Září 2018

Volby v Kojetine

27. září 2018 v 17:05 | Ross Hedvicek |  Clanky osvetove



Will it be Over

21. září 2018 v 22:00 | Robert of Prague |  Clanky jinych autoru

I've been through the desert on a horse with no name...

21. září 2018 v 15:56 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Pane hedvicek,

kdy opet nakreslite nejakeho kone , ten minuly byl asi krizenec s mulou - tedy dle te hlavy.... nic ve zlem videl jsem i horsi - kun je svina znal jsem jednoho malire, ktery se zivil prodavanim obrazu do restauraci (v 50 tych - 60 tych letech) originalne byl z Prahy... ten lisak predcil i vas Mistre , namaloval napriklad sprezeni konu z dostavnikem v krajine (jeden s tech konu mel osli hlavu a druhy kun 5 noh) na prvni pohled to nebylo vubec poznat - teprve pri peclivem zkoumani , byl to pomerne velky obraz - pozor... nebyl to zadny patlal, nybrz akademicky malir - nakonec skoncil v utulku jako alkoholik , kdyz ho jeho zena o vse obrala (kterou naucil pekne malovat) a soupla ho do toho utulku... tam byl schopen namalovat pouze jednu vec - maly domecek - nic jineho uz neumel.... pocatkem 90 tych let se pokusil jeste s jednim o 20 let mladsim kamaradem alkoholikem ten obraz ( to mu uz slo k 80 ce) z te hospody ukrast ... to se jim podarilo ....ovsem projizdejici policejni hlidka bloudiciho starika zadrzela o 1 ne v noci s tim obrazem na ulici - nebyl jim schopen vubec nic vysvetlit ... ten druhy utekl ....a 10 let se pote schovaval v CSR / CR ... jop a potom malovat kone :-(

R.H.: Jo a ma to byt mula :-) takze jsem to asi nakonec namaloval dobre...

Milan Rezabek

21. září 2018 v 14:55 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Milan Rezabek, born September 20, 1935 in Pilsen, Czechoslovakia, died September 6, 2014 in Las Vegas, was an American jazz bassist, playing bass or .....

Pro ty, kdo si chteji pripomenout Milanovy pisnicky, vzpominky, ci jen komentare - staci pouzit vyhledavac na tomhle blogu. Mnozi z nas (nejen ja) jsme tvorili heslo o Milanovi na anglicke i ceske Wikipedii. Dnes jsem se dival a pokud mne nemami zrak, tak to bylo vsechno vymazano.

Prinejmensim z me pameti je nesmazatelny....





Malá úvaha o čase, komunikaci a přátelství.

20. září 2018 v 20:26 | Vera Pokorny-Scheufler |  Clanky jinych autoru
Všimli jste si už někdy toho, jak všechny moderní komunikační prostředky selhávají, jestliže nám chybí to nejdůležitější : čas? Totiž tak tomu eufemisticky říkáme, ve skutečnosti nám chybí prostě dobrá vůle.

Říkáme vždy, abychom se omluvili, že jsme neměli čas, měli jsme tolik důležitých, neodkladných záležitostí. Neodpověděli jsme na dopis, nemohli jsme dokonce napsat ani lísteček, poslat e-mail, zatelefonovat, nechat pár slov na záznamníku, nemohli jsme vyklepat krátkou SMS zprávu na našem mobilním telefonu.

Chceme-li s někým opravdu komunikovat, máme přece vždycky čas. Těch deset, či ještě méně minut, které by tento hovor či jen napsání a poslání e-mailu trvalo, tvoří v poměru ke 24 hodinám celého dne, toho dne, kdy jsme "absolutně neměli čas" jen nepatrný, směšný zlomeček.

Malé dárky udržují velká přátelství. Malým dárkem může být někdy i trocha našeho tak vzácného času. "Musíme se snažit ušetřit čas", říkáváme. Ale co s tím ušetřeným časem pak uděláme? Schováme si ho v krabicích na půdě, abychom jej snesli dolů, až se nám ho bude opravdu nedostávat? Abychom pak ke svému údivu zjistili, že se nám tento uschovaný čas rozpadl pod rukama jako hedvábí starého vějíře?

S léty ubývají naši přátelé docela přirozenou cestou a mnoho z nich odcházejí tam, kde je už nikdy žádný z moderních komunikačních prostředků nezastihne. V poslední době jsme s nimi nemluvili, nenapsali jsme jim ani řádek, neměli jsme přece absolutně čas.

Ale možná, že máme několik krabic ušetřeného času, ušetřeného právě na tom příteli, jehož adresu už můžeme jenom škrtnout ze svého adresáře. Nezeptali jsme se ho včas, jak se mu daří, nevyslechli jsme ho, nepotěšili, neměli jsme přece čas, měli jsme sami tolik starostí a tolik jiných důležitých úkolů.

Vzpomínám na citát, výrok Miguela de Cervantes, který mi napsala do dnes již dávno kamsi zmizelého památníku moje maminka:

Na velkých hodinách času je napsáno jediné slovo: Teď. Ulicí "Potom" dojdeš do domu "Nikdy".

Pohlížíme-li na věc ze stanoviska času, lze také velice snadno zjistit, kdo je náš skutečný přítel. Jestliže si na někoho vzpomeneme až potom, co jsme udělali všechno to nesmírně neodkladné a důležité, co jsme si naplánovali a podle našeho mínění bezpodmínečně udělat museli, pak bychom tento svůj vztah k němu neměli označovat jako přátelství.
Jestliže nepotřebujeme ve chvílích radosti i smutku, obav i nadějí sdílet tyto své pocity s přáteli,nepotřebujeme je vůbec. Nejsou vlastně našimi přáteli. A bylo by velice čestné jim tuto skutečnost sdělit, aby zbytečně nečekali.

Domnívat se, že na to přijdou sami, až pocítí naší lhostejnost a nezájem, je velice zbabělé.

Když jsem byl mladý, bylo mi lehko pod jabloní
u popěvujícího domu, šťastný, že tráva je zelená
a noc nad roklí plná hvězd,
čas nechal mne povykovat a lézt
zlatého v radosti očích svých,
já mezi trakaři ctěn byl princem jablečných měst
a pod oním časem svážel jsem stromy a listy vznešeně
s chudobkami a s ječmenem
po řekách spadaného světla.

Ten čas, váš čas, čas nás všech, ten čas, o kterém hovoří ve svých verších básník Dylan Thomas uplyne rychle.

Řeka spadaného světla zmizí a Čas - Bůh vás nenechá do nekonečna "povykovat a lézt v radosti očí svých".
Jak je to s vámi a s vašimi přáteli ? Dáváte jim občas vědět, že o nich víte a že si ceníte toho, že jsou?
Máte na ně čas ? Kdy? Občas? A včas?


Věra Pokorny-Scheufler

Na dvere jim nic nekreslete - Apage, satanas!

20. září 2018 v 16:37 | Ross Hedvicek |  Clanky civilizovane...
Pravidelni ctenari mych clanku vedi, ze Kojetin a co se tam deje, je mym civilizovanym hobby. Narodil jsem se tam a i kdyz tam nebydlim, tak muj pozitivni vztah ke Kojetinu mi nemuze nikdo upirat. Ted budou mit v Kojetine volby. Pateho a sesteho rijna 2018, do mistnich zastupitelstvi. Tudiz jsem se jal studovat kandidatni listiny. Kdybych mel v Cesku volebni pravo, coz nemam (z duvodu chybejiciho obcanstvi), tak bych asi volil ODS, i kdyz mnozstvi byvalych komunistu a vselijakych zkorumpovanych volu, co v te strane maji, je fascinujici. Ale tak si tam v Cesku zijete...

Rad bych dnes zacal pripominkou velmi stareho vtipu o pani Strougalove. Vyskytuje se tam jeden jediny vulgarni vyraz, ale doufam, ze vsichni uzkoprsi, snobi a pokrytci mezi vami se pres to preklenou, protoze bez toho ten vtip pak neni vtipem. Ale stejne to radsi dam do uvozovek, aby bylo jasno, ze je to jen citat - ze ja nejsem prece vulgarni.

Jak vypadá obycejný den ženy špickového politika.

Paní Strougalová se rozvypráví:

"Já vlastne žiji docela skromne a obycejne, jako ostatní ženy.

Ráno vstanu, umyju picu, uvarím manželovi a dceri snídani, umyju picu, posnídáme, já umyju picu a jdeme do školky a na nákupy.

Hned jak se vrátíme, umyju picu, uvarím obed, protože manzel se nekdy staví na obed domu.

Po obede umyju picu, manžel si dá šlofíka, tak jen umyju picu a treba ješte stihnu trochu uklidit,umýt znovu picu a vecer jdeme s manzelem nekam ven, za kulturou.

Reknu Vám, nekdy se vracíme tak pozde, že už se mne ani nechce mýt pica a jdeme si lehnout."

Redaktorka Rudeho prava se dívá trochu perplex a po chvíli ticha ze zeptá:
"Paní Strougalova, nepreháníte to trochu s tou hygienou?"

Paní Strougalová se rozesmeje:
"Ale ne. Nám tu picu porád nekdo kreslí na dvere!"
---

Ano prosim. A druha takova kulturni vzpominka je vyraz "Apage, satanas!" - latinsky "odstup, satane!" ( i kdyz "apage" pochazi ze starorectiny). Kdyz jsem byl malej, tak jsem chodil i do nabozenstvi, na skole na ulici Svatopluka Cecha to chodil po oficialnim vyucovani vyucovat pan kaplan z vedlejsi fary (kaplan je takovy zastupce farare a vypadal jako Antonin Zapotocky, jen vyssi). Po nabozenstvi jsem dokonce byl i v uzsim vyberu, ze bych delal ministranta, ale mne to zajimalo spis z kulturne-historickeho hlediska, cele to nabozenstvi, a viditelne jsem neodrikaval Otcenas s dostatecnym nadsenim, tak nakonec pan kaplan vybral misto mne Vratu Kotka z Olomoucke ulice a ja jsem dostal cenu utechy - tvrdy vetrovy bonbon zabaleny v papirku a byl jsem poslan pryc.

Ale zpet ke kandidatce ODS: A hledim jako Zaba Puk. Oko vidi, oko neni to, co pani Strougalova porad umyvala na dverich. Na prvni pohled vidim hned tri byvale komunisty, tedy KSC (Komunisticka strana byla postavena mimo zakon, zakonem c. 198/1993 Sb., jakozto organizace zlocinna a zavrzenihodna...)

Jako prvni byvaly komunista a volebni jednicka ODS je mistostarosta Miloslav Oulehla, puvodnim povolanim kominik (on tvrdi, ze byl zamecnik, ale ja mu neverim).

Druhy byvaly komunista a volebni dvojka ODS je Jiri Hubner Bc., v soucasne dobe velitel Mestske policie (kdesi, nikoliv Kojetine).

Treti byvaly komunista, Ing. Karel Krybus, je v kandidatce ODS az cislo 20, takze na zvoleni nema celkem sanci - ale ta nebetycna drzost se jako byvaly komunista porad nekde cpat do funkci!

S Oulehlou a Hubnerem je to ale naopak, nejen ze maji sanci na zvoleni, ale maji i zajimavou vzajemnou historii - jsou tzv. kumpani z mokre ctvrti.

To mate tak - do verejne funkce by mela ( i kdyz to tak v zivote neni, jak vidite) kandidovat jen osoba "charakterni a bezuhonna" (to bylo napsano v ceskych novinach) a to Oulehla s Hubnerem rozhodne nejsou a meli by z kandidatky ODS odstoupit - Apage Satanas! :-)

Pro pochybovace a zajemce a hlavne pro volice: Clenstvi v KSC potvrdil Jiri Hubner ve verejne diskusi na Kojetinskych novotach, kdyz v odpovedi Oulehlovi v otazce clenstvi v KSC (tehdy se jeste hadali, ted jsou kamosi) napsal: "Vis velice dobre, ze jsme tam byli oba dva!" Ano, byli mladi, ale bezcharakternost se projevuje uz od mladi.

Bezcharakternost mame odskrtnutou, takze k jejich "bezuhonnosti": Mistni pametnici si zajiste pamatuji ze pri poslednich volbach dostal Hubner vic hlasu nez Oulehla, ale mel tedy byt mistostarostou on, nikoli Oulehla. Presne detaily, ani vyse uplatku mi neni znama, ale skoncilo to tak, ze Hubner se sve funkce (za kolik nebo za co?) vzdal ve prospech kominika Oulehly. Ano, mili Kojecaci, nedelejte, ze si nepamatujete, Oulehla nebyl mistostarostou zvolen, on tu funkci "ziskal". Ehm ehm ehm... Ted si dela zuby, ze bude mistostarosta zase, se starostou Ptackem - no kdyz vam to pripada normalni... v civilizovanych zemich se tomu rika KORUPCE.

Ja bych tyhle dva asi vubec neznal, protoze jsou hodne mladsi nez ja, ale nase cesty se protnuly behem te ostudne afery s medailemi pro vojenske veterany z Kojetina, kteri slouzili v Afghanistanu, pred nekolika lety. Napred se to cele snazili zablokovat, pak sahli k pomluvam a nakonec k zastrasovani tech mladych lidi, kteri jsou nepochybne elitou Kojetina (i kdyz si to "lidi" a "Kojecaci" nemysli).

Napred se Oulehla vyjadril v novinach (v Dnes a v Prerovsku), ze zadne veterany nezna a nic o nich nevi. Hubner vedel, jeden z nich byl jeho syn.

Pak zacalo zpochybnovani medali (ze jsou falesne a z plasteliny) za pomoci "odborniku" z Prahy, a "kdosi" kontaktoval i VKR (Vojenska Kontra Rozvedka) aby to vysetrovala (vysetrovala). Hubner je sam byvaly vojak z povolani, tak urcite vi, co zkratka VKR je. A opet "kdosi" naridil Prerovsku a dalsim novinam, aby od toho pripadu daly "ruce pryc" a nepsaly o tom (poslechli, odvolali svou ucast na posledni chvili).

Ve finale se nechal slyset i starosta Sirek, ktery se do toho jinak nemichal, ze je mozno se postarat o to, aby vojakum nebyly zapocitany odslouzene roky do duchodu, nebo takova nejaka jina "typicky ceska" pomsta. Dal uz jsem se o to nestaral, ale bylo mi hlaseno, ze vojaci maji zakazano (pod nejakym moznym trestem) ty "zle americke medaile" nosit.

Psi hlas do nebe nedovola, ale vas hlas znamena hodne. Do diskuse na Facebooku (kde tohle asi ctete) je prihlaseno temer tisic kojetinskych obcanu (a par zvedavcu, co v Kojetine nevoli). Pri poslednich volbach pouhych 400 hlasu zvolilo starostu Sirka. Tenhle clanek bude cist daleko vic lidi. Chapete co mate delat? Jdete volit.

Ve starem filmu Terminator 2, se svalnatym Arnoldem je scena, kde tehdy jeste hezka Linda Hamilton nozem vyrezava do desky stolu kdesi v Mexiku stary citat "NO FATE..." (nebudu vas zdrzovat s anglictinou) - cesky to znamena "Neni zadny osud, jen to, co si vy lidi sami udelate." Po volbach se vam muze kazdy pravoplatne posmivat.

Takze tem dvema vysepopsanym paznehtum nic na dvere nekreslete (i kdyz by to asi bylo opravnene), ani jim nerikejte "Apage, satanas!" (to by pri jejich vzdelani nerozumeli). Jdete volit. Primo hlavou.


Jak jsme žili v emigraci. XVI.

19. září 2018 v 15:29 | Vera Pokorny-Scheufler |  Clanky jinych autoru
(Poznamka R.H.: Necinte mne zodpovednym za cislovani vzpominek autorky. Nic na nich nemenim, ani neprecislovavam, ani zadne casti nevynechavam).

Obávám se, že jsem si rozhněvala některé čtenáře, kteří se domnívají, že nemám psát o věcech dávno minulých a pro ně nezajímavých, jako je ta episoda se špiony a následným odebráním občanství, z trestu. Z trestu za naše zlé činy proti republice. Možná, že se najdou i tací, kteří se domnívají, že se nám dobře stalo, neměli jsme se do ničeho motat. Ostatně například ve Švýcarsku se nesměli emigranti politicky angažovat vůbec, protože je tato země neutrální. My to všechno ale pokládáme za dost důležitou část našeho života a nedomníváme se už vůbec, že by se o tom mělo mlčet, když člověk píše vzpomínky.

Však my jsme si také nedali nohu za krk a nezoufali si, protože češství není uloženo v žádném kusu papíru, či v průkazu, ale někde docela jinde. Vzít nám ho nelze.


Rozhodli jsme se, jaksi "za odměnu" jet na dovolenou někam kde jsme ještě vůbec nebyli, kde je krásně a klid . Volba padla na Korsiku. V holandském časopise pro automobilisty jsme našli inzerát, nabízející k pronajmutí bungalovy u Porte Vecchio. Pán, se kterým jsem to telefonicky vyjednávala, tvrdil, že nás tam nebude rušit nic jiného, než zpěv ptáků. Měl pravdu. Ale než jsme se tam dostali, prožili jsme něco jako Švejkovu budějovickou anabázi. Jenže naštěstí ne pěšky. Všechno jsme měli dobře zařízené už předem, loď na převoz z Nice do Bastie, pokoj v hotelu v Nice, protože loď vyjížděla brzy ráno a my tam museli dojet autem až z Holandska. Představte si, jak si to krásně vyspaní a nasnídaní šineme s autem do přístavu. Znervóznilo mně tehdy, že nevidím obvyklou velikánskou loď, do které se dají naložit auta i lidé. Když jsme přijeli blíž, vysvětlil nám přístavní zaměstnanec, proč. Loď byla rozbitá a to už značně dlouho, po několik měsíců. Po francouzském, či teda lépe korsickém zvyku ale nikomu nedali nic vědět. Dlouhý had zklamaných čekatelů na loď se plazil k přepážce, kde úředníci udělovali jakési pokyny. Když jsme se k nim dostali, nabídla nám milá dáma tři možnosti: můžeme na Korsiku letět, (což jde s autem dost špatně), dále peníze nazpět, a to jsme také nechtěli, na Korsice na nás čekal předem zaplacený bungalov. Pak tedy byla třetí možnost: musíme rychle dojet do Marseille, odtud jede večer jedna loď, která odveze naše auto a druhá převeze později i nás. Obojí do Ajaccia. Vyrazili jsme tedy velkým fofrem přes celé Cote d´ Azur do Marseille. Manžel, značně naštvaný, jel jak Caraciolla, blahé paměti. V Marseille jsme projížděli městem podle plánku města v Guide Michelin ( to je ten, co jsou v něm všechny dobré a ještě lepší restaurace) do přístavu. Jinou mapu města jsme neměli. Šlo to docela dobře, až do momentu, kdy manžel náhle, bez varování, zabočil vlevo. Na můj zoufalý dotaz, proč proboha nejede dál po tom boulevardu, co vede až k přístavu, že jsem přece slíbila, že mu včas řeknu, až bude třeba někam odbočovat, pravil stroze:"Už jedu moc dlouho rovně". Odbočil si tedy a projel téměř bez zastavení velikánskou podzemní garáží, která tam náhodou byla a do které v tom případě prostě vjet musel. Od té doby víme, co stojí neparkovat v Marseille v podzemní garáži : 6 franků. Tenkrát. Dnes to bude jistě 12 Euro.


V přístavu jsme potom naložili auto na podezřele vypadající loď jménem St. Boom, která vypadala jako kdyby už byla několikrát úspěšně ztroskotaná. Protože jsme byli jedni z prvních, bylo naše auto dole, hluboko v podpalubí. Což se později ukázalo jako velká výhoda. Přilepili se tam na nás dva Němci, kteří také právě nalodili svého ohromného Mercedesa. Co jako prý budeme dělat a kam že v té Marseille půjdeme. Osobní loď měla odjíždět až v 10 hodin večer. Řekli jsme jim, že si prohlédneme město a oni nás požádali, abychom je vzali sebou. Neuměli totiž vůbec žádnou jinou řeč, než němčinu. Prošli jsme s nimi tedy celé město a starý přístav a rozhodli se jet na Chateau d´ If, (nahoře na obrázku) kde věznili, dle známého Dumasova románu, hraběte Monte Christa. Naši Germáni se udiveně zeptali, o co jde, a kdo to byl. Knihu neznali, film také neviděli. Celé jsem jim to tedy cestou zkráceně převyprávěla, já obětavá osoba. Na ostrově to bylo sice dost holé, ale i tak bylo vidět ledacos, například cely vězněných ubožáků. Ukázalo se, že tou škvírou, kterou se tehdá dostal Abbé Faria až do cely Edmonda Dantese, by žádný jen trochu normální člověk neprolezl. Němci zírali jako malé děti, zcela bez dechu a neustále se na něco vyptávali. Já jsem pak ještě ke všemu musela okolostojícím několikrát francouzsky vysvětlovat, že jsem Holanďanka a ne Němka, protože někteří Francouzi nebyli nadšeni tím, že slyší kolem sebe němčinu. "Boches", říkali pohrdavě.

Nakonec se nám podařilo naše společníky poslat z Chateu ´d If napřed, prostě jsme se elegantně "nevešli" do malé převozní bárky, která postupně převážela návštěvníky ostrova zpět na pevninu. Jeli jsme až tou poslední.

Seděla jsem tam dlouho na skále u moře, které si pohazovalo s velkými, krásně ohlazenými oblázky. Pomalu se posunovaly v mělké vodě sem a tam, sem a tam. Odnikud - nikam, odnikud - nikam. Krásný zvuk, uklidňující, který přímo hladil. Bylo tam kouzelně, málem jsem se rozhodla zůstat sedět tam navždy a naslouchat zvuku přesunujících se kamenů. Být pasačkou oblázků na ostrůvku Chateu d´ If. Ve světě jsem později našla ještě několik míst, vybavených stejným kouzlem, jaksi očarovaných. Připadala jsem si , jako kdybych tam už někdy byla, bylo to zjevně tak zvané dejá vú. Tam, na tom místě, kde neplatilo nic ze známých přírodních zákonů, nebyl lidmi měřitelný čas a zmizel nám známý prostor. Ale musela jsem se bohužel vždycky vrátit nazpět do reality.

Také tentokrát už na nás už čekali zneklidnění souputníci. Jako malé ztracené děti. Šli jsme s nimi tedy na večeři. V hezké restauraci na přístavním molu jsme si my dva dali bouillabaissu. Co máte také jíst v Marseille, že ano. Nejdražší variaci, s humrem, ať nemají děti vánoční stromeček. Korýši, mušle, ryby, havěť jakási suchozemcům neznámá v tom byla. Vizte na obrázku. Chutnalo to znamenitě, a tak nějak povědomě, jako kdybychom to jedli každý týden. Také dejá vú? Naši němečtí spolucestující si dali sekaný biftek. Ryby prý neradi. Vezou si sebou i brambory, říkali, bůhví jaké je prý v té Francii mají. Zjistili jsme z hovoru, že on je bohatý obchodník, vlastnící velkoobchod se zeleninou v Hamburku. Ale o světě a životě, a o tom, co s těmi vydělanými penězi udělat,věděli oba starou belu. Nouveau rich. Podivné, smutné, trochu zbytečné bohatství.


Později večer jsme se nalodili i my na velkou a velice přepychovou bílou loď, kde nás hned u vchodu uvítal stevard v krásné bílé uniformě se zlatými epoletami. Potom, co se podíval na naše papíry, které jsme dostali v Nice, uctivě pravil, že nás, dovolíme-li a je-li nám libo dovede do naší kabiny. Zírali jsme, byla to první třída. S německými obchodníčky jsme se rychle dohodli, že se sejdeme v salonku na horní palubě. Po teplé sprše a jakž - takž převleku (všechno pěkné oblečení jsme totiž měli v autě a to už bylo někde na moři) jsme šli do salonku. Tam seděli naši známí jako zmoklé slepice. Žádnou kabinu nedostali.

Neboť byli Boches, což je nelichotívé pojmenování Němců, ještě z druhé světové války. Spát museli na kožených pohovkách v salonku. Však se jim to moc nelíbilo, ale nijak jim to neublížilo. A vysprchovat jsme je nechali u nás.


Nejsme žádní kapitalističtí zvrhlíci.Noc byla bouřlivá, moře neklidné. Ale moderní loď se stabilisátory neměla velké potíže a cestující také ne. Ráno po snídani jsme přistáli v Ajacciu. Loď s našimi auty jsme tam ale k našemu údivu nikde neviděli. Prý nemáme mít strach, ujistili nás, už se blíží. Ale na obzoru, na širém moři, až kam bylo možno dohlédnout, daleko široko nebylo nic vidět. Šli jsme tedy do Napoleonova rodného domu, všechno si tam prohlédli a dali si kávu. Vydali jsme se na prohlídku města. Dali si další kávu. Loď stále nikde. Další káva. Bylo to na infarkt.Už jsme znali skoro všechny obyvatele města osobně, s některými jsme se při potkání zdravili. Přinutila jsem pána v přístavní kanceláři, aby zavolal do toho bungalowparku u Porto Vecchio, kde jsme už měli dávno být, a ohlásil, že se dostavíme později, a proč. Mohla jsem to sice udělat sama, ale jemu víc věřili, byl ouřad a hlavně mluvil "korsicky". Byli jsme dost nervózní. Kde je naše auto? Dlouho po poledni se na obzoru konečně objevila loď a pomalu, váhavě se blížila. Vypadala podivně, byla celá nějaká nakřivo. Když se dostatečně přiblížila, uviděli jsme proč. Všechna auta, která byla umístěna na palubě, byla jakoby obří rukou shrnuta na hromadu k jedné straně, a na tu stranu se také loď nakláněla. V noční bouři se totiž přetrhala lana, kterými byla auta zajištěna. Všechno bylo obaleno vrstvou soli, takže to vypadalo romanticky, jako zasněžené. Na molo přivezli stoleček, židličku, psací stroj a dva pány od pojišťovny. Jeden pán zapisoval vzniklé škody, druhý je fotografoval. Trvalo to strašně dlouho, probíhaly srdceryvné scény, když někteří lidé zjistili, že mají místo auta harmoniku a tím pádem zkaženou dovolenou, která ještě ani nezačala. Bylo nám jich moc líto.Naše auto vyjelo jako jedno z posledních, úplně neporušené.


Na oslavu dne ale urazil můj milý manžel o nízký strop v podpalubí anténu, kterou zapomněl v rozčilení odšroubovat. Museli jsme hned a ostrým tempem vyrazit, abychom dojeli ještě trochu za světla, do toho našeho parku jménem Le Lézardiere, čili Ještěrka, u Porto Vecchio. Když jsme tam konečně k večeru dojeli, našli jsme v háji korkových dubů na kopci nad zálivem opravdový ráj. Náš bungalov měl krásnou velkou terasu s vestavěným krbem, kde se dalo grilovat, bazén byl blízko a skoro jen pro nás, ze všech osmnácti domečků jich totiž bylo obsazeno jen šest. Park byl zcela nový a bylo před hlavní sezónou. Vládl tam báječný klid, ptáčci zpívali a po cestě se pomaloučku šinula želva. U bazénu šmudlala ručičkami velikánská kudlanka nábožná. Výhled na záliv a moře nemohl být krásnější. Všechno divoce vonělo, takže jsme pochopili Napoleonův výrok, že Korsiku by vždy poznal, i kdyby byl slepý. Poznal by ji, docela určitě, podle vůně. Začetli jsme se do přivezené literatury, abychom mohli systematicky ostrov poznávat. Koupili jsme si nějaké jídlo, ale především velký demižon korsického vína, rozé.


Seděla jsem potom na terase a psala dopis našim českým přátelům do Holandska. Byl to velmi dlouhý dopis, na pokračování a na základě toho vína velice barvitý. Růžový. Mají ho prý dosud schovaný, ten můj dopis o krásách Korsiky.

Příští rok jeli na dovolenou samozřejmě také na Korsiku - a věřte, či nevěřte, od té doby tam jezdí už přes třicet let celá rodina každý rok, nyní už i s vnoučaty.


O jednom chudém chlapci, který se proslavil.

18. září 2018 v 23:54 | Vera Pokorny-Scheufler
Překvapuje mne, že v době, kdy se těší velké oblibě akční filmy o pirátech s Johny Deppem v hlavní roli, nenapadlo žádného producenta natočit film o slavném Holanďanovi, námořníkovi, kapitánovi, později admirálovi, který velel celé holandské námořní flotile, Byl to Michiel Adriaensz ( zoon, tedy syn Adriaena), de Ruyter, který se narodil před 400 léty.

V Nizozemí byl z toho důvodu rok 2007 prohlášen za "jeho" rok. Dokonce byly vydány pamětní mince a věnována velká pozornost celé té složité, ale pro Holandsko době, ve které žil.

Kdo to tedy vlastně byl a čím se tak proslavil? Jeho příběh je podobný vyprávění o chudém chlapci, který se z umývače nádobí stal milionářem.

Odehrává se v tak zvaném Gouden eeuw, Zlatém století. Michiel se narodil jako čtvrté dítě z celkového počtu jedenácti sourozenců, 24.března 1607 v přístavním městě Vlissingen, provincie Zeeland. Obyvatelé města se věnovali jako správní Holanďané především obchodu. Otec byl v době jeho narození námořníkem, později pracoval jako "bierdrager", čili knecht v pivovaře, dopravoval po městě sudy s pivem. Nakonec dostal od města místo jako poorter, strážce městské brány, což mu zajistilo práva měšťana. Synek byl dosti velký uličník, dnes bychom asi řekli, že byl hyperaktivní. Již jako malý desetiletý chlapec vylezl například na kostelní věž ve Vlissingen, (viz foto vpravo) kde prý zvonil v "nepřístojnou hodinu". Na tu věž vylezl zvenčí! Ze školy ho brzy pro neposlušnost vyloučili. Rodiče se rozhodli že se chlapec musí vyučit něčemu pořádnému, a dali ho k velké rejdařské a obchodní firmě bratří Lampsins. Této bohaté rodině patřil jednu dobu dokonce ostrov Tobago v Karibiku. Dali ho do dílny, kde se vyráběla lodní lana. Ale to Michiel dlouho nevydržel. Jako jedenáctiletý (!) se nechal se souhlasem rodičů a rejdaře Lampsinse naverbovat na loď "De Haen". Konečně našel své místo, na této ozbrojené obchodní lodi, která se plavila do Brazilie a Karibiku a jejíž posádka také sem tam trochu "pirátila". Tedy přesněji se tomu říkalo kaper, což je z latinského capere a znamená prostě vzít. Od obyčejného pirátství se to liší tím, že soukromý majitel lodi se souhlasem vlády země napadá lodi nepřátel té které země a bere jim náklad. Část vždy musel odevzdat vládě, část si směl nechat. Chlapec byl jak plavčík ve svém živlu, pilně si osvojoval potřebné znalosti a dovednosti , a již v roce 1622 byl "matrózem", tedy námořníkem.


Vše se odehrávalo v pohnuté době, kdy se Nizozemci bouřili proti Španělům. Severní část nynějšího Nizozemí bylo samostatné seskupení sedmi provincií, mezitím co jižní část byla okupována Španěly. Patnáctiletý chlapec Michiel se chtěl dostat ještě dál a proto vstoupil, opět se souhlasem rodičů, do armády prince Maurice, aby jako střelec mohl bojovat proti Španělům. Na jedné z válečných lodí se skutečně dostal do šarvátky a byl zraněn na hlavě. Při této potyčce byl zajat a musel v podpalubí španělské lodi veslovat, jako kdysi otroci na galérách. Přesto se mu podařilo ještě s dvěma dalšími holandskými lodníky v jednom španělském přístavu utéci. Pěšky se přes část Španělska, Francii a jižní Holandsko dostal domů, do Vlisingen.

Na jedné z lodí rejdařství Lampsins nastoupil Michiel opět do učení, chtěl se stát kormidelníkem. V 17. století malé Holandsko, mnohem menší než dnes, patřilo v Evropě i ve světě k hospodářsky nejvyspělejším zemím. Mělo největší flotilu "civilních" lodí, protože dávalo přednost obchodu před vedením válek.


Claudius Salmasius, uznávaný francouzský filosof a profesor napsal: " V Holandsku sedí démon zlata na trůnu ze sýra a na hlavě má korunu z tabáku". Asi se mu to dost zalíbilo, protože většinu života strávil právě v Holandsku, na Leidenské universitě.

V třicátých letech si Michael Andriaensz přidal ke svému jménu ještě De Ruyter, jméno své matky.V březnu 1631 se oženil s Marií (Maayke) Velters, která bohužel ještě téhož roku po porodu mrtvé holčičky zemřela. V soukromém životě Michiel mnoho štěstí neměl. Vrhnul se do práce, aby zapomněl, věnoval se studiu námořních map, nautiky a studiu stavby lodí. V květnu 1633 využil svých znalostí a vstoupil jako kormidelník do služeb Groenlandse Kompanie. Na velrybářské lodi "de Groene Leeuw" podnikal pod vedením kapitána Jana Mayena výpravy za velrybami, ke Grónsku a Špicberkům. V červnu 1636 se podruhé oženil s Kornelií (Neeltje) Engels. Narodily se jim čtyři děti, Adrian, Cornelia, Aida a konečně také vytoužený chlapec, který dostal jméno Engel. Syn pokračoval později v otcových stopách.

V roce 1637 byl De Ruyter požádán rejdaři a obchodníky z Vlissingen, aby využil svých zkušeností jako námořník a voják a převzal komando na malé válečné lodi s deseti kanóny. Bylo totiž potřeba zkrotit námořní lupiče, piráty, kteří sužovali obchodní lodi u Duinkerken. Roku 1644 se Michiel stal spolumajitelem dvojstěžníku "De Salamander", s kterým podnikal obchodní plavby do Západní Indie (nynější Indonésie) a Barbarie, jak se dříve, do devatenáctého století, nazývalo dnešní Maroko a Alžír. Z té doby se datuje zajímavá historie: V jednom marockém přístavu De Ruyter zjistil, že Arabové mají na jedné ze svých lodi jako otroky Holanďany, celkem dvacet pět námořníků, které odvlekli z přepadené lodi. Michiel jich patnáct vykoupil - na víc mu nestačily peníze, vydal všechno, co vydělal v Barbarii prodejem zboží. Přesto mu štěstí přálo a při svých dalších obchodních cestách nabyl značné jmění. Nahoře jeho rodina ve slavnostním hávu. Zcela vlevo syn Engel.

Po smrti druhé ženy Neeltje v roce 1650 se Michiel rozhodl, že plavby po moři zanechá. V roce 1652 se De Ruyter oženil potřetí, s Annou van Gelder , vdovou po kapitánovi, který "zůstal na moři", čili se utopil. Narodily se mu ještě další dvě dcerky. Ale toto rozhodnutí nevydrželo dlouho. Stejně jako mír, sjednaný v Münsteru.


Musíme si uvědomit, že Republika sedmi Nizozemských provincií byla v sedmnáctém století stále ve válce, nejen na moři, tak na jihu země, kde se bojovalo proti Španělům a jen na severu ,od Utrechtu nahoru, vládl poměrně klid. Francie se na chvilku přidala na stranu Holandska, a proto Španělsko přistoupilo na mírová jednání v německém Münsteru, kde se mělo po dlouholetém jednání konečně dospět k zakončení třicetileté války. Díky francouzskému postoji bylo také pozváno zastupitelstvo republiky sedmi provincií jako rovnoprávný partner. Vše nasvědčovalo tomu, že se konečně znepřátelené strany dohodnou , zvláště Španělsko potřebovalo mír, finančně představovala válka stále větší zátěž. Ale nikdo nepočítal s tím, že Francie se bude snažit různými změnami a požadavky jednání prodlužovat. Dlouho se diskutovalo a byla vidět snaha po kompromisu, takže se znepřátelené strany přece dohodly, a 15. května 1648 došlo k podpisu. Smlouva zaručovala stávající situaci a rozdělila Nizozemí na dvě části, severní byl ponechán statut Republiky sedmi provincií a hranici jižní části určovala frontová linie. Od té doby v severní části získali moc protestanti, katolický majetek, kláštery a pozemky k nim náležející připadly státu. Katolické kostely musely mít průčelí zakryta. I nyní existují na severu Nizozemí tyto kostely, ale to by bylo jiné vyprávění.

Dlouho se ale nemohla Republika z míru radovat. Angličané svévolně prohlásili, že veškerá plavba v kanálu a v Severním moři spadá pod jejich pravomoc, zrovna tak jako veškerá obchodní plavba. Do anglických přístavů směly zboží dovážet jenom anglické lodi. Zároveň vyžadovali poplatky za povolení plaveb v Severním moři. Jednalo se o to znemožnit nadvládu Holanďanů v obchodu se zámořskými koloniemi. To, že představovalo maličkaté Holandsko obchodní velmoc a jeho lodě ovládaly veškerá moře se Anglii pochopitelně nelíbilo. V květnu 1652 došlo k zajímavému incidentu, který vlastně zavinil tzv. "první anglickou válku". U pobřeží v blízkosti Doweru míjela Nizozemská obchodní flotila pod vedením Maartena Trompa loď anglického admirála Roberta Blakeho. Tromp prý odmítl pozdravit. To admirála silně namíchlo, a dal povel ke střelbě. Admirál Maarten Tromp poslal zástupce do Londýna ve snaze vše urovnat. Ale bezvýsledně. Po návratu do Nizozemí se spojené provincie rozhodly povolat do služby Michiela de Ruytera a hlavně se pokusit o posílení bojových schopností flotily. Holanďané měli sice více lodí než Angličané, ale protože se jednalo o obchodní lodě, byly o hodně menší a byly vybaveny kánony jen na obranu před piráty .


Takové lodě se samozřejmě palební silou nevyrovnaly anglickým válečným lodím. De Ruyter vyhověl žádosti jenom na jednu plavbu. Netušil, že vše bude trvat dlouhou dobu a že se nakonec stane velitelem celé nizozemské flotily. Vypluli na "trestnou" výpravu a v srpnu 1652 zničili u Plymouthu část anglické flotily. Bohužel nekázní kapitána Witte de Witha došlo k dalším bojům, které vedly k blokádě nizozemských přístavů. De Ruyterovi se podařilo blokádu prorazit a přenesl boj proti Anglii do Středozemního moře. Při boji u Livorna byla celá anglické flotila zničena a proto Anglie přistoupila 15. dubna 1654 na mírové jednání ve Westminsteru.V tajném dodatku k mírové smlouvě bylo mimo jiné určeno, že nizozemské lodě budou jako první zdravit anglické. A tak opět "propukl" mír, který trval ,až na malé šarvátky, skoro 9 let.
Michiel de Ruyter, který převzal velení po Maartenu Trompovi (který padl roku 1653 v bitvě u Scheveningen, zobrazené nahoře), se rozhodl jako admirál celou válečnou flotilu přeorganizovat. Nizozemí mělo oproti Anglii menší lodě, které byly ale pohyblivější, lépe se s nimi manévrovalo a také byly rychlejší. Problémem byla komunikace mezi loděmi v konvoji. Proto byl De Ruyterem zaveden jím osobně vylepšený a rozšířený systém vlajkových signálů, který se vlastně udržel do nynější doby. On také založil specielní jednotky "mariniers", které byly i na obchodních lodích, a měly za úkol chránit posádky. Na vojenských lodích sloužily také k ochraně, ale zároveň prodělávaly tvrdý výcvik , nutný zejména při vyloďování. Tyto elitní jednotky jsou dones součástí nizozemské armády, název mariniers jim zůstal.

Zdánlivý mír trval, Anglie sice kolem roku 1660 přes dohody začala kolonizovat západní pobřeží Afriky,nedovolovala jiným lodím než anglickým zajíždět do anglických přístavů. V roce 1664 anglická flotila přinutila guvernéra New Amsterdamu, Petera Stuyvesanta ke kapitulaci. Vítěz, vévoda z Yorku změnil jméno města na New York. De Ruyter dobyl na Anglii zpět holandská dominia v Africe, ale New York už zpět nezískal. Stuyvesant měl, jak vidíte vlevo, dřevěnou nohu.

Anglický král Karel II. vyhlásil v dubnu 1665 překvapivě válku Nizozemí a vyhlásil blokádu celého pobřeží. Blokáda nizozemského pobřeží trvala jenom 14 dní, protože Angličané zapomněli vybavit lodě dostatkem zásob a celá flotila byla přinucena vrátit se zpět do Anglie. Mezitím se vrátil De Ruyter z obchodní plavby do Ameriky , a bylo mu předáno velení nad celým námořnictvem. Vypracoval velice dobrodružný plán, o kterém věděli jenom tři lidé. 6. června 1667 vyplula flotila o počtu šedesáti lodí a fregat,čtrnácti branderů (to byly staré vysloužilé lodě, naložené hořlavým materiálem a municí, které se hořící pouštěly na lodě nepřítele, aby je zapálily) a desítky transportních lodí. (Obraz vpravo, od Willema van de Velde představuje tuto bitvu, v popředí s proslulou vlajkovou loď "Sedm provincií", odkud admirál De Ruyter bitvu řídil).Teprve na moři prozradil admirál účel cesty. 17.června spustila flotila kotvy v ústí Temže. Zde přestoupili mariniers na menší lodě a vydali se proti proudu Temže. Zakotvené anglické lodě minuli a zaútočili na pevnost Sheerness, kde překvapení obránci nekladli žádný odpor. V celé jižní Anglii vypukla panika a lidé prchali dále do vnitrozemí. Britský admirál Monk, vévoda z Yorku vydal rozkaz lodě, kotvící u břehu potopit a tím znemožnit průjezd holandským lodím, ale zde se opět ukázala nedostatečná komunikace v anglické flotile. Většina námořníků měla také volno a seděla doma. Protože nastal odliv musela celá výprava holandské flotily čekat den na příliv, aby mohla pokračovat. Řeka byla přehrazena řetězy, které měly další postup znemožnit. Kapitán Van Brakel se nabídl tuto překážku zlikvidovat . Na jedné lodi (branderu) se mu podařilo zahrazení prorazit a uvolnit cestu flotile dále do vnitrozemí. Van Brakel pokračoval v plavbě dále (se svolením De Ruytera, který měl nad celou akcí hlavní vedení), cílem byl přístav Chatham, kde byla základna anglické válečné flotily. Zde se podařilo Holanďanům zničit několik válečných lodí přímo před očima vévody z Yorku. Několik lodí si Holanďané dokonce odvezli sebou do Holandska. De Ruyter se svojí flotilou kotvil před ústím Temže a blokoval veškerou lodní dopravu, směřujícím do Anglie. Tato bitva, která trvala čtyři dny, byla jedním z největších námořních vítězství De Ruyterových. Po této pro Anglii ponižující porážce se vévoda z Yorku stáhl do soukromí a Anglie přistoupila 17. července 1667 v Bredě na podepsání "Mírové smlouvy".
De Ruyter, který se přestěhoval se svojí rodinou do Amsterdamu, kde žil nějakou dobu v klidu, od roku 1667 do roku 1672, kdy začala tak zvaná třetí námořní válka proti Anglii. De Ruyter převzal na naléhavou žádost vlády opět komando. Historie jeho vybojovaných a většinou vítězných bitev je dlouhá. Zvítězil mimo jiné 1672 v bitvě u Solebay, 1673 v dvojité bitvě u Schoonveldu, a v bitvě u ostrova Texel v srpnu 1673.

Po skončení této třetí války s Anglií pokračovala ve válce Francie. Ve Středozemním moři docházelo stále ke střetům mezi Francouzi a Španěly. De Ruyter byl na žádost Španělů , kteří se odvolávali na smlouvu o vojenské podpoře a pomoci z roku 1673, vyslán na pomoc španělské flotile, aby pomohl Francouze ze Středozemního moře vytlačit. Byl to nevděčný úkol, kterého se De Ruyter zhostil dost nerad. Španělská vojenská námořní flotila byla ve špatném stavu, pod slabým vedením a daleko hůře vybavená, než francouzská flotila krále Ludvíka XIV. De Ruyter pobýval nějaký čas v okolí Neapole, snažil se o to, aby Španělé svoje lodě opravili a lépe vybavili. Mezitím se dozvěděl, že v Neapoli chtějí prodat do otroctví 26 maďarských duchovních, misionářů, vzpomněl si na svůj úděl otroka na španělské lodi a osvobodil je. Ještě dnes pokládají zástupci maďarské ambasády každý rok s vděčností květiny na jeho hrob v amsterdamském Nieuwe Kerk.
Z velké bitvy u Palerma, 21. dubna 1676 , nešťastné bitvy s velkou francouzskou přesilou, která byla pod vedením admirála Duquesne, nevyšel nikdo jako vítěz . Byla to třicátádevátá - a poslední námořní bitva admirála Michaela De Ruytera


V této bitvě byl De Ruyter težce zraněn na levé noze dělovou koulí, vystřelenou z francouzské lodi. Do rány se mu dala sněť. Stačil napsat ještě několik dopisů na rozloučenou a 29.dubna na palubě své vlajkové lodi Eendracht zemřel. Jeho tělo bylo nabalzamováno a přepraveno do Amsterodamu. Ovšem až potom, co se španělsko-holandské válečné loďstvo ještě marně pokoušelo zvrátit situaci.

Tělo v u Palerma bitvě padlého admirála se proto dostalo do Amsterodamu až za rok. Při zpáteční cestě mu prokazovaly všechny lodi, které se s holandským konvojem setkaly, úctu spuštěním vlajek a salvou z děl.

De Ruyter byl s velkou slávou pohřben 18. března 1677. Amsterdam prý tehdy zažil největší smuteční slavnost ve svých dějinách. Pohřební průvod, tak, jak je vidět na soudobé rytině, šel ulicemi Amsterodamu čtyři hodiny.

Sochař Rombout Verhulst pro mrtvého admirála vytvořil imposantní náhrobek z bílého mramoru, který byl o pět let později slavnostně umístěn nad jeho hrobem pod podlahou Nieuwe Kerku, čili Nového kostela v Amsterodamu .


Tam, kde stával před reformací hlavní oltář, odpočívají ostatky kdysi prostého plavčíka a námořníka z Vlissingen, admirála Michiela Adriaensz de Ruytera .

Malý chlapec z Vlissingen, který kdysi lezl na kostelní věž, aby se rozhlédl, se dostal opravdu daleko. Proslavil svoji malou vlast po celém světě. Byly k tomu potřeba "jen" tři vlastnosti : vytrvalost, píle a odvaha.

Vera a Karel Pokorný

On hallowed ground

12. září 2018 v 23:13 | By Robert of Prague |  Clanky jinych autoru
A former Czech Patriot's Historical Perspective on Freedom's Price in America and Abroad

As the charter jet from Brussels arched gracefully on its final approach, the puffy mid level clouds broke, and there it was - the most strikingly famous metropolitan panorama on the planet - Manhattan. My big eyed face filled the small window as I gazed over this vertical maze of steel, concrete, and glass surrounded by water. Central Park seemed like a trio of lost Cyclopes resting under a green quilt with their one eye open, scheming how to cut these ambitious, teeming humans with their cloud reaching abodes to size. The strong surface winds dispersed the typical haze. I could therefore, just before touch down, get a glimpse of the sheer scope of Greater NYC with its sprawling boroughs surrounding the island on three sides. More people live here than in my entire homeland. Even though I grew up in Prague in post-World War II Czechoslovakia, escaped the clutches of communist Eastern Europe in 1970, spending a decade in Switzerland before arriving in America, I felt like a distant cousin from the sticks. I was finally coming to the place Dvorak wrote a symphony to - the New World, fulfilling my greatest dream and desire since childhood. I could hardly contain my feelings. I only could repeat in my mind: "Thank you, Lord! I can't believe this. *To není pravda!* It isn't true!"

First Impressions

It was 1982 when I took the express train from JFK to Times Square. There were cool sprinkles in the air, so I put on my overcoat and hat. The steady hum of the incessant traffic was interrupted every few minutes by the piercing sound of sirens. After leaving the lobby, I walked into the Babylonian scene around me, heading toward downtown along Broadway. I could feel and sense freedom everywhere. I went along with most of the jaywalking locals through the honking and honey like traffic. The afternoon was cloudy and breezy with scattered showers. As I continued on, Battery Park embraced me with its emptiness; the wind slapping briskly my chilled flushed face. I walked to the very tip when I first looked out across the water and beheld this tall, slender French beauty at the edge of the New World beckoning me, one of countless millions. Before I could sort out the wild palette of emotions, the sun's rays burst forth as a spotlight setting ablaze the graceful and upright Lady Liberty. Glittering reflections danced over the water, bouncing off my suddenly salt stained cheeks. The short flash of September sun didn't feel warm; nevertheless, my heart was filled with an expansive, gentle, and powerful fire of the still, small voice etching these words onto my eternal soul, "Robert, you belong here. Welcome home! You have always had written within your heart justice, law and liberty." Awe struck and still, I were aware only of deep gratefulness wrapped in some heavenly air. Several years later, a coast guard's family invited me to Governor's Island for dinner. Afterwards we retired to the porch by the water for dessert. There, we had a clear view of the lower East side with the Brooklyn Bridge and downtown, dominated by the ubiquitous Twin Towers. Despite the safe and quiet distance from the buzzing megalopolis, we all were connected to it by the splendor in the air as the setting sun peacefully wove another golden red tapestry of memories into our minds. Yet, we show our true colors under pressure: *fabricando faber fit...*

Freedom Now and Then

Thirty-six years have swept by and now, 17 years after the Twin Towers tragedy in this post 9 11 autumn, we are still coping with the greatest national trauma since Pearl Harbor. Last Sunday I felt prompted to call a close friend, who is still dealing with severe injuries from active duty as a Marine. Over the last year, Dean Ledbetter dug up some old records in the military archives and on the internet about his fourth great grandfather, William Fasbinder, who served during the Revolutionary War in the Third Pennsylvania Regiment at Fort Lee (NJ) and at Fort Washington, just north of the Washington Bridge (about 190th Street). William participated in the battles of Long Island and Fort Washington. He served at McGown Pass, then located in the northeast corner of what today is Central Park. He also served in the rear guard during the famous retreat of 1776, protecting General Washington, who left Long Island on the last boat - a type of valor and honor also shown by NY police and firemen on another fateful day not long ago. The retreat from Fort Washington in November that same year was not so blessed. More than 2,800 soldiers from the Continental army were captured by British troops, starved, brutally beaten, and suffered the harsh winter weather and illness without proper medical attention. The results were 2,000 dead in a mere three months. The British allowed the prisoners to bury the dead without ceremony in abandoned trenches only when the stench became unbearable. The bones of their comrades lie there still. Dean's great grandfather was among 800 survivors.

Czech Connection

In the summer of 1967, Dean traveled in the family station wagon across the Washington Bridge. Giving but a passing thought to his great grandfather's history below, Dean looked forward to the World Fair in Montreal. While his family waited in line for hours to enter the small, exquisite Czech pavilion, I was glued to the black and white Communist controlled TV station in Prague. Dean remembered how impressed they were with the Czech exhibit. I remember how sad I was that I couldn't be there and tell the Westerners that we were not their enemies, but had always loved Americans since GIs had liberated western Bohemia from Nazi forces at the end of the war. Those innovative Czech artists and engineers sent to the Expo caught the ever contagious "liberty bug" while on the American continent and brought it back home. One year later, glued to the tube, Dean watched in disbelief as Soviet tanks rolled in August through my city of a thousand spires during the blue Prague Spring of 1968. My brother and I threw Molotov cocktails at the tanks in our attempt to stand for freedom. My brother was caught, tortured, and with several of my friends died at the hands of the KGB. Liberty has its martyrs no matter the land or country.

Dean and I finally met in the early nineties during a large Scout jamboree in the western Rockies. I shared the story of my pro-American dissident family behind the Iron Curtain longing for freedom, while Dean was in the color guard during the closing ceremony, his face shining with the fire and dignity of a true patriot as he presented 'Old Glory' to the attending crowd of respectful youth.

Hallowed Ground

Comparing the casualties on Manhattan during the Revolutionary war with those of the 9 11 attacks, we see that the numbers are similar. The invisible forces of evil defeated some 242 years ago lashed out anew in our day to exact vengeance reminiscent of Dante's *Inferno!* Not only Ground Zero, but also Manhattan in its entirety is hallowed ground, made so by blood and sacrifice. The dream of liberty was written upon their hearts, and we will not soon forget them. In Dean Ledbetter I gained yet another true friend with whom I share my passion for freedom and this still great country. Perhaps the merciful hand of Providence will afford the both of us a future visit to the Big Apple, where an American with Bohemian roots and retired Marine might retrace the steps of history through the indomitable maze of Manhattan and thereby honor the fallen heroes of yesteryear. Indeed, we are standing on the shoulders of giants who passed to us the baton of American Legacy pointing firmly star-ward. Ought we not to teach this precious yet fragile heritage to our children? Making sure they have a firm grip on the baton before we let them soar, while whispering in their ears, be brave my little one, *per aspera ad astram!* The way to the stars leads through the vicissitudes of the unpaved highway in the wilderness.

Robert of Prague, a grateful & proud US citizen, author of "Thorns of Joy" the story of growing up in postwar communist Europe and his defection to the West now lives under the Rockies, writing and lecturing on excerpts from his journals and memoirs.


Toulavé boty...

11. září 2018 v 16:08 | Ross Hedvicek
(Internetovy casopis SeniorTip uverejnil muj stary clanek jeste z minuleho stoleti - tak jen pripominam).


Moje babicka, z Hedvickovy strany, se jmenovala Ruzena. Ovsem protoze to bylo na Hane, tak jsme nepouzivali slova babicka, to je cechismus, ale rikali jsme ji starenka. Starenka Hedvickova se narodila v roce 1895 a za svobodna byla Skopalikova a jeji stryc byl architekt Skopalik, ktery v Kojetine na namesti postavil Okresni dum, ktery tam stoji dodnes.

Starenka Ruzena v pozdejsim veku velice spatne videla, ale ji to ani tak moc nevadilo, protoze nikam nechodila a kam chodila, to znala po pameti. Po pameti chodila i do konzumu na rohu Polni a Olomoucke ulice a kdyz jsme byli mali, tak jsme tam chodili s ni. Ze stareckova domu dole u Jordanu, presla se dlazdena ulice na druhou stranu ke Stastnikove zahrade, tehdy auta nastesti skoro zadne nejezdily a po prave strane podel zdi do mirneho kopce Olomouckou ulici do konzumu. Pamatuji jak jsem starenku casto doprovazel spolu se svou sestrenici Vlastou (provdana byla Rybarova, nedavno zemrela), nejstarsi dcerou stryce Vojty, tudiz starenku jsme meli stejnou, byla o rok starsi a poslouchali jsme cestou starencino vypraveni - mistni povesti a legendy. Zajimave bylo, ze od prarodicu se clovek vzdy dovedel uplne jine veci nez od rodicu.

Takze vyslechli jsme klasicke pribehy o krali Jecminkovi, to jsme znali ze skoly, ale neprerusovali jsme ji, pak pribeh o popravenem vojakovi za cisare pana (muj casovy odhad byl valka v roce 1866), posel na koni s milosti od cisare pana cvalal a cvalal yeeehaaww, ale vcas nedocvalal a vojaka popravili tam u te lipy na kopci nad Ojezdama smerem na Pivin co tam stoji dodnes, ale i mnohe dalsi, mnohem soucasnejsi pribehy. Sli jsme pomalu do kopce okolo baraku, kde bydlela babka Prindiska a hned jsme se dozvedeli, ze jeji manzel po valce zmizel. Ze pry do Ameriky. Podivne ovsem bylo, ze z te Ameriky se nikdy neozval a ani neposlal treba pohled.

Treba se zasnezenymi jerabinami, jako jsem posilal ja z Rakouska. To nas coby fluchtlingy navstivila jakasi nabozenska organizace a mezi jinymi vecmi nam nadelili spoustu pohlednic. Asi jako "phone home E.T." A na tech pohlednicich byla fotka zasnezenych jerabin. Krasne umelecky vyvedena. Posbiral jsem jich co nejvic a nakonec jsem je poslal na desitky adres do CSSR s timto textem: "Posilam vam pohlednici se zasnezenymi rudymi jerabinami k vyroci VRSR. Jerabiny asi budou trochu namrzle, ale snad to nebude problem, slysel jsem ze v CSSR namrzlost vubec nevadi." Mnozi adresati tu pohlednici zcela dobrovolne odnesli na StB a kdyz mne pak v nepritomnosti soudili, pridali mi i paragraf 112 Trestniho zakona o snizovani vaznosti republiky v zahranici. O paragraf vic nebo min, bylo mi to jedno. Ovsem to bych zase odbocil - stary Prindis nikdy zadnou pohlednici neposlal, takze se nikdy nevedelo, jestli se do te Ameriky vubec dostal, nebo zda ho zastrelili nekde na hranicich, nebo jestli pred starou Prindiskou uplne normalne utekl a nebo dokonce jestli ho treba Prindiska nemajzla sekyrkou a nezahrabala pod zahonkem petrzele v zahrade za stodolou. No byly to zahadne pribehy - a stara Prindiska tam bydlela jeste nekdy v sedmdesatych letech.

Jednou jsme tam zase sli a sla s nami i sousedka Hreblova, ktera bydlela vedle starecku. Hreblova byla Nemka, ale nejak se ji povedlo vyhnout se odsunu, protoze se nekde schovala a manzel Hreblo se psal s hackem nad r. Prisla rec na zmizeleho Prindise a Hreblova povida: "Mozna on mel boty z toulavyho telete. " Na jeji nemcinu jsem byl zvykly, ale tohle mi nebylo jasne. "Coze?" potreboval jsem vysvetleni. "Wanderlust! Frsten?
Boty z toulavyho telete od Slavicka!" Slavicek byl svec, ktery bydlel taky u Jordanu, mel maly uzky knirek jako Hitler, ale vypadal spis jak Vlasta Burian, mel prvni barak pod zidovskym hrbitovem a cele nasi rozvetvene rodine vzdy opravoval nebo i sil boty. Jeden z pribehu, diskutovanych na ture do konzumu, byl jak boty od Slavicka, pokud nejsou poradne zaplacene, tak vrzaji. Az jsou zaplacene, tak prestanou vrzat.

Urcite si pamatuji, ze takove boty mel stryc Lada, svetle hnede, semisove, s extra tlustou podrazkou. Vrzaly jak zjednane. Slysel jsem je mockrat. A mozna to byly zaroven i ty boty z toulaveho telete.

Legenda za botami z toulaveho telete byla, ze si je staci obout jen jednou a uz to s tebou zustane navzdy. Nevim, kdy se boty z toulaveho telete dostaly na me vlastni koncetiny, ale myslim si, ze muj otec mel taky jedny od Slavicka, ale nikdy je nenosil - coz mohlo byt, kdyz se tak na to divam s odstupem padesati let, jadro problemu.

Mel je ve skrini v loznici, v rezerve ke svatecnimu obleku. Ale jelikoz na sobe svatecni oblek snad nikdy nemel a cely zivot ztravil v monterkach - je docela mozne, ze ani ty boty na sobe nikdy nemel. Ja ovsem ano - kdyz jsme byli uplne mali a hrali si doma, tak jsme mu ty boty nekolikrat vytahli a chodili v nich a meli jsme naramnou legraci z toho, ze ty boty vrzaly. To, ze jsou to zaroven i boty z toulaveho telete, jsme netusili. A ono se to na mne prilepilo.

Kdyz uvazime, v jake silene a zle dobe jsem se narodil, tak jsem mel prekvapive prijemne az stastne detstvi. Byl jsem obklopen rodici, prarodici a pribuznymi a muj rozhled byl velmi omezeny. Vedel jsem prd. Ale i tak se nade mnou neco vznaselo, nejaky duch velkeho Manitoua nebo neco takoveho a rikalo:

"A vyrostu
a me oci uvidi,
daleko do zmen musim jit,
v case ktery jsem proplytval...
Prilis casne na zapad slunce,
narodil jsem se mezi ctyrmi zdmi
a zadna z mych tvari
nemohla videt budouci dalky ..."

budliky budliky budliky bueehehe... tak asi...

Sedel jsem nedavno na schodech mayske pyramidy v Tulum, Mexiko (boty z toulaveho telete, pamatujete?), vysoko na utesu nad morem, pyramida stoji na samem okraji, dival jsem se na more, kde v dalce byl druhy nejvetsi koralovy utes na svete, hned po tom australskem a kolem mne sel cas. Uplne hmatatelne jsem to citil. Mayove uplne zmizeli okolo roku 900 n.l. a jakysi mistni vedator specializujici se na to vytesavane kameni dokonce stanovil, ze prestali tesat presne rokem 863 n.l. Ze pry uplne vycerpali pudu, ktera je zivila. Pak uz nic, pak vyhlasili rozchod, volno a rozesli se. Jednoduse zmizeli. A kolik jich vlastne bylo?

Ruzne zdroje uvadeji ruzna cisla, od nekolika milionu az po jen nekolik tisic. Je to mozne? Je to logicke? Kam se podeli? Kam sli? Proc neposlali aspon pohlednici?

Mnozi se stali namorniky,
kdyz slyseli,
ze kdesi na vzdalenem pobrezi
roste kvet,
jehoz vune cini lidi stastnymi.
Ale ti, co se vratili,
o tom nic nevedeli.
Zeptej se tech,
co se nevratili...

A moje tekava mysl se v ten moment vratila do Kojetina. Dle informace - dne 22.cervna 1942 na kojetinskem nadrazi se sporadane shromazdilo 58 kojetinskych Zidu (z toho 12 deti, nejmladsimu byly 4 mesice) a 17 zidovskych "souvercu" z okolnich obci. Poslusne odjeli do Olomouce, pak do Terezina a pak nasledovala Osvetim, Treblinka, Birkenau a Minsk. Zarazilo mne to cislo: 58? Zide prisli do Kojetina v roce 1454, synagogu meli brzo potom, stoji dodnes, zidovsky hrbitov taky, byl tam zidovsky park, zidovska skola, Judengasse (dnesni Husova ulice), Rosengasse (Ruzova ulice), kazdy druhy dum na namesti byl zidovsky, posledni pohreb na zidovskem hrbitove byl 1942 a do zhruba zacatku sedesatych let, nez zacali rozsirovat katolicky hrbitov na miste byvaleho smetiste (jak typicke) byl zidovsky a katolicky hrbitov zhruba stejne velikosti. Dle meho odhadu nam tu zmizela aspon tisicovka Zidu. Zase nam tu nekdo manipuluje s cisly a nebo vylozene lze? Roku 1921 (prvni scitani po valce) bylo v Kojetine 874 domku a 6158 obyvatel. Z toho 6038 Cechu, 33 Nemcu, 34 zidu, 3 jine narodnosti a 50 cizozemcu. Podle nabozenskeho vyznani 5261 katoliku, 27 evangeliku, 219 cirkve ceskoslovenske, 87 izraelitu, 11 jine viry a 533 bez konfese.

Je to mozne? Je to logicke? Kam se podeli? Kam sli?

Proc neposlali aspon pohlednici? Meli boty z toulaveho telete? Nebo je to nejaky jejich trend?

Nebo treba Nemci po valce. O tom jste nikdy neslyseli? Ostatne nejake vrazdeni Nemcu se konalo i v Kojetine - ale o tom se v oficialni kronice zajiste nedoctete... Podle oficialnich ceskych historiku maximalne 10 tisic Nemcu zemrelo v internacnich taborech (jeden z nich byl po valce v Okresnim dome v Kojetine). Dle ruznych zdroju povrazdili Nemci behem valky 120 tisic obcanu uzemi znameho jako Bohmen und Mahren (dnes Ceska republika, Slovensko se odtrhlo, zda se do toho pocitaly i Sudety, neni jasne) - tedy 120 tisic Cechu, mimo to bylo 240 tisic lidi (zidu, cikanu) zavrazdeno z rasovych duvodu, jak na uzemi Ceske republiky (Terezin) nebo nebo jinde (Auschwitz - Osvetim). Proti vrazdeni zidu Cesi tehdy ani moc neprotestovali, proto by snad zide ani nemeli byt zapocitavani do "ceskych" ztrat.

Publikace Konfliktni spolecenstvi, katastrofa, uvolneni. Nacrt vykladu nemecko-ceskych dejin od 19. stoleti, kterou vydal Ustav mezinarodnich vztahu, Praha 1996, rika, ze "Na zaklade scitani lidu, vypoctu i odhadu, a s ohledem na valecne ztraty, emigraci a masove vrazdy vydal Spolkovy statisticky urad roku 1958 prohlaseni, v nemz pravi, ze, existuje nesrovnalost v poctu 225 600 Nemcu, jejichz osud neni objasnen´. Je chybne ztotoznovat tento pocet s obetmi odsunu." (konec citatu). Poznamka o "chybnosti ztotoznovani" je jisteze pouze nazor "ceskych historiku". Komunistickych "historiku", ano. Mne to zas tak chybne nepripada. A kdyby nekdo rekl, ze za par mesicu po valce stihli Cesi povrazdit vic Nemcu, nez Nemci Cechu za celych sest let ... ja bych se moc nehadal... Kam se podelo tech 225 600 Nemcu?

Kam sli? Proc neposlali aspon pohlednici? Meli boty z toulaveho telete?

A nebo zeptejte se jakehokoliv ceskeho historika na pocet lidi, kteri z Ceskoslovenska po druhe svetove valce emigrovali. Bude neco mektat o par desitkach tisic, maximalne 50 tisic lidi (cislo se postupne zvysuje, momentalne je to 174 tisic, coz je taky naprosty nesmysl). UNHCR (United Nations High Commission for Refugees) ovsem tvrdi, ze emigracni vlna po unoru 1948 mela 400 000 lidi, emigracni vlna po srpnu 1968 byla 450 000 lidi a mezi 1970 az 1989 emigrovalo dalsich 200 000 lidi. Tady ovsem nastava prudka zmena proti minulosti a muzeme verejne oznamit, ze naprosta vetsina z toho milionu poslala aspon tu pohlednici. Nekteri i nekolik.

Zacalo se stmivat. Slezl jsem ze schodu te pyramidy, chramu, pevnosti nebo co to na tom utesu stoji a mozna to bylo temi narazy (ty schody nejsou normalni vysky) ze se v me hlave zacaly mihat listy (mam temer fotografickou pamet) z Bible kralicke, v modrych plastikovych deskach, kterou jsem dostal od nejakych dobrovolniku pred vchodem od Fluchtlingslager Traiskirchen a mam ji dodnes, a tam jsem cetl: "Vysel jsem z pameti, jako mrtvy, ucinen jsem jako nadoba rozrazena" (31-13) a "Ja kdyz jsem mlcel, prahly kosti me v upeni mem kazdeho dne". (32-3).

A taky jsem jeste chtel poslat par pohlednic!

Ross Hedvicek, Florida