Jak jsme emigrovali... (cast 1 +2)

29. srpna 2018 v 15:04 | Vera Pokorny-Scheufler |  Clanky jinych autoru

Probudily nás kamínky, dopadající na podlahu našeho pokojíku. Bylo velmi časné ráno, 21. srpna 1968, na malém dalmatském ostrově Prvic Luka u Šibeníku. Dole pod oknem v zahradě pod fíkovníkem právě hledal náš jugoslávský přítel Josip další kamínek. Když jsme se konečně objevili v okně, zvedl k nám hlavu, ze které se dívaly utrápené a vyděšené oči: "Dragan, Věra, Rusi su okupirali Čechoslovačku…" Těch několik prostých slov, která odstartovala celou smršť událostí budeme slyšet až do nejdelší smrti,

Tak tedy k tomu skutečně došlo. To, co jsme očekávali od té chvíle, kdy začalo "pražské jaro" kvést nevídaně bujnými květy, se opravdu stalo. Tlapa medvěda, neúprosně vládnoucího všem svým vazalům, dopadla na vzpurné Čechoslováky.

Bůh dal to znamení, o které jsem ho tolik prosila. V první chvíli mi připadlo, že to trochu přehnal. Byli jsme oba pevně rozhodnuti, že nevyjde-li tato snaha o reformu, opustíme navždycky zem, která nám až do té doby byla domovem. Byli jsme ochotni žít kdekoliv jinde, jen ne tam, kde na nás budou zlí naši vlastní lidé. A když na nás někdo zlý bude, tak to nebude Čech, náš člověk, říkali jsme si.

Zde přichází první zkušenost, získaná životem v emigraci: Když na nás byl za ta dlouhá léta v cizině někdo opravdu zlý, tak to byli kupodivu zase jen naši milovaní rodáci, Češi a Slováci. Nikdo jiný.

V malém domku našich vlídných hostitelů, rodiny Skalabrinovy, bydlelo tehdy asi devět Čechů. V prvních chvíli se rozhodli pro emigraci skoro všichni, ale bylo jim vidět na nosech, že to nemyslí zcela vážně. Byli totiž momentálně pod dojmem toho, co viděli v přímém televisním vysílání z Prahy. Sovětské tanky, střelbu, mrtvé ležící na ulici. Z okna pražské budovy Československého rozhlasu se dokonce v jedné chvíli vyklonil náš přítel Pepík Podaný, takto redaktor známého pořadu Mikrofórum, který se s námi před několika dny rozloučil na molu našeho ostrůvku. Neskutečná, absurdní situace. Dva členové společnosti se rozhodli pro nějakou ráznou "akci", k boji proti okupantům a pravili, že napíší ostrý protest, už si nevzpomínám, komu měl být určen. Asi celé světové veřejnosti. Jeden z těchto dvou tvůrců byl skutečný spisovatel, Ladislav Fuchs. Přestože se zavřeli s lahví alkoholu na celý den do ložnice, nevzpomínám si, že by kdy jaký text vyprodukovali.

Naše třítýdenní dovolená byla už u konce, byli jsme bez peněz. Pár na černo získaných německých marek, nějaké dináry, které jsme si tehdy směli koupit jako kapesné, to všechno se už rozplynulo. Přivezené konservy byly snědeny. Obyvatelé ostrova nás sice okamžitě "adoptovali" a obdarovávali téměř denně nějakou tou zbylou rybičkou, ale nemohli jsme se jim pověsit na krk.

Všichni Jugoslávci očekávali, že bude mobilizace. Také byla brzy vyhlášena. Vzpomínám na zajímavý detail: Muži vznesli okamžitě dotaz na příslušná místa, zdali dostanou zbraně, anebo zda si mají přinést své vlastní.

Co jsme tehdy u sebe měli, to se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Plavky, ručníky, ploutve, dvoje šaty, svetr, to bylo všechno. Doklady veškeré žádné. Jen pasy. Ale měli jsme kupodivu adresu jedné holandské firmy, která sháněla v létě 1968 v Praze odborníky pro reprodukční oddělení. Litografy. Přátelé nám jí tehdy přinesli, zdali prý nemáme zájem. Neměli jsme. Já jsem chtěla , doufajíc ve změněné politické klima, konečně dostudovat dějiny umění. Snad mě vezmou zpět na UK. Adresa zůstala zcela náhodou v mé peněžence a teď jsme se jí rozhodli použít. Potom jsme měli ještě adresy několika korespondenčních přátel, jednoho z východního Německa a také dvou mladých Holanďanů, kteří u nás v tom pražském jaru byli týden na návštěvě v Praze.

Ostrov Prvic Luka je malý, jsou na něm jen dvě vesničky a žádná auta. Krásné na dovolenou, špatné, potřebujete-li spojení se světem. Na maličkatém poštovním úřadě, který fungoval vedle obchodu s potravinami, jsme způsobili velké pozdvižení. Začala čilá korespondence a výměna telegramů. Každý dopis či dokonce telegram nám hned přinášeli různí dobrovolní běžci. Znal nás celý ostrov. Psali rodiče, přátelé, každý, kdo o nás věděl a měl naši adresu. Holandská firma kupodivu hned vlídně telegraficky odpověděla, že nás mohou potřebovat, a že nám už posílají pracovní smlouvu a zařizují visa. Zní to jako pohádka, ale byla to pravda. Mladí holandští přátelé nám psali, že poslali lístky na vlak, z Jugoslávie do Amsterodamu. A že prý už pro nás mají u nich doma připravený pokoj.

Pamatuji si z té doby jen útržky událostí, útržky hovorů. Vzpomínám na večeři, na kterou nás pozval jeden z nejchudších rybářů na ostrově. Podávala se chobotnice, značně tvrdošíjné konsistence. Nadšeně jsme žvýkali, ale jídlo nám v puse rostlo. Naštěstí nám bylo nabídnuto i víno a tak jsme se zachránili.

Vidím se, jak v zahradě pod mandlovým stromem čistím kýmsi darované sardinky, ve společnosti dvou velkých koček. Tiše, jaksi do sebe si brečím nad ohavností světa, který by mohl být tak krásný, kdyby… Paní Berta, žena našeho hostitele, která ve druhé světové válce, kdy její muž byl u partyzánů, zachránila sebe a své tři maličké děti tak, že je v malé veslici převezla do Itálie, ke mně přisedla a podívala se na mne moudrýma očima: "Nebreč," povídá mi, " muže máš tady, do války nemusí. Všechno bude dobré".

Když jsme skoro po třech týdnech odjížděli do Bělehradu na nizozemskou ambasádu pro visa a pracovní smlouvu, loučil se s námi celý ostrov. Skoro celý. Peníze, které jsme dostali od firmy z Holandska jako zálohu se už skoro rozplynuly, živili jsme totiž nejen sebe, ale i ostatní české ztroskotance. Pan spisovatel Ladislav Fuchs, jak se později ukázalo, pečlivě opatroval šek na 5.000 dolarů, aby mu z něj ani cípeček neubyl. Svého mladého a krásného šedookého přítele Borise opatroval stejně žárlivě.

Cestu do Bělehradu vlakem jsme naštěstí nemuseli platit, když jsme na nádraží vysvětlili kdo jsme a kam potřebujeme jet. Měli jsme totiž zpáteční jízdenky, ale jen do Záhřebu. Odtud jsme pak měli letenky do Prahy, teď nepotřebné.

Proto dnes vůbec nechápu, kde se vzala ve všech těch vlídných a s ochotou nám pomáhajících lidech ta strašná vzájemná nenávist, která je změnila ve vrahy, přinesla všem zúčastněným tolik bolesti a utrpení, zničila Jugoslávii a na dlouhá léta zpřetrhala odedávna křehké svazky mezi jednotlivými národy na Balkáně.

Ve vlaku jsme seděli v kupé s různými civilními Jugoslávci a též s vojáčkem, který se vracel ke své jednotce. Vyzbrojili ho doma velkou šunkou, pršutem, a několika lahvemi vína. Šunka i lahve kolovaly, celou cestu se připíjelo na zkázu SSSR, na to, abychom se ve světě neztratili a aby se nám dobře vedlo.

Dojeli jsme ráno do Bělehradu a našli ubytování ve studentské koleji. Bylo sice levné, ale i tak to udělalo další díru do našeho rozpočtu. "Proč jste neřekli, že žádné peníze nemáte?", divil se jeden Čecháček, kterého jsme tam potkali, "nemuseli byste platit nic. Já to tak udělal, přece nejsem blázen." Udiveně jsme na sebe pohlédli. Aha, tak takhle to taky funguje.

Spali jsme jednu noc dost neklidně, druhý den jsme se měli dostavit na nizozemskou ambasádu, kde měla být pro nás viza a pracovní povolení. Budeme pracovat v cizině. V uších nám hučela slova, po léta vtloukaná do hlav všech obyvatel v tom našem zapšklém socialistickém ráji: "V kapitalismu, tam byste se neuživili, tam je jiné pracovní tempo a kdo mu nestačí, ten se hned octne na ulici." Trochu to v nás hlodalo. Co nás asi čeká? Uživíme se? Budeme na to stačit?

Bylo i dost jiných starostí. V Praze jsme měli hezky zařízený dvoupokojový družstevní byt, právě zaplacený , na který jsme deset let čekali a ve kterém jsme bydleli celé čtyři roky. Teď jsme museli začít znovu. Ale byla to naše svobodná volba.

Na nizozemské ambasádě s námi jednali tak, jak jsme od úřadů nebyli vůbec zvyklí. Ohleduplně a mile. Pan konsul se nám dokonce omlouval, že mají rozbitý kávovar a nemohou nám tedy posloužit kávou. Visa konečně došla faxem, potom, co jsme stále prosili, abychom mohli co nejrychleji odletět. Naše nervy byly napnuté jak strunky.

Podařilo se nám je uprosit a najít řešení. Letěli jsme nakonec na místech, reservovaných pro diplomaty, na letiště nás doprovázel mimo šoféra ještě pan konsul a jeho sekretářka. Byli jsme první českoslovenští uprchlíci, letící z Jugoslávie do Holandska.
Protože personálu v letadle také řekli, kdo jsme a proč a kam letíme, byli jsme na palubě letadla zahrnuti pozorností cestujících a vším, co se tam prodávalo. Čokoládou, bonbony, cigaretami, ač nekuřáci…

Měla jsem tehdy na sobě manželovu bílou nylonovou košili a dost elegantní červené, dlouhé kalhoty, myslím, že byly z Tuzexu. Opálená, v Bělehradě za poslední peníze módně ostříhaná, tehdy docela pohledná mladá holka. Však mi také někdo z cestujících položil celkem nesmyslnou otázku, zdali jsou všechny české ženy tak hezké… Nevím už, co jsem odpověděla. Ale moc mne to tehdy povzbudilo. A povzbuzení, to bylo to, co jsme potřebovali.

Přistání v Nizozemí proběhlo bez problémů. Vzpomínali jsme na známé přistání Egona Ervina Kische v Australii, kdy tento, potom co mu omítli vstup, vyskočil z lodi na molo a zlomil si nohu. Bonmotty na téma broken english a broken legs, tedy lámaná řeč a zlomená okončetina, jsme bohužel nemohli použít. Škoda. Naše němčina byla proti angličtině velmi plynná, ale kdosi nám poradil, abychom německy v Nizozemí raději nehovořili. Později jsme zjistili, že to není tak zlé.

Jen mezipřistání ve Frankfurtu bylo trochu napínavé. Neměli jsme německé transitní visum, a proto jsme asi nesměli vystoupit z letadla jako ostatní cestující a jít do letištní haly. Zůstali jsme v letadle zcela sami. Tehdy jsme ani moc nepřemýšleli o tom, že by při tankování kerosinu, které probíhalo, mohlo dojít k nějakému maléru: Puf, ohníček, letadlo a s ním dva Češi v háji. Letadlo si ale i se všemi cestujícími odletělo klidně dál, do Amsterdamu a odtud přes Londýn až do Ameriky.

Nad Holandskem jsme z výšky uviděli zemi jako pro panenky, města i vesničky jako hračky, domečky, louky, kravičky, stejné jako to nakreslil pan Čapek v "Obrázcích z Holandska". Jenže všechno krásně barevné. Umyté. Později jsme zjistili, že je to nejen tím, že se tu všechno opravdu dost uklízí a myje (zlé huby tvrdí, že prý holandská hospodyně spotřebuje víc mýdla na chodník před domem, než na sebe), ale především proto, že často prší a v ovzduší také není tolik různých popílků a spadu. Tedy, nebylo, před těmi 40 či více lety.

Po absolvováni překvapivě jednoduché pasové a celní kontroly jsme popadli naše různá (dvě) zavazadla a začali pátrat po personálním šéfovi firmy Smeets z Weertu. Stál tam, naštěstí ještě s jedním Čechem, který žil v Holandsku už od roku 1947 a pracoval u stejné firmy. Byli chytře vybaveni velkou cedulí se jménem firmy a města. Přivítali nás anglicky, německy i česky, tak trochu rozpačitě. Až po několika letech nám personální šéf Piet prozradil, že jsme ho tehdy moc zklamali. Čekal zubožené uprchlíky a oni přiletěli dva křepcí, opálení a dobře oblečení jedinci, kteří neměli dokonce ani hlad nebo žízeň, protože je v letadle zahrnovali všemožnou péčí.

Vyrazili jsme v jeho velkém Citroenu směrem na jih, do Limburku. Celé dvě hodiny, tak dlouho trvala cesta, jsme si mohli ukroutit krky. Opravdovské větrné mlýny, a točí se, hele. Nemohli jsme uvěřit tomu, že je Holandsko jednou z nejhustěji obydlených zemí v Evropě. Viděli jsme jen samé krásně zelené louky a mezi nimi statky, stromy, kravičky, ovečky. Málo lidi. Při vjezdu do městečka Weertu nás uvítal podobný most jako na obrazech Van Gogha, dokonce zdvižený, právě pod ním projížděla loď.

Zavezli nás rovnou do bytu, který nám byl na žádost firmy radnicí přidělen. Byl v nejvyšším, čtvrtém patře celkem nových činžáků. Z okna obývacího pokoje a z balkonu bylo vidět větrný mlýn. Byt byl z českého hlediska čtyřpokojový - a nám připadal zbytečně velký. Jenže, sdělili nám, nic menšího nemáme, a vůbec, vždyť jsou to jen dvě ložnice. Obývací pokoj a jídelna se totiž nepočítají. Obývací pokoj dělily od jídelny zasouvací skleněné dveře. Prakticky a jednoduše zařízená kuchyňka, s vestavěnou skřínkou na stolní nádobí, přístupnou ze dvou stran. Jenže my jsme zatím do ní neměli ani talíř. Sporák nebyl, ten jsme tedy museli také koupit. Koupelna ve tvaru písmene L, přístupná jak z předsíně, tak z kuchyně. Vybavená velikánským, na první pohled kamenným kulatým dřezem se sprchou, to jsme teda ještě nikdy v životě neviděli. Později jsme mu říkali Julianabak. Bak = škopek. Juliana = naše královna. Výborně se v něm pralo, byl totiž stejně vysoko jako umyvadlo. Ale lézt do něho pro očistu těla bylo horší. Což asi nikdo z domorodců nedělal, ale dva blázniví Češi ano. Tenkrát jsme to ještě bez problémů zvládli a dnes už to naštěstí není potřeba.

V bytě bylo pochopitelně i WC. S tím jsme zažili první nepříjemné dobrodružství. Když jsme totiž za několik dnů v jakž - takž obyvatelném bytě poprvé spali, šli jsme pochopitelně také na WC. Vypadalo nevinně, zcela normálně : bílá keramická mísa, od ní nahoru vedla též bílá trubice k zavěšenému reservoáru. Jenže : nikde nic, zač by šlo zatáhnout, ani žádný knoflík, který by se dal stisknout. Přece se nepůjdeme zeptat k sousedům, jak se splachuje na záchodě. Pokládali by nás za divé, necivilizované Balkánce. Trapas. Když už jsme si téměř zoufali, všimli jsme si, že ta trubice, vedoucí k reservoáru je na jednom místě jaksi zbytnělá, dvojitá. Začali jsme za ni různě tahat - a vida, šlo s ní pohybovat nahoru a dolů. Splachovalo to prostě pohybem této dvojité roury. Zázrak. Vot, takaja technika.

Ještě jsme si všimli vestavěné skříně v ložnici, to bylo prima. Skříň tedy kupovat nepotřebujeme. Byt byl zcela holý, bez podlahové krytiny. Tady si prý každý dává koberce, či jinou podlahovou krytinu, jaká se mu líbí. Právě proto nás tam do toho bytu totiž zavezli, abychom si udělali obrázek, co asi budeme nejnutněji potřebovat - a hned to prý pojedeme nakoupit. Zajistili nám jménem firmy kredit u různých obchodníků, který jsme měli postupně splácet ze svého pravděpodobného platu. Tak tedy hurá. Ráno v Bělehradě, odpoledne ve Weertu v obchodním domě Jacobs-Koppers. Stále bez groše. Koupili jsme mechově zelený koberec, nějaké linoleum do předsíně a do kuchyně, záclony do všech místností, změřit si to prý dojdou sami. Také jsme si koupili postele, matrace a ložní prádlo. Polštáře. Marně jsme hledali povlaky a nějaké prošívané deky. Nabídli jen jednoduché, vlněné a pod ně se dává, ukazovali nám, velikánské, na jedné straně vyšívané prostěradlo. Aha. Všechno se to zastrká kolem dokola, spí se jako v penálu. Hrozné. Jak je možné, že ti Holanďané ještě nevymřeli, říkali jsme si tiše.

Malý stoleček a dvě křesla do prázdného obýváku. Jídelní stůl a čtyři židle do jídelny. Něco na sebe, jen základní věci. Byli jsme unaveni, zmateni, dělaly se nám mžitky před očima. A chtělo se nám ze všeho nejvíc spát. Být sami. Jenže na to nebylo zatím ani pomyšlení. Teď jsme šli k našemu personálnímu šéfovi Pietovi do jeho domu, kde už na nás čekala s kávou a proslulým limburským koláčem jeho manželka a tři malé zvědavé děti. Dali nám k disposici svoji vlastní ložnici a řekli, že budeme jejich hosty tak dlouho, pokud nebude náš byt v pořádku. Po večeři se na nás ještě vrhli s různými otázkami, byli sice velmi dobře informováni o Československu, a televise stále ještě přinášela další zprávy. Ale : my byli dva živí lidé, kteří přímo z té země byli. Nevěděli jsme, kde a jestli vůbec máme hlavu.

Byli jsme v myšlenkách už v zaměstnání. Jaké to asi bude v té dravé kapitalistické společnosti? Já jsem se rozhodla, že raději pomlčím o svém nedokončeném universitním studiu historie umění. Myslela jsem, že to bude pro začátek lepší. Měla jsem dva výuční listy - teda, měla jsem je v Praze. Ale z grafických oborů jsem strach neměla.

V sobotu jsme přiletěli, v pondělí jsme už nastupovali do zaměstnání. Tehdy, v roce 1968, byla konjunktura a po nezaměstnanosti ani stopy. A my jsme byli, nyní to byla výhoda, komunistickým režimem prohnáni všemožnými povoláními, zejména v grafickém oboru. Všechno zlé je pro něco dobré, říká přísloví. Někdy je to i pravda. Mohli jsme pracovat prakticky bez znalosti řeči, jenže, my jsme se domluvili docela dobře. Moc nám teď přišlo vhod, že jsme si léta platili soukromou učitelku angličtiny. I naše němčina, od mládí pro strejčka Příhodu udržovaná, zejména korespondencí, se hodila. Manželova maminka původem z německé části Polska, ho posílala "na němčinu" už od šesti let. Ale ta holandština, jak jsme hned s hrůzou poznali,to bude lahůdka. Nerozuměli jsme jim ani slovo. Utěšovalo nás, že oni nám, když jsme mezi sebou hovořili česky, také ne.

Následující den, v neděli jsme s rodinou hostitelů posnídali. Všechno vypadalo zcela obyčejně, až na bílý vatový chléb. Sledovali jsme pozorně paní domu v jejím počínání, abychom neudělali nějaké faux pas. Viděli jsme jak elegantně zamazala dírky na krajíčku chleba tenoučkou vrstvičkou margarinu a pokladla to plátky rajčete. Pak vzala k našemu údivu cukřenku, ve které byl krystalový cukr a všechno to hojně posypala. Asi jsme se na ni podívali trochu udiveně, takže nám s úsměvem vysvětlila, že prý to chutná jako ananas. Raději jsme zůstali u šunky a sýra.

Pak nás Piet provezl po městě i po okolí. V paměti jsme vyhrabali něco ze svých chabých vědomostí o tomto koutu Evropy, o Nizozemí. Amsterdam, Rotterdam, Leiden, a hlavně Naarden s hrobem Komenského, to bylo všechno na severu, "nad velkými řekami", jak se tady říká. Věděli jsme jen, že o Weertu se zmiňuje Charles de Coster v knize o Thylu Uilenspiegelovi a v detektivce od Ferdinanduse, která také vyšla v Praze, jede hrdina knihy přes Weert. To tedy opravdu nestačí, musíme si co nejdřív opatřit nějakou literaturu, slibovali jsme si.

Okolí městečka se nám moc líbilo, borové lesy, louky, klid. Krásné silničky a cesty pro cyklisty. Budeme jezdit na kole, až se na něj zmůžeme.

Asi čekáte, kdy konečně začnu mluvit o stesku, který nás musel nutně zachvátit. Nezachvátil. Jen ve chvílích, kdy jsme byli zcela sami jsme pociťovali, že stále žijeme v nesmírném, nepřirozeném napětí, byli jsme ostražití a pozorní, jako výzvědná hlídka v neznámém pralese. Především jsme si ale stále uvědomovali, že jsme se rozhodli odejít dobrovolně, a že nás do Nizozemí vlastně nikdo nezval. Byli jsme zatím jen hosté a tak jsme se také neustále chovali.

Pokud si chcete někde vůbec vypěstovat pocit sounáležitosti, musíte znát kulturu a historii země, ve které žijete. To trvá dlouho. Musíte se naučit jazyk tak dobře, že v něm i myslíte. Na oplátku za vaše úsilí vám jazyk pomůže změnit způsob myšlení. To je prvním krokem k pochopení. K tomu všemu je potřeba především pevná vůle. A spousta energie. Není čas naříkat.

Dopisy, které nám tehdy přicházely od přátel z domova i z celého světa máme dosud schované. Byly plné povzbuzujících slov, za která jsme byli - a stále jsme - moc vděčni.

V dalším pokračování popíšu, jak to bylo v zaměstnání, jak nás přijali kolegové, první dny v našem bytě, první omyly a chyby, co první novináři a další čeští krajané…
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Fidel Fidel | 29. srpna 2018 v 15:10 | Reagovat

Perfektni clanek!

2 Hmm Hmm | 29. srpna 2018 v 15:15 | Reagovat

pouze Nizozemi, no - to je stale Evropa...pouze  kousek domu...hned za rohem
kultura kontinentalni .... easy peasy, lemon squeezy :-P

3 Zadny utecenecky Zadny utecenecky | 29. srpna 2018 v 15:20 | Reagovat

tabor ? Treba T ?

4 Jo to nase Jo to nase | 29. srpna 2018 v 15:35 | Reagovat

emigrace byla hodne daleko a do uplne jine kultury a v obdobi.... kdy nezamestnanost (v tom state) v te zemi byla kolem 11- 12 % , bez znalosti reci ...moznost zamestnani byla pouze v tech nejhorsich fabrikach... jako brigadnik (casual jobs) ... na kurz reci se cekalo 8 - 9 mesicu ... ing pracovali na pasech .... pokud nesedeli na podpore ... zadna to slast ... ;-)

5 To  Vera Pokorny-Scheufler To Vera Pokorny-Scheufler | 29. srpna 2018 v 15:37 | Reagovat

Jen tak ze zvedavosti. "Upravila" jste si vztah s rezimem a navstevovala pred rokem 1989 CSSR? Pokud ano byl k tomu nejaky "zavazny" duvod?

6 Ross Hedvicek Ross Hedvicek | E-mail | 29. srpna 2018 v 16:14 | Reagovat

[3]: Nee, pro ty uplne prvni emigranty nebyly zadne utecenecke tabory, to bylo az pro tu pozdejsi (moji) generaci. Prvni emigranti sli primo do cilovych zemi a pokud byli v Rakousku, tak je ubytovavali v soukromi a nebo na videnskem zimnim stadionu (odkud si, pokud si doma zapomeli treba zimni obleceni, jezdili zpatky do CSSR a pak se zase vratili na ten zimni stadion, coby "uprchlici" - vazne, nekecam).

7 Luis Luis | 29. srpna 2018 v 16:24 | Reagovat

Pekny pribeh. A konec velmi pravdivy.

8 Sérgej Čéšskij Sérgej Čéšskij | 29. srpna 2018 v 19:45 | Reagovat

To s tím jazykem je výstižné. V Čéšsku není potřeba znát jiný jazyk. To by se ještě mohlo jinak myslet a pak by si lidi uvědomili, kolik tady žije zmrdů a kolik se jich živí v politice a na ministestvech. A všichni prý ovládají plynule několik jazyků :-D

9 Drifter Drifter | 29. srpna 2018 v 21:12 | Reagovat

[6]: Pana Hedvicek, mate spatne infirmace. Ja jsem byl jiz zacatkem Zari 68 ve Vidni a Treiskirchen byl uz plny Cechu a Slovaku, vetsinou ti ktere Invaze zastihla v Jugoslavii nebo Italii.

Jam mel Rakouske vizum a  penize na privatni cimru.  Praci jsem nasel pomahanim sklizet vino v okoli a “CHARITAS” pomohla s jidlem. (Kdo mohl, tak se Traiskirchenu vyhnul)

Slova pametnika: "George was on vacation with his family in Yugoslavia in August..... The Knessls traveled to Austria, where they were housed at a number of refugee camps, including Traiskirchen, while their visa applications were processed by the American Fund for Czechoslovak Refugees. Within a couple of months, the family had visas and was flown to New York City". http://jdem.cz/aaaa3

Tohle ta pani vystihla presne:Pokud si chcete někde vůbec vypěstovat pocit sounáležitosti, musíte znát kulturu a historii země, ve které žijete. To trvá dlouho. Musíte se naučit jazyk tak dobře, že v něm i MYSLITE.!!! Na oplátku za vaše úsilí vám jazyk pomůže změnit způsob myšlení....... A to je to co v Cesku chybi, zmena mysleni !

10 Zápaďák Zápaďák | E-mail | 29. srpna 2018 v 22:26 | Reagovat

Pani Vero,

krasne napsany a popsany. Tesim se na pokracovani. Diky za expose hajzla a chamtivce Fuchse. Potkat se s nim i dnes, plivnul bych mu do ksichtu. Pokud by reklamoval, tak bych ho jeste proplesknul.

Me to ze 'CH' tahlo pres Velkou louzi do Emeriky, kde jsem doma. Poctete si: https://www.americanthinker.com/articles/2018/08/eyewitness_to_the_soviet_invasion_of_czechoslovakia.html

Nase rodina je vicejazycna; nemcina je moje 2. materstina, myslim v ni, jako v cestine a dnes i v AJ.
V Reichu, v 'A' i ve 'CH' bych se vsak utrapil. I prave proto, ze znam jejich kulturu, literaturu a postoje. A tezce nesnasim malomestackost. Ovsem H. Hesse je mym 'fave' G/D spisovatelem.

11 Vera Pokorny Scheufler Vera Pokorny Scheufler | E-mail | 29. srpna 2018 v 23:27 | Reagovat

Pochopitelne, ze jsme si zadne vztah neupravovali. Prednisone bychom to byli nikdy neudelali a zadruhe jsme byli v Ceskoslovensku odsouzeni na 3 a pul Fokus vezeni za Protestantin cinnost v Emigration. Vydavali jsme canopies pro emigranty, jmenem Okno. [5]:

12 No pokud chcete No pokud chcete | 29. srpna 2018 v 23:43 | Reagovat

[10]:potkat Fuchse, clovece neinformovana ......  musite jit  tam odkud neni jiz navratu, no mozna se tam uz brzy chystate ....

tedy o mrtvych pouze to dobre...

PS par F knizek jsem cetl - psal dobre...

13 Musim vam odporovat Musim vam odporovat | 29. srpna 2018 v 23:58 | Reagovat

[10]:mily neznamy Z, Nemci jsou dnes daleko mene malomestacti nez Cesi ... to je fakt ... ;-)

14 Vera Pokorny Scheufler Vera Pokorny Scheufler | E-mail | 30. srpna 2018 v 0:24 | Reagovat

[5]:Samozřejmně, že jsme si nic neupravovali. To by mi bylo ještě dneska nanic. Ale nemuseli jsme, oni nas totiž z trestu toho občanstvi zbavili, za naše ohavne činy proti Republice. Abyste věděli.

15 Drifter Drifter | 30. srpna 2018 v 2:20 | Reagovat

Pani Vero, napsala jste to velice dobre. Musel jsem se podivat kdo jste a toz se uz  nedivim. http://jdem.cz/eee2p4

Vas clanek v "Parlamentnich Novinach" http://jdem.cz/eee2p4  by si mel kazdy precist.  Kdysi pred 20+ lety jsem se "flakal" na jihu Afriky jako vandrak. Cestoval jsem chvili z Holandskym parem a tam jsem poprve slysel "My se v Holandsku uz ani necitime doma", je to plny cizincu z tretiho sveta. Nechteli se tam uz ani vracet, jo kdyby nas vzali do USA, ale jsme asi nevhodne barvy pleti..................:)D

16 Zápaďák Zápaďák | E-mail | 30. srpna 2018 v 2:37 | Reagovat

[6]: Rossiku,

Drifter ma pravdu. Lagry byly v Rakousech i Italii dost brzo po Okupaci kvuli prilivu davu z Kotliny. Tenhle pribeh mam nezavisle overeny od 3 lidi. V jednom velkym lagru ve/u Vidne byli taky Bulhari, Jugosi a Albanci. Ti posledni udajne byli naprosta zver - vecne ozrali rvaci, kradli a prepadali. Velmi podobny Azbukum. Jeden grazl, ktery uz okradl a nozem zranil nekolik Cehunu dopadl takto. Zcela ozraly byl nacpan do plechove skrinky na saty a vyhozen (3. defenestrace) z 3. patra na chodnik. Neprezil; dobre mu tak!
Ja mel kliku, ve 'CH' lagry nebyly a nejsou. Jsou vybiravi a prijali ~20 tisic Cechu a hrstku Slovaku. Tata mi dovolil mesic dovolene, bydlel jsem ve svym a od srpna 1970 uz jsem makal.

17 věcná věcná | 30. srpna 2018 v 7:18 | Reagovat

[8]: Ovládají, pěstují tchýnin jazyk. Tam stačí jenom zalévat.

18 Vandal posprejoval skvostné Prachovské skály! Zničil je na stovky let Vandal posprejoval skvostné Prachovské skály! Zničil je na stovky let | Web | 30. srpna 2018 v 8:01 | Reagovat
19 Plíseň a špína kam se podíváš. Legendární klub Mýdlo zavřela inspekce Plíseň a špína kam se podíváš. Legendární klub Mýdlo zavřela inspekce | Web | 30. srpna 2018 v 8:13 | Reagovat
20 Zápaďák Zápaďák | E-mail | 30. srpna 2018 v 20:49 | Reagovat

[13]: Diky za privetivy pokarani, ale to vim uz od r. 1972 v Mnichove na LOH a mnoha navstevach pohodoveho Bavorska a Alsasu i po delsi navsteve Z-Berlina r. 1979, rodiste taty. Musel jsem z Curychu letet. Doporucil bych precteni predchozi vety. ;-) A cteni mezi radky: nevysloveno bylo ziti v Kotline; jasne ani nahodou. Cechackovstvi, kondelici, malost, zavist, pomluvy, zbabelost, levactvi, atd., ad nauseam, buji jako plevel. To mi vadilo uz v detstvi. Jeste pred Okupaci jsem si uvedomil, ze mam s Cechy spolecnou pouze rec a musel jsem pryc. Ruda drapa nad Prahou byla duvod c. 1, vyse zminene c. 2 a Okupace c. 3.
Byl jsem ochoten zemrit za poznani prave Svobody (Liberty), byt na 5 minut! Odporuje to fyzice, ale i vzduch v Curychu byl jiny, nez kdekoli v Jugovine, o CSSR ani nemluve... Doma jsem se nikde v Z-EU necitil, az na navsteve USA r. 1982 ve spinavem a nebezpecnem NYC! Je to v lidech i ve mne, jako v koze.

21 Mikeš Mikeš | 31. srpna 2018 v 13:34 | Reagovat

Bezvadně napsaný článek.

22 Anticharta je zbytečně rozpatlaná věc, nikoho jsme neudali ani nezavřeli, říká Janda Anticharta je zbytečně rozpatlaná věc, nikoho jsme neudali ani nezavřeli, říká Janda | Web | 5. září 2018 v 13:23 | Reagovat

Anticharta je zbytečně rozpatlaná věc, nikoho jsme neudali ani nezavřeli, říká Petr Janda
https://video.aktualne.cz/dvtv/anticharta-je-zbytecne-rozpatlana-vec-nikoho-jsme-neudali-an/r~e1434296af8111e895620cc47ab5f122/

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama