Jak jsme zili v emigraci.. (1)

10. září 2018 v 15:07 | Vera Pokorny-Scheufler |  Clanky jinych autoru
Možná, že by se to moje vzpomínání mělo raději jmenovat : "Jak jsme žili." Protože asi budu stále víc a víc psát o obyčejném životě. O tom, jak jsme se sžívali s holandským okolím, na co jsme si zvykli rychle, co nás překvapilo a také o tom, co nám vadilo a možná i trochu vadí dodnes. Přestože se tu cítíme opravdu doma. Možná, že mi také dost pomohla rada, či spíš nařízení mé moudré babičky : "Nikdy se ničemu nediv a když už, tak to nedávej najevo". Hodně různých zvláštností jsme poznali při návštěvách v rodinách. Nezapomenutelně se nám například vryla do paměti naše první návštěva v Goudě. Je to krásné starobylé město. Na obrázku vlevo vidíte proslulý sýrový trh v Goudě, tak jak je, pochopitelně pro turisty, pořádán dodnes. Byla to návštěva v rodině přítelkyně Jenny, , se kterou si manžel už léta německy dopisoval. Jenny je ze staré, vážené a mohovité rodiny, její pradědeček měl kdysi v Goudě něco jako"místní dopravu" tedy velké stáje s koňmi a kočáry, které různě pronajímal. Do dnešní doby jim z toho zbyla spousta drahých pozemků ve středu města, které postupně rozprodávali. Staly se z nich totiž velice žádané stavební parcely.Vlastnili také ještě nějaké domy a garáže, rodiče měli peněz dost žili tedy většinou "z podstaty". Dítka studovala, či už byla dávno vystudovaná a kdesi ve světě. Až na několik nejmladších, ovšem už také dospělých.

Pozvali nás tehdy na celý den a tím tedy i na jediné teplé jídlo, které se v Holandsku podává, ne jen na studený lunch, či obvyklou kávu se sušenkou či s koláčem. A to už něco znamená. Maminka byla už starší paní, protože Jenny bylo tehdy také už asi 25 let, a to byla nejmladší ze šesti dětí, které měl její tatínek se svojí druhou ženou. Seděli jsme tedy v obývacím pokoji krásného starého domu a povídali si s Jenny, s její maminkou a s bělovlasým důstojným tatínkem a ještě několika náhodu přítomnými sourozenci. Ti byli doma také na návštěvě. Dostali jsme několikrát kávu a koláč, pochopitelně od pekaře, ne maminkou upečený. Kávu a koláče servírovala služebná Paní domu se asi ve čtyři hodiny odpoledne omluvila, že prý musí jít vařit, služebný duch měl asi volno. Byla neděle. A tak jsme tedy byli moc zvědaví, co speciálního a holandského vykouzlí. V krátké době byla zase zpět v obývacím pokoji, s košíčkem plným syrových brambor, které se jala nožem zmenšovat. Loupáním se to nazvat nedalo, okrajovala z nich totiž slupku centimetr silnou. "Chci si s vámi povídat a tohle můžu dělat i tady a nemusím být v kuchyni," vysvětlila nám. Takže, zjišťujeme, brambory se tu před loupáním nevyperou, (na omluvu hospodyněk musím uvést, že jsou většinou velice čisté už z obchodu), a speciálním velmi ostrým nožíkem zvaným "aardappelmesje" se zmenší skoro na polovinu. ( Koupit škrabku na brambory, na jakou jsem byla léta zvyklá, to se mi podařilo až na dovolené v Norsku). Na starém obraze nahoře vidíte, že brambory kdysi loupali i muži. Ty tlusté slupky z brambor se pečlivě sbíraly, jezdil pro ně denně tak zvaný "schillenboer" s vozíkem taženým koněm. Vidíte ho na černobílém obrázku. Takže se slupky nevyhazovaly, dávaly se prasátkům. Jenže teď už se přece prasata krmí nějakým ve fabrice vyrobeným krmivem a tlusté slupky se klidně vyrábějí dál - a vyhazují. Zkrátka tradice.

Pak nám bylo po čase oznámeno, že je vše hotovo a my jsme zasedli ke stolu v krásné jídelně, co kus nábytku, to starožitnost. Starý krásný porcelán a keramika ve starožitných skříních okolo. Na stole na nás už čekaly hluboké talíře "delfts blauw" na stříbrných podtalířích, a těžké stříbrné příbory. Do čela stolu usedl tatínek, patriarcha, kterému se všechno podávalo jako prvnímu. Služebná, která se už zase objevila, servírovala. Měli jsme nudlovou polévku, po které se paní domu zjevně jen pro formu zeptala, zdali musí vyměnit talíře. Co má člověk odpovědět, když vidí, že kladná odpověď by byla nevhodná. Tak jsme jí tedy, přemáhajíce překvapení ujistili, že opravdu nemusí. Pokusila jsem se ještě rychle a nenápadně vyjíst zbytek polévky a několik posledních zbloudilých nudlí…pak už přišel na stůl špenát, brambory a studený rostbíf, zjevně koupený u řezníka hotový a nakrájený na dva milimetry silné plátky. Tatínek dostal opravdu velkou porci, zbytek se rozdělil mezi nás, plebs. Neumím dost dobře jíst příborem z hlubokého talíře, a to ani stříbrným. Ještě ke všemu byl v mé porci špenátu nešťastnou náhodou připleten dlouhý vlas. Vlasy v jídle mám velmi nerada. Vyhýbala jsem se mu tedy, jak jsem mohla. Pak mám přinesli ještě desert. Byl to polotekutý puding, chvějící se, snad strachem, ve velké míse. Protože bych si ho byla musela dát zase do toho hlubokého talíře, ke zbytku špenátu s vlasem, řekla jsem, že jsem se přejedla všech dobrot a že už opravdu nemohu nic jíst, což odpovídalo skutečnosti - a také mne to v té chvíli zachránilo. Byl to tehdy pro nás velmi zajímavý a poučný den v krásném městě Goudě.

Další typicky holandský zvyk, stojící za popis je oslavování narozenin. Svátky se neslaví, odbourali je totiž protestanti, protože ti neuctívají žádné svaté. Narozeniny, to je především rodinná záležitost. Protože rodiny jsou tu většinou velké a rozvětvené, je téměř jisté, že někteří lidé v Holandsku tráví své večery a volné dny téměř výhradně na oslavách narozenin. Je to jakýsi druh celodenně otevřených dveří v domě oslavence. Obývací pokoj, pro tento účel různě vyzdobený, například balónky a všelijakými girlandami s nápisy, se změní v něco jako čekárnu u doktora, všechny židle, křesla i kanapata stojí totiž u stěny. Na nich sedí gratulanti, návštěva, čili "visite", členové rodiny, přátelé a sousedé. Musíte gratulovat nejen oslavenci, ale i jeho rodině. Ten oslavovaný nešťastník většinou celý den neúnavně běhá od jednoho hosta ke druhému s kávou a koláči. Po koláči dostanou hosté skleničku limonády, vína či piva. To ale ne vždycky. Konversace je vedena o tom, jak jsou káva a koláč lekker (dobré),též o dětech a o počasí, či o tom, kdo byl kde na dovolené a kolik ho to tam stálo. Občas je zpíváno "Happy Birthday to you." a "Lang zal zij/hij leven in de gloria" …Když se poslední hosté v noci rozcházejí, loučí se hlasitým voláním "daag", což kupodivu znamená "den". Tedy něco jako "dobrý den". V zaměstnání se narozeniny slaví tak, že oslavenec přinese pro kolegy koláč nebo nějaké zákusky ke kávě. Alkohol na pracovišti se nepije nikdy, opravdu nikdy, ani náhodou, milí Čechové.

Aby se na nějaké narozeniny nezapomnělo, vymysleli si tady chytře tak zvaný "verjaardagskalender", čili věčný narozeninový kalendář, kam se tyto zaznamenávají. Visí ve všech rodinách na WC. Na první pohled je to nevkusné, ale při bližším pohledu moc praktické. Tam máte totiž většinou čas a klid podívat se, kdo bude mít vbrzku narozeniny. Protože musíte buď jít přát osobně, zatelefonovat a nebo aspoň poslat pohlednici. Existují pochopitelně i různé omluvné pohlednice pro ty, kteří zapomněli gratulovat včas.

Většina nářků Čechů, ale i příslušníků jiných národností žijících mimo vlast, se týká jídla. Jenže, trochu šikovný člověk si přece dokáže udělat ze zakoupeného materiálu skoro všechno sám. Téměř všechno. Vytvořila jsem na žádost manžela ledacos, i jaternicový a jelítkový prejt. Chleba jsem také pekla a peču už léta sama. Až když manžel později denně jezdil pracovat do Německa, přivážel odtamtud německý, který je, neprozrazujte to skalním vlastencům, úplně jako ten český. Holandský chléb, kterého je mnoho druhů, je měkký jako buchta, či vata a téměř všechen bílý. Proto se také jí, když je namazaný a obložený, většinou příborem.

Tradičně holandský je hagelslag, jakési čokoládové drobení. Sype se většinou na chleba. Vypadá jako myší trus. Pohleďte na obrázek. Ale je to čokoláda a také tak chutná. Pak je ještě hagelslag barevný s anýzovou chutí, v barvě růžové či modré. Pojídá se na kulatém sucharu zvaném beschoutje, když se narodí nové dítko. Tedy šťastný otec tím častuje kolegy, či doma všechny návštěvy. Přestože je tato specialita přilepena na vrstvičce margarinu, sype se vesele na všechny strany. Na zemi to kupodivu vypadá opět jako myší trus, tentokrát barvy růžové či bleděmodré.

Jiné ryze holandské nebezpečí jsou lékořicové bonbony, zvané drop. Drop je to, oč si Holanďané, kteří se odstěhovali do zámoří, v slzách píší příbuzným do vlasti. Dropu je mnoho druhů, ale nejstrašnější variace je slaná. Když mi to kdosi poprvé nabídl a já si, nikým nevarována, strčila tu divnou černou věcičku do pusy, hned jsem ji zase vyplivla. Bylo to děsivé. Výchova sem, výchova tam, tady šlo o život. Je to chuti hnusné. Pánům ale kdysi někdo namluvil, že to zvyšuje potenci, takže je odbyt zajištěn. Zcela jisté a vědecky zjištěné je jen to, že přemíra této lékořicové lahůdky zvyšuje krevní tlak. A cizincům Holanďané radí, aby začali dropem sladkým, že možná, jednou, v budoucnu budou schopni požít i drop slaný…a budou zcela integrováni.

V podstatě jsou tohle všechno zajímavé, ale nedůležité detaily. Ovšem, když si chce někdo stěžovat, tak se dá celkem do nekonečna naříkat nad tím, co"oni" dělají jinak, jak jsou "oni" nešikovní a co všechno nedovedou udělat, co všechno neznají. Ano, všichni Holanďané neznají Jana Amose Komenského, dokonce ani učitelé ne. Též neznají Leidenskou láhev,ač se o ní učilo u nás ve škole.

Ale vynalezli mikroskop a mnoho jiných užitečných věcí. Vyrvali svoji zemi moři, objevili jako mořeplavci půl světa, Nový Zeelend, Tasmánii, prostě kdeco. Obepluli jako první Cap Hoorn, propluli severní úžinou, nyní zvanou Beringhovou. Dodnes je z celého světa volají na pomoc, aby vylovili loď, která se potopila (například firma Smit-Tak, vytáhla nedávno z vody i známou ruskou ponorku Kursk), radí se s nimi ve všech případech, kdy je potřeba zvítězit nad vodou, či jí nějak využít. Jsou ve velké většině pracovití, velmi sociálně cítící a spolehliví. Jsou skromní. Jsou šetrní, ale neváhají dát peníze na dobrou věc. Potřebujete-li pomoc, pomohou. Jsou tolerantní, k ničemu vás nenutí.

Nemají opravdu žádnou zvláštní kuchyni, ale je jim to docela jedno. Nežijí proto, aby jedli.V posledních třiceti letech se ale kulinárně hodně přiučili na cestách po světě, když začali masově jezdit na dovolenou do zahraničí. Také je tu v posledních letech mnoho různých restaurací indo-čínských, řeckých, tureckých, italských atd.

Protože už dříve jejich lodě přivážely všemožné zboží a koření z celého světa, měli všeho dostatek, zejména v tak zvaném "Gouden eeuw", zlatém století, jak je všeobecně historiky označováno století sedmnácté. Přesto zůstali skromní a jednoduší, stejně tak jako jejich jídla.

Pro milovníky ryb a jiných mořských živočichů je zde ale skutečný ráj. A k nim naštěstí patříme my dva. Máme už přes třicet let "svého" obchodníka s rybami a ochutnali jsme kde co. To nám pomohlo i jinde ve světě nebát se novot a podivných nevídaných živočichů, které tam nabízeli. I když si teď vzpomínám, neblahé paměti, na hysterické záchvaty, které lomcovaly mojí tchyní, když si Kája koupil kdysi v Domě potravin ústřice, které tam prodávali jako velkou vzácnost. Takže jsme se opravdu nikdy nebáli ryb a mořských potvor.

Na závěr povídání o jídle jedno důležité upozornění : V nizozemských rodinách nabízí hostitelé z tácu pohoštění každému hostu zvlášť, není zvykem brát si bez vyzvání, nebo položit mísu na stůl a říci "berte si" a čekat, že to hosté udělají. Když jim to nenabídnete osobně a jednotlivě, nevezmou si nic.

Když dnes vzpomínám na uplynulá léta, připadá mi, že bylo tehdy Holandsko hezčí, klidnější a vlídnější. Obávám se, že se nemýlím. Po (domnělém) pádu komunismu se otevřela skřínka Pandořina a organizované bandy lupičů a vrahů z Balkánu i odjinud dospěly až sem, aby podpořily darebáky místní. Celý svět je dnes daleko tvrdší a nebezpečnější a lidé jsou k sobě méně ohleduplní. I když tady u nás, na malém městě, je to ještě docela dobré.

Vrátím se zpět, k tomu, jak se ze mne stala redaktorka a později vedoucí nakladatelství s "hrdým titulem" art direktor a šéf editor. Panu Harrymu, (na portrétu vpravo) který sledoval všechno, co se dělo v podniku, neušlo, že se mi v té litografii opravdu moc dobře nedaří. Práce mi šla dobře, ale nebavila mne. Mijnheer Harry měl totiž ve zvyku denně projít všechna oddělení , a tak často znenadání tiše stál vedle mého stolu a díval se, co dělám. A také se především nechával o všem, a tedy i o mně dobře informovat.

Takže si mně k sobě jednoho krásného dne zavolal a řekl mi, že nadešel čas, aby splnil svůj slib - a já abych ukázala, co umím. Zavedl mne do velké kanceláře. Byla to vlastně ze dvou třetin ohromná knihovna, která obsahovala různá lexika a knihy o umění, spousty krásných drahých časopisů o umění a tak, ve všech možných jazycích. U jednoho ze tří ohromných oken seděl za psacím stolem úhledný pán středního věku a udiveně na nás zíral. Byl to bratranec pana Harryho, který si tam vesele žil na účet firmy. Byl už delší dobu pověřen úkolem začít s přípravami archivu litografií a vůbec celého projektu vydavatelství. Později jsem zjistila, že nedělal téměř nic. Systematicky. Měl dva kabáty, jeden nechával viset na věšáku, aby to vypadalo, že je v podniku a klidně si byl v tom druhém kabátě někde jinde, většinou hrál v kavárně kulečník. Myslel si, že to nikdo neví, ale to byl tragický omyl. Harry věděl všechno.

Druhý den už to byla moje kancelář. Bylo to tam krásné, měla jsem absolutní klid, přesně to, co jsem potřebovala. Přivezli mi odněkud ze skladiště stovky, tisíce litografií ( to jsou, jak asi víte, vždy čtyři filmy, tedy čtyři barvy, ale všechno černé. Barvu to dostane až při tisku).

A velké krabice s diapositivy. Musela jsem si vymyslet systém archivování, všechno roztřídit a popsat, aby to bylo připraveno k dalšímu použití. Dostala jsem vlastně nádherné "puzzle", největší skládačku mého života, ale bohužel bez solidní předlohy. Obsahovala obrazy, skulptury a něco architektury od prehistorie až po dvacáté století. Z museí a soukromých sbírek. Archiv musel mít systém, ve kterém se později vyzná archivář, který se ho ujme, protože moje skutečná práce měla být docela jiná. Vypracovala jsem tedy několik návrhů a sama se rozhodla, co asi bude nejlepší. Na velké bílé obálky ze silného kartonu jsem nechala vytisknout rubriky na informace. O umělci, kdy a kde žil, či jen o epoše, kde se umělecké dílo nalézá, jaký je jeho formát, materiál, a pak další část pro technické údaje o té reprodukci (litografii), kde a kdy byla uveřejněna, formát, atd. Vymyslela jsem způsob kódování, který byl podchycen dvojím způsobem, aby bylo usnadněno hledání každému, kdo bude s archivem pracovat. Potom jsem to všechno začala třídit. Na to se mi velmi hodil v kanceláři se nalézající prastarý dubový florentinský stůl, zakoupený prý kdysi panem Smeetsem někde v italském klášteře. Jeho deska byla staletým používáním vyleštěna do měkkého hedvábného lesku, pohled na něj uklidňoval a vzbuzoval důvěru v trvání světa, věcí i nás, lidí. Byl naštěstí tak velký, že ho pan Harry doma neměl kam dát. Bylo mi tam s tím starým stolem a především s mou novou prací krásně.

Když jsem si tak už několik měsíců bojovala, našla jsem ráno na svém psacím stole čtvrtku bílého papíru, s charakteristickým rukopisem pana Harryho : "Mooi werk, mijn kompliment" a jeho podpis, tedy parafu. Čili : "Pěkná práce, můj kompliment". Přišel se pravděpodobně pozdě večer podívat, co a jak tam dělám. Málokdy totiž odcházel domů před sedmou hodinou a nebo se po večeři do své kanceláře vracel.

V klidu si prohlédl, co všechno jsem zatím udělala a pak mi napsal krátký vzkaz. Dodnes mám ten prostý list papíru schovaný, pan Smeets byl totiž proslulý tím, že nikdy nikoho nepochválil. A já to mám od něj dokonce písemně.

Hlavní vchod do tiskárny Smeets Offset. Ale kdeže loňské sněhy jsou.. dnes tam tisknou reklamy, které se druhý den vyhodí do koše. Moje, mnou vybudované oddělení, vydavatelství krásných knih o umění a lexikonů, bylo rok potom, co jsme odešla do pense, zrušeno.

Sen pana Harryho skončil. Ale já tam měla 23 let krásného života...

Pozn.R.H.: Pani Vera mi sve vzpominky poslala ve Word formatu, s doplnujicimi fotografiemi embedded v textu Wordu. Publishing software tohoto blogu to ale nebere, takze text bude doprovazen fotkami jen pokud je dostanu zvlast v priloze emailu jako JPG.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Miroslav Václavek Miroslav Václavek | E-mail | Web | 10. září 2018 v 15:23 | Reagovat

Velmi hezké povídání. Ale Rosťo to jsi ajťák, že neumíš pracovat s textem a fotkami? :-)

2 Ross Hedvicek Ross Hedvicek | E-mail | 10. září 2018 v 15:32 | Reagovat

[1]: Jsem v dobre nalade - tudiz jen strucna odpoved: Fuck you!

3 Miroslav Václavek Miroslav Václavek | Web | 10. září 2018 v 15:36 | Reagovat
4 Vitezslav Vitezslav | E-mail | 10. září 2018 v 16:22 | Reagovat

[2]: A kdyz jste opravdu ale opravdu nasrany? Rad bych se neco priucil.

5 Zápaďák Zápaďák | E-mail | 11. září 2018 v 2:15 | Reagovat

Pani Vero,

diky za potvrzeni, proc tento lehce prosedively horal neutekl do NL. Jako na Hane, u Pardubic a v Cikagu bych se tam trapil, o strave ani nemluve.
Vase vyhybani se vlasu v taliri me velmi rozesmalo. Zrovna jsem obedval lasagna, ale mel pusu prazdnou.
Svycari jedi velmi dobre, vse cerstve a smes D/F/I kuchyne. V Bernu jsem bydlel na Starem meste (z kuchyne koukal na slavnou katedralu Muenster) a na mistnim 'Staromaku' denne velky trh vseho jedleho naprosto cerstveho, vcetne koreni a bylin. To se to varilo.
Jejich jezera jsou cista a zacal jsem taky jist ryby. Steak stiky byl mnohem levnejsi nez hovezi.
Pokud vyrazite do Alp (v Engadinu jsou modriny), dejte si nekde u horalu na slunci susene 'filet Mignon' tj., 'Buendnerfleisch', nebo u maleho reznika v Graubuenden. Uz tehdy stalo 50-100 SFr kilo! Vyborna lahudka a nekazi se!

Na podzim v '70 (po 3 mesicich) jsem po praci zustal v Curychu a sel 1. do velesamosky v obchodaku Globus v mezaninu. Chtel jsem snoubenku (utekla zac. zari) prekvapit prima bastou. Varil jsem stejne ja. Ona byla juniorska mystrine CSR v gymnastice pod patronatem Caslavske a varit neumela, ani nechtela. Jeji dcera je mistryni 'CH.'
U pultu s chlebem (~100 druhu) a syrem (~300 druhu) jsem sel do kolen; cerstve sluky z Francie, cerstvy zralok z Japonska, hovezi z Argentiny (denne letadlem), i cesky svestkovy kompot, ktery byl mozna k mani v Tuzexu + nepreberne mnozstvi potravin, ovoce a zeleniny z celeho sveta. Chodil jsem tam jako matoha 2 h a odesel s prazdnou. Byl to pravy kulturni sok. It was overwhelming, ueberwaeltigend! Fakt jsem nevedel, co koupit. V Lucernu jsme se tomu s holkou smali a po lehke veceri pokracovali v oslave setkani po 3 mesicich v loznici. Ale do toho nikomu nic neni...

A zde, pod Skalistymi je denne k mani cerstvy losos z Aljasky, nase 'fave' ryba. Delam ji 'Cajun', ale bez ocerneni s 'wild rice mix' (cerna, hneda a neloupana bila) na italskem 'virgin' oleji a dcera si olizuje rty... a ja taky.

6 jara jara | 11. září 2018 v 19:42 | Reagovat

[2]: Rostiku na ty  --jebacky si porizuj nejmene 33 roku mladsi divky jako ja mam mamnzelku. Na zalety kdyby nejake tak bych vek jeste snizil o dalsich 10 roku. To znamena rocniky narozene od konce 1980!!!
Radim ti, mas na to, neb my z Moravy jsme hnani SEX HORMONALNI cinnosti. Cim vetsi tim lepsi nas zivot, stesti, laska a pracovni produktivita se supervitalitou.!!! :-D

7 Jara Jara | 11. září 2018 v 20:28 | Reagovat

Blahoprejeme k Novemu Roku - Rosha Hashanna dokud to neni s Migrantama tak HUSTY .... co dale, jen radosti? co nam jeste zbyva... a sex!
11. 9. 2018 Ut:      2. Tishri 5779  
     https://www.youtube.com/watch?v=FlcxEDy-lr0;
Vymalujete si take sve lodicky at je vse krasenjsi a veselejsi? Vydej jsem jiz i auta a motocykly v podobnych dekoracich??? I Fasady ale ty jiz davno...
Je to nadhera se divat na ty prekrasne malby nejen tech velkych vyletnich lodi ale jiz I mensich  lodicek. Hned je zivot veselejsi a uslechtilejsi…
1.    Photos: The crazy things cruise lines are painting on their ships
https://www.usatoday.com/picture-gallery/travel/cruises/2018/02/27/photos-the-crazy-things-cruise-lines-are-painting-on-their-ships/110676004; /Feb 27, 2018 ... One of the biggest trends in cruising in recent years has been the proliferation of giant and colorful "hull art" on the hulls of ships. Here, one of ...
2.    Cruise ship hull art: The crazy things lines are painting on vessels
https://www.usatoday.com/story/travel/cruises/; 2018/02/27/cruise-ship-crazy-things/374241002/Feb 27, 2018

Subject: Become a friend of the Holy Spirit  + Stan se prosim pritelem Svateho Ducha v Moudrosti…

Encountering the Holy Spirit
Tell a friend | View as a webpage

Encountering the Holy Spirit

Dear Jara,
David Hernandez learned as a teen that the Holy Spirit wants to be sought. He learned about fellowship, power and friendship. David wants you to know your constant Companion.

In his book and 3-CD set, Encountering the Holy Spirit, David shares powerful keys on how to move from theology to friendship with the Holy Spirit. David says the first step is to realize He is waiting for you. The Holy Spirit longs for your presence!

I urge you to order Encountering the Holy Spirit and I invite you to watch my interview with David Hernandez.

Shalom and Love,

Sid Israel Roth         Become a friend of the Holy Spirit!

© 2018 Sid Roth's It's Supernatural!
Sid Roth's It's Supernatural!
Messianic Vision Canada, P.O. Box 345, Barrie, Ontario L4M 4T5

8 jara jara | 12. září 2018 v 15:24 | Reagovat

Klebsiella, to by ani 3. svetova nemusela byt. Nebo, ze by take Migranti? V USA se vraci s temato nakazama, jestli se to rozmnozi. SUGAR X muze take pomoci ns Koloidnim stribrem? ja
Pseudomonas aeruginosa - SNEH

https://www.sneh.cz/_soubory/_clanky/61.pdf
Národní referenční centrum pro infekce spojené se zdravotní péčí, SZÚ .... Výskyt multirezistentních kmenů Klebsiella pneumoniae (rezistence k cefalosporinům) ...

Nozokomiální infekce a antibiotická rezistence v ... - proLekare.cz

https://www.prolekare.cz/casopisy/vnitrni-lekarstvi/2017-7-8/nozokomialni-infekce-a-antibioticka-rezistence-v-soucasnosti-61663
8. červenec 2017 ... Nozokomiální infekce jsou v současnosti považovány za významný .... Klebsiella pneumoniae, rezistence ke karbapenemům, ČR 2015 0,3 % ...

Infekce močových cest a opakované urologické záněty - UroKlinikum

https://www.uroklinikum.cz/znty-moovch-cest-a-opakovan-infekce-36/
Nejčastějším typem bakterií, které infekce vyvolávají, je tzv. Escherichia coli (až 85 %), ale vyskytnout se mohou i další typy, jako je Proteus nebo Klebsiella.

Nebezpečí na Kanárských ostrovech: Zákeřnou bakterii nezastaví ani ...

http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-svet/554284/nebezpecna-bakterie-v-dovolenkovem-raji-cechu-nemusi-pomoci-ani-antibiotika.html
16. červenec 2018 ... To jsou zdravotní problémy, které může způsobit bakterie Klebsiella ... smrtelné infekce včetně zápalu plic, sepse, meningitidy a hnisavého ...

Nezdolná bakterie zabíjela v USA. Připravme se na nefunkční ...

https://technet.idnes.cz/bakterie-rezistence-antibiotika-dor-/veda.aspx?c=A170127_125837_veda_pka
30. leden 2017 ... foto: Pavel Kasík - Technet.cz, Profimedia.cz. Kolonie bakterií Klebsiella pneumoniae pod mikroskopem (zvětšeno 1120krát). Americkou odbornou ... Lékaři našli u Američanky, která se vrátila z Indie, bakteriální infekci. Vzorek ... :-D  :-!  O_O

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama