Jak jsme emigrovali. IV.

5. září 2018 v 14:49 | Vera Pokorny-Scheufler |  Clanky jinych autoru
Je možné, že někomu bude připadat ta naše emigrace jako samá legrace a skoro žádné problémy. Jenže, všechno je relativní. Také tu nepíšu úplně všechno, co námi tehdy lomcovalo, protože nemíním pořádat veřejnou vivisekci.

Naše každodenní existence se skládala ze spousty problémů, které se od sebe velmi lišily. Byly většinou dost závažné a mnohé byly neřešitelné. Velmi podstatnou část těchto našich problémů stále tvořil domov, tedy Československo. Zejména jsme měli obavy, aby naši příbuzní nebyli režimem nějak pronásledováni. Neustále nám to totiž v dopisech připomínali. Manželovi rodiče mi opakovaně vyčítali, že jsem jim "odvlekla syna" Snažili jsme se tedy zoufale - což v roce 1968 stále ještě šlo - náš pobyt nějak částečně legalizovat, tedy získat povolení k práci v zahraničí. Poradil nám to český diplomat, který se také rozhodl zůstat v zahraničí. Poradili nám to více - méně i na čs. ambasádě, kde jsme se telefonicky dotazovali. Nakonec se nám podařilo povolení na rok získat. Byli jsme samozřejmě rozhodnuti nevrátit se, věděli jsme, že se situace v Československu ještě přiostří, ale v dopisech od manželovy rodiny, bylo tolik obav (o sebe) a výčitek, že jsme se rozhodli pro tohle polovičaté řešení: Naše žádost o asyl byla pozastavena, vlastně nám ji na cizinecké policii "zatím" schovali. Měli pro nás opravdu neobyčejné pochopení. Dali nám zpět naše pasy a zvláštní povolení k trvalému pracovnímu pobytu v Nizozemí.

Měli jsme v Praze v Zahradním Městě dvoupokojový družstevní byt už v základě zaplacený a domnívali se tedy, že by ho mohl převzít manželův bratr, právník (tedy vyměnit za svůj, který byl mnohem menší a horší). Poslali jsme mu místním notářem ověřenou plnou moc, aby jednal. Milý švagr, pravděpodobně ze strachu, raději prodal byt zpět družstvu a zařízení bytu prý rozprodal. Poslal nám vyúčtování, ze kterého jsme s údivem vyčetli, že peníze prodejem nábytku získané se zcela rozplynuly. Spotřeboval je prý do posledního krejcaru na výdaje s úředními manipulacemi spojené, na taxíky a podobně.

Tamtamy, fungující i mezi Prahou a Weertem nám též oznámily, jak přátelsky se o nás vyjadřoval : " Puberťáci si tam zůstanou a my abychom to teď tady všechno vyžírali", pravil, jako první reakci na to, že jsme se rozhodli emigrovat. A to ještě hošík netušil, jak to bude "vyžírat" celý národ přes dvacet let.

Byla i různá malá komická intermezza: Téměř nový radiopřijímač, značky Stradivari, (tehdy jeden z nejlepších na trhu), který si z našeho bytu vzali manželovi rodiče, prý náhle nefungoval. Dali si ho tedy opravit a účet za opravu nám poslali do Holandska. Každý kousek nábytku v našem bytě byl námi kdysi pečlivě a s láskou vybírán. Koberce i záclony jsme měli z pražského obchodu uměleckých řemesel "Krásná jizba", stejně tak lampy a roztomilé malé židličky. Mnohé kusy nábytku byly unikátní, například rozkládací pohovka od architekta Pehra, nebo stůl, zhotovený soukromým truhlářem podle našeho návrhu z mohutné dubové fošny, ponechané v původním stavu i s kůrou na okrajích. Léta jsme na náš byt čekali a měli proto čas shánět a věnovat se každé drobnosti.

Jistě si někteří z vás starších pamatují, že až do podzimu roku 1969 bylo možné i to nemožné. Až do chvíle, kdy Gustáv Husák prohlásil, že "státná hranica nie je korso" a tím spustil na mnoho let železnou oponu.

Příklad toho, co bylo možné: Jednou večer, někdy v listopadu 1968 u nás někdo zazvonil. V domovním telefónku se ozval mužský hlas a pravil česky: "Jsem tvůj bratranec. Přijeli jsme se podívat." Jméno, které vyslovil, jsem nikdy neslyšela. Nahoru k nám do bytu se přihrnula čtveřice, dva pánové a dvě dámy. Nikoho z nich jsem nikdy neviděla. Opatrně jsem se zeptala, jak jsme vlastně příbuzní. Ukázalo se, že paní, která byla kdysi naší domácí švadlenou je jeho teta. "Bratranec" byl v Praze taxikářem a vyznal se. Přijeli americkým autem a bydleli v hotelu. Peníze u nich nehrály roli. Ani valuty. Chtěli se jen rozhlédnout, jak to v zahraničí vypadá a kam by asi tak měli zamířit, až budou opravdu emigrovat. Po několika dnech se vrátili do Prahy - a skutečně , po delším čase napsal "bratranec" z USA, že tam už s partnerkou dorazili. Ta mu tam ale hned utekla k někomu jinému, ukázalo se, že se jenom potřebovala s ním a za jeho peníze dostat ven z Československa.

Druhý muž z té čtveřice utekl také a přijel k nám, byl ale sám, jeho partnerka si emigraci rozmyslela. Asi po měsíci jsme ho museli něžně postrčit, aby si začal hledat nějakou tu pracovní existenci. Fakt, že nám v bytě luxoval a utíral nádobí mu příliš nepomohl.

Nepotřebovali jsme Saturnina a hlavně, nemohli jsme ho platit. Nelíbila se mu ale holandština, prý je to nemožný jazyk a se zaměstnáním to byl také problém. Nebylo divu. Tento pohledný muž byl totiž důstojníkem čs. armády. Odešel tedy do Německa, kde se za čas dost dobře uchytil za pomoci různých starších dam. Vždy nás podrobně informoval, co a jak dělá a jakým autem momentálně jezdí. Později pracoval v nemocnici jako ošetřovatel, oženil se totiž s Češkou, která byla též ošetřovatelkou, ta prý mu poradila co a jak má dělat (?) a dobře se mu vedlo. Ale osud mu nebyl příznivě nakloněn. Utopil se za několik let na francouzské Riviéře, kam jeli s manželkou na dovolenou.

Různých problémů bylo víc. Piet nám hned zpočátku našeho pobytu oznámil, že má k firmě přijít český litograf, který si prý už někdy v červenci, tedy ještě před příchodem spřátelených armáda zařizoval povolení práce v zahraničí. Zatím se ale neohlásil a na dopisy firmou jemu posílané neodpovídal. Asi za půldruhého měsíce se kupodivu náhle s manželkou a s dost starou Škodovkou objevil v Holandsku. Piet nás prosil, zdali by mohli několik dnů bydlet u nás, než jim firma sežene byt. Svolili jsme, netušíce, co jsme si to pověsili na krk. A že se to čekání na byt zatraceně protáhne.

Přenechali jsme jim tedy jednu ložnici a také celý náš velký sklep. Přivezli si totiž auto plné různých věcí jako nádobí, povlaky, prošívané deky, měli mimo nábytku téměř kompletní vybavení domácnosti. Později jsme se dozvěděli, že se cestou z Prahy do Holandska ještě "stavěli" ve Vídni, kde žila jeho matka, bývalá služka. Své dítě, ke kterému tam nějak přišla, dala na vychování rodičům, domů, do Čech. Tam teď na ně prý vybírali i v kostele a nosili jim různé dárky, chudinkám emigrantským.

Tak tedy bydleli u nás. Používali suverénně naši kuchyni a veškeré nádobí, koupelnu a v ní naše ručníky a všechny jiné věci, a samozřejmě okupovali obývací pokoj. Všechny jim nabízené byty stále odmítali z různých, zcela malicherných důvodů. Například v přízemí, to ne, to nemohli, tam by jim prý lezli zloději. A tak všelijak podobně. Po třech měsících se konečně uvolili jeden z nabízených bytů přijmout, na vlas stejný jako ten náš, jen v jiném domovním bloku. Na elektřinu a činži nám nic nepřispěli, a vůbec nám na rozloučenou velice vynadali, řkouce, že jsme jim stejně ten byt ukradli tím, že jsme přišli do Holandska před nimi . Jak to? No, oni přece vlastně chtěli přijít dřív než my, jenže nepřišli, protože jim to nevyšlo. Zírali jsme na ně oněmělí, plni úžasu. Byli to podivní lidé, s podobnými jsme se předtím nikdy v okruhu přátel a známých nesetkali. Maloměšťáčtí, podezíraví, opatrní, lakomí. Ale mělo být hůř. Naštěstí to člověk předem většinou ani netuší.

Pozor : Vzpomínáte na naše pravidlo : Když nám někdo ublíží, vždycky to budou Češi…?
Protože firma Smeets hledala v roce 1968 v Praze odborníky, začali se teď různí pracovníci trousit do Holandska. Kolega, se kterým jsem léta pracovala v jedné pražské tiskárně přišel jen na rok, prý aby si vydělal na auto. Pak se opravdu vrátil do vlasti a do lůna rodné strany. Zažil totiž v Holandsku strašlivý šok, ze kterého se asi už nikdy nezotavil. V osobním oddělení mu totiž při přijímacím pohovoru řekli, že doufají, že bude tak vynikající odborník jako jsem já, ta holka, která dostávala v Praze jen podřadné, špatně placené práce a na které si soudruzi komunisté (on byl jeden z nich) shlazovali žáhu, kdykoliv si vzpomněli.

Jazykové i intelektuální vybavení tohoto vzácného jedince bylo minimální, zachránilo ho jenom to, že hrál s holandskými kolegy fotbal.

Jeho klasický výrok: "To sem zvědavej, jak se ti voříškové se mnou domluvěj", používáme občas dodnes.

Byla naštěstí i různá příjemná setkání. Jednoho dne za námi přišel do podniku milý starší pán. Měl jakési vysoké postavení u firmy Baťa, která sídlila už od roku 1934 v blízkém městečku Best. On, pan U. tam pomáhal vše vybudovat, v zahraničí žil už dlouho, přišel před druhou světovou válkou. Tehdy pracovalo v Baťových továrnách v Bestu 2.500 lidí, někteří prý dojížděli do práce na kole až z Amsterodamu. V té době vznikl také Batadorp, komplex stovek firemních domků, stejných jako ty ve Zlíně. Vzpomínám, jak mně při pozdější návštěvě v domě tohoto pána na několik vteřin téměř k slzám dojala kovová klička u okénka na WC, s nápisem "Made in Czechoslowakia". Podivné momenty v životě emigranta.

Pán tehdy vysvětlil, že o nás četl v novinách a nabídl nám zapůjčení maličkého tzv. kolibřího česko-holandského slovníčku, který byl tehdy úplná rarita. Pán byl stále mírně slavnostní, jako nějaký Čech z dob obrozeneckých. Prošel jako zaměstnanec Bati skoro celý svět, byl například také jeden čas ředitelem Baťových kaučukových plantáží v Indonésii, kde se také setkal s cestovateli Hanzelkou a Zikmundem.

Popřál nám vše dobré v novém zaměstnání a kladl nám na srdce jen jedno : abychom vždycky mysleli na to, že representujeme Čechy a Československo a podle toho se chovali. Opravdu jsme se o to vždycky snažili, a troufám si říct, že jsme ho nikdy nezklamali. Naopak, ta naše mateřská zem zklamala nás, a to zatraceně.

 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Mikeš Mikeš | 5. září 2018 v 18:21 | Reagovat

Krindapána, to je teda hustý. Jeden aby se styděl, že je taky Čech. A co je nejhorší - takováhle hnusná pakáž, jaká je popsána v článku, dneska Čecko plně ovládá.

2 Drifter Drifter | 5. září 2018 v 19:39 | Reagovat

“Pozor : Vzpomínáte na naše pravidlo : Když nám někdo ublíží, vždycky to budou Češi”.

Naprosta pravda, az na to ze jsem to poprve slysel od spolu-emigranta Nemce : Potkat Nemce v EMIGRACI je holy nestesti !  No lidska natura je prece jen vsude stejna.
Je ovsem take pravdou ze "Bratia" Slovaci se nechovali moc dobre. Ti starsi meli jeste jejich :Farskou Republiku" strcenou v zadnici a pri kazdem kroku prděli: "Stefanik, Hlinka, Tiso az to fakt SMRDELO!
Ale odjet do CSSR na vanoce v 1968 by mne nikdy nenapadlo i kdyz CSSR Vyslanectvi v cizine bez problemu prodlouzilo vyjezdni dolozku na dalsi rok do jakehokoliv statu.

Proto, odejit ve strednim veku s manzelkou a dvema deckama, jako to udelal Hedvicek bylo mnohem odvaznejsi, i kdyz si myslim ze to udelal spise pro deti nez sam pro sebe !!!

3 Zápaďák Zápaďák | E-mail | 5. září 2018 v 22:32 | Reagovat

Pani Vero,

pisete skvele a rychle. Mne by tohle trvalo tyden, ac mam klavesnici zmapovanou na 3 jazyky s diakritiky CS/D/F pres 20 let.
Ale k veci. What a small world! My bydleli na Zahradnim v panelaku 2 roky 1962-64 a brodili se bahnem, ci balancovali na prknech! Nastesti pak na Vinohrady v secesni Manesce nad Balbinkou, kde to bylo behem Okupace drsny (Rozhlas) a mama tam dozila.

Tchyni, natoz vycuraneho svaru Vam tedy nezavidim. Tata i ja bychom prerusili vztahy.

To same s vyzirkami, urcite StB/KGB. S temi bysme vybehli svinskym krokem! O 'kolegovi', ktery se k Vam na 3 mesice nafaril ani nemluve! S 'kolegou' komousem bysme se vubec nestykali! Tezke pronasledovani rezimem uz od '48 nas vycepovalo, mame hrosi kuzi a na typicke cechacky a vychcanky jsme alergicti.
Na vasi fotce jsem si hned vsiml, ze jste velmi slusni a (podle vypraveni, prilis) hodni lide.

Babi po preslici (byvala zivnostnice, firmu s dedou zalozili v r. 1918; podnik, velky dum [~1000 m2], auta i motorky, veskery majetek byl 'zabaven' Rudymi rabovacimi gardami s Kalasnikovy uz v '48) mela krasne vykrojovane semisove 'nedelni' boty s vyplnenym korkovym podpatkem od Bati z 1. Rep. - nosila je jeste v '60 letech.
Mama byla pronasledovana 42 let a nikdy se ty svoloci nepodvolila! Mame to v genech: defiance!

Pokuste se sehnat skvelou knihu "Plujici andele, letici ryby" od J. Vejvody (osobne znam z Curychu) vydane Skvoreckym v Torontu; mozna ji mate. Presne a verne exil ve 'CH' zachytil.

Apropos ...Když nám někdo ublíží, vždycky to budou Češi.. je tomu tak uz od Bile hory.

4 Zápaďák Zápaďák | E-mail | 5. září 2018 v 23:09 | Reagovat

[Smazaný komentář] Proto si s Rossem rozumime. Ja utekl kvuli 'virtualnim' detem (bylo mi 21), aby se narodily svobodne a v civilizaci. Tehdy 19 leta dcera mi za to pred lety zcistajasna podekovala (narodila se v Cikagu ve slavne NW Uni nemocnici) a musim priznat, ze tento stary drsan a cundrak (mladez ve Skalistych mi s respektem rika 'ole mntn goat' ;-) mel knedlik v hrdle...

5 Fidel Fidel | 6. září 2018 v 2:17 | Reagovat

Vyborne cteni! A hlavne ta zaverecna veta: " Naopak, ta naše mateřská zem zklamala nás, a to zatraceně"

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama