zdali jsou všechny české ženy tak hezké… Nevím už, co jsem odpověděla. Ale moc mne to tehdy povzbudilo. A povzbuzení, to bylo to, co jsme potřebovali.

Přistání v Nizozemí proběhlo bez problémů. Vzpomínali jsme na známé přistání Egona Ervina Kische v Australii, kdy tento, potom co mu omítli vstup, vyskočil z lodi na molo a zlomil si nohu. Bonmotty na téma broken english a broken legs, tedy lámaná řeč a zlomená okončetina, jsme bohužel nemohli použít. Škoda. Naše němčina byla proti angličtině velmi plynná, ale kdosi nám poradil, abychom německy v Nizozemí raději nehovořili. Později jsme zjistili, že to není tak zlé.

Jen mezipřistání ve Frankfurtu bylo trochu napínavé. Neměli jsme německé transitní visum, a proto jsme asi nesměli vystoupit z letadla jako ostatní cestující a jít do letištní haly. Zůstali jsme v letadle zcela sami. Tehdy jsme ani moc nepřemýšleli o tom, že by při tankování kerosinu, které probíhalo, mohlo dojít k nějakému maléru: Puf, ohníček, letadlo a s ním dva Češi v háji. Letadlo si ale i se všemi cestujícími odletělo klidně dál, do Amsterdamu a odtud přes Londýn až do Ameriky.

Nad Holandskem jsme z výšky uviděli zemi jako pro panenky, města i vesničky jako hračky, domečky, louky, kravičky, stejné jako to nakreslil pan Čapek v "Obrázcích z Holandska". Jenže všechno krásně barevné. Umyté. Později jsme zjistili, že je to nejen tím, že se tu všechno opravdu dost uklízí a myje (zlé huby tvrdí, že prý holandská hospodyně spotřebuje víc mýdla na chodník před domem, než na sebe), ale především proto, že často prší a v ovzduší také není tolik různých popílků a spadu. Tedy, nebylo, před těmi 40 či více lety.

Po absolvováni překvapivě jednoduché pasové a celní kontroly jsme popadli naše různá (dvě) zavazadla a začali pátrat po personálním šéfovi firmy Smeets z Weertu. Stál tam, naštěstí ještě s jedním Čechem, který žil v Holandsku už od roku 1947 a pracoval u stejné firmy. Byli chytře vybaveni velkou cedulí se jménem firmy a města. Přivítali nás anglicky, německy i česky, tak trochu rozpačitě. Až po několika letech nám personální šéf Piet prozradil, že jsme ho tehdy moc zklamali. Čekal zubožené uprchlíky a oni přiletěli dva křepcí, opálení a dobře oblečení jedinci, kteří neměli dokonce ani hlad nebo žízeň, protože je v letadle zahrnovali všemožnou péčí.

Vyrazili jsme v jeho velkém Citroenu směrem na jih, do Limburku. Celé dvě hodiny, tak dlouho trvala cesta, jsme si mohli ukroutit krky. Opravdovské větrné mlýny, a točí se, hele. Nemohli jsme uvěřit tomu, že je Holandsko jednou z nejhustěji obydlených zemí v Evropě. Viděli jsme jen samé krásně zelené louky a mezi nimi statky, stromy, kravičky, ovečky. Málo lidi. Při vjezdu do městečka Weertu nás uvítal podobný most jako na obrazech Van Gogha, dokonce zdvižený, právě pod ním projížděla loď.

Zavezli nás rovnou do bytu, který nám byl na žádost firmy radnicí přidělen. Byl v nejvyšším, čtvrtém patře celkem nových činžáků. Z okna obývacího pokoje a z balkonu bylo vidět větrný mlýn. Byt byl z českého hlediska čtyřpokojový - a nám připadal zbytečně velký. Jenže, sdělili nám, nic menšího nemáme, a vůbec, vždyť jsou to jen dvě ložnice. Obývací pokoj a jídelna se totiž nepočítají. Obývací pokoj dělily od jídelny zasouvací skleněné dveře. Prakticky a jednoduše zařízená kuchyňka, s vestavěnou skřínkou na stolní nádobí, přístupnou ze dvou stran. Jenže my jsme zatím do ní neměli ani talíř. Sporák nebyl, ten jsme tedy museli také koupit. Koupelna ve tvaru písmene L, přístupná jak z předsíně, tak z kuchyně. Vybavená velikánským, na první pohled kamenným kulatým dřezem se sprchou, to jsme teda ještě nikdy v životě neviděli. Později jsme mu říkali Julianabak. Bak = škopek. Juliana = naše královna. Výborně se v něm pralo, byl totiž stejně vysoko jako umyvadlo. Ale lézt do něho pro očistu těla bylo horší. Což asi nikdo z domorodců nedělal, ale dva blázniví Češi ano. Tenkrát jsme to ještě bez problémů zvládli a dnes už to naštěstí není potřeba.

V bytě bylo pochopitelně i WC. S tím jsme zažili první nepříjemné dobrodružství. Když jsme totiž za několik dnů v jakž - takž obyvatelném bytě poprvé spali, šli jsme pochopitelně také na WC. Vypadalo nevinně, zcela normálně : bílá keramická mísa, od ní nahoru vedla též bílá trubice k zavěšenému reservoáru. Jenže : nikde nic, zač by šlo zatáhnout, ani žádný knoflík, který by se dal stisknout. Přece se nepůjdeme zeptat k sousedům, jak se splachuje na záchodě. Pokládali by nás za divé, necivilizované Balkánce. Trapas. Když už jsme si téměř zoufali, všimli jsme si, že ta trubice, vedoucí k reservoáru je na jednom místě jaksi zbytnělá, dvojitá. Začali jsme za ni různě tahat - a vida, šlo s ní pohybovat nahoru a dolů. Splachovalo to prostě pohybem této dvojité roury. Zázrak. Vot, takaja technika.

Ještě jsme si všimli vestavěné skříně v ložnici, to bylo prima. Skříň tedy kupovat nepotřebujeme. Byt byl zcela holý, bez podlahové krytiny. Tady si prý každý dává koberce, či jinou podlahovou krytinu, jaká se mu líbí. Právě proto nás tam do toho bytu totiž zavezli, abychom si udělali obrázek, co asi budeme nejnutněji potřebovat - a hned to prý pojedeme nakoupit. Zajistili nám jménem firmy kredit u různých obchodníků, který jsme měli postupně splácet ze svého pravděpodobného platu. Tak tedy hurá. Ráno v Bělehradě, odpoledne ve Weertu v obchodním domě Jacobs-Koppers. Stále bez groše. Koupili jsme mechově zelený koberec, nějaké linoleum do předsíně a do kuchyně, záclony do všech místností, změřit si to prý dojdou sami. Také jsme si koupili postele, matrace a ložní prádlo. Polštáře. Marně jsme hledali povlaky a nějaké prošívané deky. Nabídli jen jednoduché, vlněné a pod ně se dává, ukazovali nám, velikánské, na jedné straně vyšívané prostěradlo. Aha. Všechno se to zastrká kolem dokola, spí se jako v penálu. Hrozné. Jak je možné, že ti Holanďané ještě nevymřeli, říkali jsme si tiše.

Malý stoleček a dvě křesla do prázdného obýváku. Jídelní stůl a čtyři židle do jídelny. Něco na sebe, jen základní věci. Byli jsme unaveni, zmateni, dělaly se nám mžitky před očima. A chtělo se nám ze všeho nejvíc spát. Být sami. Jenže na to nebylo zatím ani pomyšlení. Teď jsme šli k našemu personálnímu šéfovi Pietovi do jeho domu, kde už na nás čekala s kávou a proslulým limburským koláčem jeho manželka a tři malé zvědavé děti. Dali nám k disposici svoji vlastní ložnici a řekli, že budeme jejich hosty tak dlouho, pokud nebude náš byt v pořádku. Po večeři se na nás ještě vrhli s různými otázkami, byli sice velmi dobře informováni o Československu, a televise stále ještě přinášela další zprávy. Ale : my byli dva živí lidé, kteří přímo z té země byli. Nevěděli jsme, kde a jestli vůbec máme hlavu.

Byli jsme v myšlenkách už v zaměstnání. Jaké to asi bude v té dravé kapitalistické společnosti? Já jsem se rozhodla, že raději pomlčím o svém nedokončeném universitním studiu historie umění. Myslela jsem, že to bude pro začátek lepší. Měla jsem dva výuční listy - teda, měla jsem je v Praze. Ale z grafických oborů jsem strach neměla.

V sobotu jsme přiletěli, v pondělí jsme už nastupovali do zaměstnání. Tehdy, v roce 1968, byla konjunktura a po nezaměstnanosti ani stopy. A my jsme byli, nyní to byla výhoda, komunistickým režimem prohnáni všemožnými povoláními, zejména v grafickém oboru. Všechno zlé je pro něco dobré, říká přísloví. Někdy je to i pravda. Mohli jsme pracovat prakticky bez znalosti řeči, jenže, my jsme se domluvili docela dobře. Moc nám teď přišlo vhod, že jsme si léta platili soukromou učitelku angličtiny. I naše němčina, od mládí pro strejčka Příhodu udržovaná, zejména korespondencí, se hodila. Manželova maminka původem z německé části Polska, ho posílala "na němčinu" už od šesti let. Ale ta holandština, jak jsme hned s hrůzou poznali,to bude lahůdka. Nerozuměli jsme jim ani slovo. Utěšovalo nás, že oni nám, když jsme mezi sebou hovořili česky, také ne.

Následující den, v neděli jsme s rodinou hostitelů posnídali. Všechno vypadalo zcela obyčejně, až na bílý vatový chléb. Sledovali jsme pozorně paní domu v jejím počínání, abychom neudělali nějaké faux pas. Viděli jsme jak elegantně zamazala dírky na krajíčku chleba tenoučkou vrstvičkou margarinu a pokladla to plátky rajčete. Pak vzala k našemu údivu cukřenku, ve které byl krystalový cukr a všechno to hojně posypala. Asi jsme se na ni podívali trochu udiveně, takže nám s úsměvem vysvětlila, že prý to chutná jako ananas. Raději jsme zůstali u šunky a sýra.

Pak nás Piet provezl po městě i po okolí. V paměti jsme vyhrabali něco ze svých chabých vědomostí o tomto koutu Evropy, o Nizozemí. Amsterdam, Rotterdam, Leiden, a hlavně Naarden s hrobem Komenského, to bylo všechno na severu, "nad velkými řekami", jak se tady říká. Věděli jsme jen, že o Weertu se zmiňuje Charles de Coster v knize o Thylu Uilenspiegelovi a v detektivce od Ferdinanduse, která také vyšla v Praze, jede hrdina knihy přes Weert. To tedy opravdu nestačí, musíme si co nejdřív opatřit nějakou literaturu, slibovali jsme si.

Okolí městečka se nám moc líbilo, borové lesy, louky, klid. Krásné silničky a cesty pro cyklisty. Budeme jezdit na kole, až se na něj zmůžeme.

Asi čekáte, kdy konečně začnu mluvit o stesku, který nás musel nutně zachvátit. Nezachvátil. Jen ve chvílích, kdy jsme byli zcela sami jsme pociťovali, že stále žijeme v nesmírném, nepřirozeném napětí, byli jsme ostražití a pozorní, jako výzvědná hlídka v neznámém pralese. Především jsme si ale stále uvědomovali, že jsme se rozhodli odejít dobrovolně, a že nás do Nizozemí vlastně nikdo nezval. Byli jsme zatím jen hosté a tak jsme se také neustále chovali.

Pokud si chcete někde vůbec vypěstovat pocit sounáležitosti, musíte znát kulturu a historii země, ve které žijete. To trvá dlouho. Musíte se naučit jazyk tak dobře, že v něm i myslíte. Na oplátku za vaše úsilí vám jazyk pomůže změnit způsob myšlení. To je prvním krokem k pochopení. K tomu všemu je potřeba především pevná vůle. A spousta energie. Není čas naříkat.

Dopisy, které nám tehdy přicházely od přátel z domova i z celého světa máme dosud schované. Byly plné povzbuzujících slov, za která jsme byli - a stále jsme - moc vděčni.

V dalším pokračování popíšu, jak to bylo v zaměstnání, jak nás přijali kolegové, první dny v našem bytě, první omyly a chyby, co první novináři a další čeští krajané…

Koreny v Kojetine aneb Jak jsem chodil do skolky...

24. srpna 2018 v 18:20 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Pred par dny mne velice "setrela" jedna pologramotna husicka z Kojetina, ze co se staram porad o Kojetin, kdyz tam nebydlim. Cituji: "Tohle mě ale udivilo, ta vaše starost o naše město že kterého jste kdysi utekl. Nějak to nechápu." Tak to rad vysvetlim:

V Kojetine jsem se certifikovane narodil (v porodnici u nadrazi), coz nemuze rict naprosta vetsina tech drzkatych kojetinskych vlastenek a vlastencu, kteri se vetsinou odnekud pristehovali, at uz z Bardejova jako obcane z namesti nebo odjinud a rodina Hedvicku sidli v Kojetine minimalne 214 let (od roku 1804). TUDIZ TAM MAM KORENY! Chapete to pri vasem chabem vzdelani?

Ano, je pravda, ze jsem "kdysi utekl", protoze jsem odmitl vyhlidku zmeny bydliste v obcance na "Mirov" nebo "Bory", je pravda, ze jsem prozil vetsinu zivota v Americe, ze nemam ceske obcanstvi a ze za Cecha se nepovazuji ani nahodou, ovsem me kojetinske koreny mi jednoduse nemuzete vzit ani upirat, vy vlastenecka huso, obzvlast ve svetle neprijemneho zjisteni, ze cesky porad umim daleko lip nez vy sami... A postupem let se Kojetin stal mym hobby, zajima mne to, mam pravo na to, aby mne to zajimalo a za poslednich par desitek let jsem o Kojetine napsal vice clanku nez Kojetinsky kulturni zpravodaj, Bohus Stegr a Frantisek Rezac dohromady! Ale to je viditelne nad vase schopnosti chapani, takze tu vasi pseudo-vlasteneckou komunistickou propagandu si strcte do riti a uctive soupejte nohama, kdyz neco rikam. V Kojetine ja mam koreny - vy ne.

Pred casem jsem si s kymsi povidal na tema, jak moc a od jakeho veku si clovek muze pamatovat z detstvi. Vim, ze jsou lide, kteri detske vzpominky uplne vymazavaji a blokuji - to neni muj pripad. Moje fotograficka pamet ma vsechno nahrano v me hlave uz tak od veku 3-4 let, barevne, sirokouhle a se stereo zvukem 7.1 Dolby, tak jak to mam dnes doma. Napred jsou to jen vzpominky zlomkovite, jen urcite momenty, ale s postupem casu a meho vlastniho detskeho veku nabyvaji na uplnosti. Vystavby zelezarenskych chat na prehrade Bystricka a souvisejici zaplavy v roce 1959 uz mam uplne kompletni - to uz jsem byl "velkej" :-)

Pak mne poslali do skolky - rok pred nastupem do prvni tridy. Skolka byla v budove vedle kojetinske hasicarny v Kromerizske ulici, hasicarna tam jeste nestala, tehdy teprve zbourali stare baracky a az uz jsem byl v prvni tride na protejsim roku v ZDS u kostela, tak teprve potom vykopali strasnou diru do zeme a zacali betonovat sklepy. Chodili jsme se divat. Skolka byla v prizemi, nahore v patre, nikdy jsem tam nebyl, byly jesle pro uplne male deti. Dnes je v te budove "Western" penzion a restaurace - taky jsem tam nebyl.

Vsechny sve spoluzaky ze skolky pred sebou vidim jako dnes. Ruda Zakopal, pozdeji elektrikar, mel pekne nalepky na cerne leskle kabelce, kterou jsme nosili na svacinu. Mirek Pinkava z Lesetina a jeho soused pres ulici Pavel Matousek, pozdejsi doktor. Ladik Machacek z Hati, bydleli v tom rohovem baraku vedle Hunacka, baracek je dnes zboreny a je tam jen zahradka, pozdeji se odstehovali do Prerova. Tonda Navratil, pres dva baraky od Machacka na Hatich, jeho maminka byla ta nejstarsi sestra Kozova z Merovic. Stana Hudecek z Ciganova, syn vedouciho samoobsluhy na namesti, pozdeji se pry uchlastal k smrti, ale byl to hodny kluk. A spousty a spousty dalsich...

Pavel Kulfanek tam s nama nechodil, protoze jeho matka byla reditelkou te druhe skolky na rohu namesti u MNV, dneska je tam nejaka prodejna pouziteho nabytku a tak Pavel chodil tam a potkali jsme se az v prvni tride. Reditela te nasi skolky se jmenovala Kolkova, jeji manzel byl zurivy komunista a pozdeji, v roce 1968 se velice angazoval pri tretim staveni sochy T.G. Masaryka u nadrazi. Pak pracoval v JZD jako kadrovak, tam uz jsem ho zazil o neco pozdeji i ja. Ostatne i manzel reditelky Kulfankove z druhe skolky, Pepa Kulfanek, byl taky skalni komunista a milicionar, pracoval ve mlyne a v srpnu 1968 stal pred branou v milicionarske uniforme a se samopalem, aby zabranil ruskym okupantum ve vstupu do mlyna. Nastesti tam Rusi nikdy neprijeli. Jak vidite, manzele OBOU reditelek kojetinskych skolek byli komuniste (proto mohly manzelky byt reditelky), ale tak nejak POMYLENI (jak se tehdy rikalo).

Chozeni do skolky bylo tehdy povinne, zacinalo se v osm rano, trvalo to do ctyr hodin odpoledne a v poledne byl obed. Soudruzka reditelka skolky Kolkova dostala prikaz z MNV, ze maly Hedvicek nebude dostavat zdarma obed s ostatnimi petiletymi, ale bude vyslan si hrat na zahradu skolky - zatimco ostatni deti jedly. Duvod: Hedvicek je dite kulaka, tudiz ne dite delnickeho ci proletarskeho puvodu. Moje maminka protestovala a sla i na Narodni vybor, ze ty obedy pro me zaplati... ne, nebylo mozno... a tak jsem si hral behem poledni prestavky na zahrade skolky, na piskovisti az vzadu, kde to sousedilo s Bilikovou zahradou, snedl jsem svacinku z domu, mel jsem ji v te cerne leskle kabelce na kterou se daly prilepit obtisky - a kopal jsem tunely v piskovisti... krasne tunely jsem udelal a uvnitr se propojovaly!

Tot vse: Kdyz jsem v roce 1995 navstivil poprve Ceskou republiku, vzal jsem do auta svou maminku a jeli jsme navstivit jejiho bratra (meho stryce) do Bezmerova. Byl uz taky pochopitelne v duchode a velice si stezoval, ze se mel za komunistu lip - ze kdyz jel na rekreaci ROH na podnikovou chatu, kdesi na prehrade nekde na Slovensku, tak ze mu ROH zaplatilo i benzin do jeho Ziguli, kterym tam jel - a ted mu pry neda nikdo nic! Moje matka s nim hlasite nesouhlasila a nakonec se znacne pohadali. Mezi jinym moje matka vzpomnela vyseuvedenou historku, jak mi byly ve skolce upirany kvuli tridnimu puvodu i svacinky. Stryc odborar tomu pochopitelne s velkym mavanim rukama odmital uverit, coz inspirovalo moji matku ke vzpominani na vic a vic dukazu a vetsimu kriku.

Nakonec si uvedomili, ze na sebe rvou jako blazni a ja tam sedim na gauci s ocima navrch hlavy. A stryc Fanos povida: "Tak co Rostiku, nevratis se zpatky do Ceska?"

Zdvorile jsem se usmal, ten Zapad se na me za ty roky prece jen podepsal a povidam: "No kdyz vas tak pozoruju, tak radsi ne."

Ale koreny mam v Kojetine. To mi neberte - nebo budu zlej a protivnej a vzpomenu si, na kde co vsechno... a nikdy bych neveril, ze obycejne vzpominky na detstvi dokazou tak negativne pusobit na stovky a tisice lidi...


Kojetinska voliera aneb Pred volbami 2018...

23. srpna 2018 v 15:33 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Seznam kandidatu do voleb 2018 byl konecne zverejnen Ceskym statistickym uradem, mne to zaujalo, prozkoumejte si to sami.

Podivejte se na ty kandidaty - uplne stejna jmena jako vzdycky. Vseobecne se ocekava ZAZRAK - neco jako cerstvy prd ze starych prdeli... Ale (jak vime) zazraky se nedeji, tak uz dopredu, jako uplne prvni gratuluji novemu starostovi panu Ptackovi a jeho zastupci malemu kominikovi Oulehlovi. Co rikate? Ze volby jeste nebyly? ALE TO PRECE VUBEC NEVADI.... :-)

Prvni ceho jsem si vsiml je: Kam zmizel Sirek? Je ve vysetrovaci vazbe? Odvedli ho kuklaci v klepetech? Ta slavna URRNA? A byl u toho i olomoucky prokurator Istvan? Ja nevim - jen se ptam!

A Divila co nema rad popelare je jednicka u komunistu?

A ktera strana ma ve svem volebnim programu prejmenovani kojetinskych ulic, pojmenovanych po komunistech ? Aby jako volicstvo vedelo. KSCM to asi nebude urcite.

A co to je ta strana ANO 2011 - to je nejaka svazacka pripravka? Prumerny vek mezi 18 az 25 lety? Jako ze juniorska liga pro hnuti Kojetin 2018? A mlady Ptacek jako dvojka? Tak to aby se maly kominicek Oulehla zacal bat o koryto? Bude tam preptackovano v Kojetine? To nebude Kojetin, ale voliera? Rodinna dynastie jako v severni Koreji? Kim Cong-ptacek? Pred casem jsem cetl knihu Pchongjangska akvaria (je k dostani i v Ceslu) ze severni Koreje. Bude i kniha Kojetinska voliera?

A jeste jsem si vsiml, ze mezi kandidaty nejsou zastoupeny MENSINY - prece nemuzou byt vsichni kandidati belosi a prachati? Kde mate mezi kandidaty nejake nemajetne, pripadne bezdomovce, nebo kde jsou homosexualove nebo lesbicky? A je mezi kandidaty aspon jeden CIGAN? Podle procentualniho zastoupeni ciganu na kojetinskem namesti a Kojetne vseobecne by cigani meli mit rezervovamy aspon 4 zastupitele z tech 17 - jinak to neni fair! A kde jsou zastupci kojetinskych muslimu?

Zatim vase kandidatky jsou ELITISTICKE a RASISTICKE! S tim, ze tam mate zastoupene dusevne menecenne (tedy KSCM), tim to nezachranite.
---







A zde budou volebni staby oslavovat vitezstvi VOLEBNI VESELICI!!! Budou chlebicky, bagety, zakusky, nanuky, pivo-limo a knedlik!


Plavba Hrde radosti..

22. srpna 2018 v 17:16
Dostal jsem email od Pepy Nose:

Ahoj, Rosto.
Posilam ti svuj prvni celovecerni film, ve kterem je koncentrovana veskera moudrost lidske historie i s rybnikem Pastvicakem.
Libi-li se ti, flakni to na web.
Keep flaking.
pn, kapitan lodi "Detsky Clun Fatra Napajedly z roku 1978"



Poznamka R.H.: "Hrda radost" je paradni nazev pro lod. Posledni lod, na ktere jsem se plavil po mori (pred tremi dny) se jmenovala "Yankee Freedom III" - ale to tak nezni, "Hrda radost" zni lip...

Spasibo vam, zachvatciki!

20. srpna 2018 v 22:59 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove
Zamysleni nad 50. vyrocim obsazeni Ceskoslovenska Sovetskou armadou.

Je uplne normalni, ze s pribyvajicim casem se nazor na urcite udalosti meni a vyviji, casto az extremne. Nazor na 21. srpen 1968 neni vyjimkou. Podotykam, ze s nizeuvedenym nazorem nejsem ani zdaleka sam a v urcitych variantach ho muzete uslyset od vetsiny myslicich emigrantu (ano, i mezi emigranty jsou uplni blbci).

Takze - i kdyz to zni paradoxne - ja jsem Sovetskemu svazu v podstate vdecny, ze Sovetska armada obsadila Ceskoslovensko, protoze:

1) bez tohoto cinu bych temer urcite neemigroval, coz by znamenalo, ze by jsem nemohl prozit zivot jako slusny clovek ve slusne spolecnosti se slusnou zivotni urovni - nejsem zadny trpitel - ale naopak by muj zivot stal vicemene za hovno, mel bych znicenou rodinu, rozvedeny, s trestnim rejstrikem a zkusenostmi z kriminalu a detmi, ktere prosly Detskymi domovy bez rodicu. Byl by ze mne dneska asi traktorista v duchode, pripadne ridic hovnocucu v dochode a mel bych za sebou odpito tisice litru piva (a z piva se jako znamo hloupne). Muj zivot a zivot mych rodicu a prarodicu stal za prd i pred 21. srpnem - i kdyby Rusove neprisli, lepsi by to nebylo. Porad by tam jeste byli komuniste u moci (tak jako je tam mate dnes vy). Okupace 21. srpna byla povzbuzenim vsem myslicim lidem, aby zvedli zadek a sli pryc.

2) Ceskoslovensko v roce 1968 nemelo ani tu nejmensi sanci stat se demokratickou a civilizovanou zemi, protoze ona "demokratizace"nemela za cil demokracii samotnou, ale jen jakesi "polidsteni opice" a vytvoreni "socialismu s lidskou tvari" - a to uz vime, ze mozne neni... Navic oni oslavovani vudcove onoho "demokratizacniho procesu" byli bez vyjimky kovani komuniste (uz to je diskvalifikuje) s temnou minulosti na urovni prebarvenych Hitleru, jako prikladu lze pouzit agenta NKVD Ludvika Svobodu, rusofila a sovetcika Dubceka, pripadne komunistu Smrkovskeho, negativne se projevivsiho pri Prazskem povstani. A tyhlety tri komunisticke grazly ceskoslovensky narod miloval - a s takovym narodem ja nechci mit nic spolecneho. Cesky a slovensky narod nepatri mezi poucitelne.

Takze - spasibo vam, zachvatciki!


P.S.: Zajimave je, ze na videu mluvi o 300 tisic emigrantech - nikoliv o 170 tisicich (coz je oficialni verze dnesnich Cechu).

Je to jinak nez si mysli v Cesku...

9. srpna 2018 v 14:40 | Jazzinek |  Clanky jinych autoru

Dobry den, redakce, (Aktualne.cz)

odkaz na vas portal mi nedavno prisel z Brna, diky US hi-tech. Jsem na rychlem webu/netu od r. 1991. Precetl jsem nekolik clanku a vsichni autori maji uvedeny email. Jako posledni jsem s rostouci nechuti precetl naproste lzi a nesmysly od H. Zikmundove. Milostiva H.Z. fakt nevi o cem blaboli! Zije v USA, umi dobre anglicky? Asi urcite ne, methinks. Prakticky 'regurgitated' plagiat od CNN/MSNBC/CBS/NYT (hystericka salonni Levice!) mizerne prelozeny Googlem! Pisalek fekalniho a urazliveho bulvaru, politruk Helena Z. se skryva za anonymitu. Kam se hrabe TASS/Pravda za Brezneva!

Naopak, rezim obamy vladl zcela jako pravy a ubohy diktatorek (unser beliebte Fuehrer), à la Kuba, Venezuela (nemaji co jist, ani toiletni papir! - moc dobre si to same pamatuji v tehdejsi CSSR)! Behem 8 let rezimu obamy pribylo ~30 milionu Americanu do rad nezamestnanych, na podporu a kupony na stravu! Zato preplacena federalni byrokracie vzrostla o 70%! Levicovi ucitele (clenove L-odboru) nutili male deti zpivat na obamu ody! Zcela jako kult osobnosti behem krvaveho rezimu masoveho vraha 'batusky' Stalina! Kam se hrabe Nazi Hitler, narodni socialista!

Nevim, zda 'Aktualne' existovalo pred 2-8 lety a psali jste, vcetne Heleny Zikmundove, o rudo-hnedo-zelenem patologickem lhari barack hussein obama, ale silne pochybuji.

Jeho bila a seredna matka byla znama clenka radikalni Levice a behna (soulozila jen s cernymi radikaly)! Jeji rodice na HI byli komousi! Cerny otec i otcim obamy jsou komunisti z Kenyi; cerny rodinny 'radce' (mentor) Frank M. Davis byl take komous a jeste k tomu pedofil. http://www.obamasrealfather.com/downloads/gilbertNationalPress.pdf

Trump je bombasticky, ale je patriot a uspesny byznysman a stavi nas (USA) na 1. misto. Nase zhyckana a prolhana Levice a globalni 'elity' Trumpa i nas - stredni vrstvu (burzoazii) - nenavidi! Zde je par faktu:

1. Snizil dane vsem vrstvam a zrusil/rusi tezke a nicive predpisy a regule predchoziho hnusneho a arogantniho rezimu.

2. Diky tomu se nase ekonomika rozjela, burza za 18 mesicu stoupla o ~50% (stredni vrstva zde investuje), nezamestnanost obzvlaste mezi Hispanci a cernymi je nejnizsi za 50 let!

3. Za 18 mesicu vzniklo 3,5 milionu novych a dobrych mist!
~1,5 milionu Americanu dostalo pridano a velke bonusy od 'zlych' kapitalistu. Jenom firma Apple investuje 250 miliard $$$ zde (byly 'zaparkovany' "offshore") diky nizsim danim!

4. Trump s Rusy pred volbami/behem/po nespolupracoval ani nahodou. Cela afera je podvod instigovany odpornou a radikalni feministkou Hillary Clinton a L-aparatciky v DOJ (Min. spravedlnosti) a FBI dosazenymi obamou! 'Dossier' (fascikl) byvaleho a provareneho UK spiona Ch. Steele (byl od FBI vyhozen!) financovala prolhana marxistka hillary a Demokraticka (dnes socanska!) partaj! Britsky 'spion' ziskal podvodne informace od Azbuku! FBI to priznalo!

Pro vas, kdo umi AJ (nebo prelozte googlem) pridavam velmi zajimave a fakticke expose:

Zdroj, ani autor nepatri k US bulvaru; nectu. Pisatel je respektovany US pravnik, prokurator a zurnalista.

5. Trump sve deti skvele vychoval, vsechny jsou uspesne a slusne a nikdo v rodine nekouri, nepije alkohol, ani nedroguje! Po Ivane Trumpove zde nestekne ani pes (prastena 'socialite' panicka a zlatokopka).

6. Trump odmitl plat ~400 000 $$ a pracuje zadarmo 6 dni v tydnu 12-16 h denne! Nafuka a psychopat obama se flakal u golfu, stale lhal, zvanil nesmysly a byl furt na kralovske dovolene na nase utraty!

7. 80% deti ilegalu prejdou hranici mezi Mexikem a USA s paseraky, prevadeci, zlocinci a drogari, nebo bez rodicu! Vse zde v USA maji zadara, ubytovani, jidlo, lekarskou peci, skoly! Fotky deti v klecich jsou z r. 2014 behem rezimu obamy!

Pokud by opravdovi uprchlici prisli na hranicni prechod, nikdo je nezavre, ani neoddeli od deti! ~80% ilegalu-pubertaku jsou cleny gangu, hlavne MS13, kteri zde vrazdi, kradou, prepadaji, znasilnuji a obetem urezaji hlavu, nebo je rozsekaji, jako to dela IS a jina muslimska svoloc!

Helena Zikmundova by se za svuj L-agitprop mela stydet a prezidentovi Trumpovi i nam, Americanum, v zini a popelu omluvit! Naprosto zapachajici bulvar!

Lastly, ja jsem geolog, publikovany autor a hudebnik, mluvim 5 jazyky (v nasi rodine normalka, 3-7 jazyku). Patrim ke hnuti Tea Party (US 'burzoazie') a vsichni nasi pratele volili Trumpa (tzv. 'professionals', lekari, pravnici, zivnostnici, podnikatele, inzenyri, ap.). To jen na okraj, ze Trumpa zvolili tzv. vesnicane (mlcky nevzdelani krupani)...pure BS & hogwash.

Zdravim z podhuri Skalistych.
Robert of Prague, Vox Humana (zalozil Jan Kristofori)
"Rather Free in Want than Rich in Servitude"

Poznamka R.H.: Autor Jazzinek je mi osobne znam a souhlasim se vsim co napsal. Dekuji mu za snahu, mne uz jaksi nebavi to porad a znova vysvetlovat lidem, co to odmitaji pochopit a vlastne uz mi na nich az zas tak moc nezalezi, ze jsou blbi a neinformovani. S diky za vsechnu tu nenavist a penu u ust za ty roky... :-)



A jeste jedna z Little Big Horn...


Vystava a prednaska o Svedskych sancich...

2. srpna 2018 v 15:11 Clanky civilizovane...
Putovní výstava statutárního města Přerov o tragické události nazvaná ,,Švédské šance 18. - 19. 6. 1945" bude ke shlédnutí od 1. do 26. 8. 2018. v muzeu Františka Skopalíka v Záhlinicích u Hulina za Kromerizem.

V neděli 12. srpna 2018 od 15.00 hod. uspořádá besedu na tuto událost autor výstavy regionální historik, komeniolog a muzeolog PhDr. František Hýbl, který se tomuto tématu věnuje již několik desítek let.


Zahlinice jsou mala dedinka za Kromerizem, az mi nekdo napise, kde presne to je, tak to sem pridam.

Budova Muzea Frantiska Skopalika vypada takhle - myslim ze to stoji za rodinny vylet.

"Přednáška je až 12. srpna, to se konají hody v Záhlinicích. Záhlinice byly do roku 1985 samostatnou obcí, od té doby do současnosti jsou místní částí města Hulín. Záhlinice jsou asi 2 km od Hulína směrem na Otrokovice. Mají okolo 350 obyvatel, ale velikého rodáka Františka Skopalíka.Letos v červnu se na kopci Švédské šance vysvěcoval nový kříž, který připomíná tuto tragedii a tam jsem se dověděla o této putovní výstavě a autoři byli ochotní nám ji zapůjčit. Od nás putuje na Slovensko, tam se odehrály na Petržalce podobné tragedie na národnostní menšině Maďarů. Záhlinice jsou od tohoto místa vzdálené asi 20 km." Vyseuvedene mi napsala pani Václava Navrátilová, programová pracovnice muzea.