Jak jsme emigrovali VII.

5. září 2018 v 15:05 | Vera Pokorny-Scheufler |  Clanky jinych autoru
Tak jsme se trochu dramaticky rozloučili s vlastí a šťastně vrátili do Holandska, otřepali se a rozbalili několik dárkových balíčků, které na nás čekaly.Byly to malé pozornosti od holandských kolegů a známých a jeden balíček od Fovinu, organizace která se starala o uprchlíky všeho druhu.

V tomto balíčku bylo mimo čokoládu, kávy a sušenek v roztomilé plechové krabici s obrázky (ve všech holandských domácnostech v různých variacích se vyskytující a později námi označované jako "past na sušenky") také oznámení, že se skupina Čechů a Slováků chystá založit nadaci nazvanou Nederlandse Stichting Comenius, a ta že chce vydávat pro české a slovenské krajany časopis "Okno dokořán." Připojen byl dotaz, zdali bychom měli zájem jim pomoci. Protože do všeho rádi strkáme nos, a taková práce nás moc lákala, tak jsme hned poslali do redakce dopis s přihláškou k odběru časopisu a s nabídkou naší pomoci. Ozvali se obratem. Každá ruka, noha i hlava byla vítaná. Čechů totiž nebylo a není v Holandsku nijak mnoho, podle oficiálních zpráv jich po srpnu 68 přišlo jen 500 a dodnes je nás tu všeho všudy, ze všech emigračních vln asi 3.500.

Těch, co byli tehdy ochotni věnovat svůj volný čas, a k tomu, nedej Bože, i trochu peněz na nějaké krajansko - emigrantské rejdy, bylo ještě méně.

Brzy jsme se tedy sešli s lidmi v redakci časopisu a začali různě pomáhat, jak s úpravou, tak jako pachatelé příspěvků. Pod pseudonymem a nebo jen nějakými iniciálami podepsaných, byli jsme totiž stále znovu důrazně žádáni příbuznými z Československa, abychom se nijak politicky neprojevovali. Zatím se jim sice nic nestalo, ale měli obavy, co kdyby. Zejména manželova maminka neustále ve svých dopisech prosila : "Nic nedělejte ! Neubližujte nijak Ríšánkovi!"

Tím začala naše práce "zrádných emigrantů" v krajanských kruzích, která trvá v různě pozměněné formě až dodnes, tedy ve chvíli, kdy píšu tyhle řádky. Přestože nám to přineslo mnohá zklamání a též nás to stálo hodně peněz, nikdy jsme svého rozhodnutí nelitovali. Poznali jsme tak tolik různých lidí, tolik různých charakterů hodných obdivu i zase trochu méně obdivuhodné, v Holandsku i jinde ve světě - a vyslechli jsme příběhy nesmírně zajímavé, tragické i humorné, takže to stálo za to. Psát o tom nechci, označili byste mne za pábitelku, či bulvární autorku. I když bych si k tomu nepřimyslela ani čárku.

Základní problém s časopisem byl tehdy také především v tom, že jsme neměli pořádný český psací stroj. Našel se tedy jakýsi prastarý, a když se tak dívám na ta první čísla časopisu (ještě je máme schovaná ) tak je to bída. Bolševici, kteří to pečlivě sledovali, z toho museli mít přímo srandu. Ne z obsahu, ten byl někdy až překvapivě dobrý, ale z formy. Tisk byl totiž děsivě nekvalitní. Vydávali jsme asi sto čísel, to vám žádná tiskárna nevezme. A žádný sazeč nevysází, i kdyby ta legrační písmenka s háčky měl. Ostatně jsme na to neměli peníze. Našli jsme tedy jen dobrodince, který nám to za menší obnos rozmnožoval. Později jsme psali na stroji bez diakritiky a tuto ručně přimalovávali. Strašná práce. Proklínali jsme mistra Jana Husa, který odstranil spřežkový pravopis a nahradil ho těmi zatracenými háčky a čárkami - a vůbec. V časopise byly nejen články s politickým obsahem, ale též zajímavé články od sociologů, historiků a od českých psychologů, kteří se zabývali od začátku různými problémy, které emigrace sebou přinášela. Jeden z nich, klinický psycholog, je dodnes naším přítelem. Byla to přes všechny potíže velmi rozmanitá a interesantní práce. Ve spolku, tedy nadaci Comenius se sešli různí lidé, mnozí byli v Holandsku už od roku 1948 i déle a jejich pohled na nás, nově příchozí "osmašedesátníky" a na Československo byl trochu překvapující a také poučný . Byli jsme totiž podle nich všichni komunisté. Diskutovali jsme o tom s nimi dost vášnivě a často. Pokoušeli jsme se jim vysvětlit, že mezitím, co oni před komunismem úspěšně utekli, a celkem o něm mnoho v praxi nevědí, my ho poznali na vlastní kůži. Že o něm prostě víme mnohem víc než oni. Bezvýsledně. Profesor Ota Ulč kdesi vyslovil myšlenku, že každému emigrantovi se rozbijí hodinky o hraniční kámen v tu chvíli, kdy překročí hranice - a čas, jakož i veškerý vývoj tam doma se tím pro něj zastaví. Není daleko od pravdy. Ale o tom až jindy.

V zaměstnání mi šlo všechno až moc dobře, a mne začalo pálit dobré bydlo. Stále jsem přemýšlela o tom, že bych měla dostudovat. Šla jsem se o tom tedy poradit s nejvyšším šéfem, tedy s mým starým známým, milionářem, "panem Harrym". Byl to totiž nejen dobrý obchodník, ale i velký milovník umění, takže jsem se domnívala, že mne pochopí nejlépe. Sám také docela dobře maloval, ale nikdy nikomu své obrazy neukazoval. Maloval si jen pro radost. Ze všech malířských směrů měl nejraději impresionisty, vlastnil jednoho překrásného Moneta, kouzelný akvarel od Signaca a mnoho jiných cenných obrazů , měl také vlastní portrét od velmi dobrého moderního holandského malíře Karla Appela a krásný portrét své paní, madame Smeets, od Van Dongena. Všechno jsem to mohla vidět v jeho ateliéru i v jeho domě, kde s manželkou a hospodyní žil a kam mne mnohokrát pozval. Dokonce se mi podařilo, jako málokomu, spatřit i některé jeho vlastní práce.. Vlastnil rozsáhlou a velmi cennou sbírku prekolumbiánského umění, pomáhala jsem mu o několik let později dát dohromady katalog, který potřeboval, když se v zoufalství rozhodl celou sbírku prodat u Sotheby´s v Londýně. Žádné z jeho pěti dětí se totiž o umění, a už vůbec ne o jakési prekolumbiánské sošky a podivné hrnky příliš nezajímalo. Přestože dávno dospělé, rozbíjely jen auta z jeho vozového parku a utrácely plnými hrstmi jeho peníze. Třetí generace, známý jev.

Vyslechl mne tehdy skutečně pozorně a povídá : "Poslouchej dobře, co ti teď řeknu. Budeš potřebovat ještě nejméně rok, abys se naučila holandsky natolik, abys vůbec studovat mohla. Pak budeš jistě nejméně tři roky ve škole. Spočítej si, kolik ti už bude let. A hlavně, co potom budeš? Pravděpodobně nezaměstnaná historička umění. Já ti nabízím jiné řešení : chystám se už delší čas otevřít malé vydavatelství, přímo tady ve Weertu, v této tiskárně. Sloužilo by jen tomu, aby se u nás mohly tisknout bohatě ilustrované knihy o umění, které ovšem kompletně vymyslíme, vytvoříme, a jako úhledný balíček nabídneme různým zahraničním vydavatelům, abychom je mohli tisknout v různých jazycích a získali větší náklad, který pak bude tisknout naše tiskárna. Máme v majetku tisíce reprodukcí všemožných uměleckých děl, diapositivy i litografie, které je ale napřed potřeba nějak uspořádat. Sehnat autory není problém. Jestliže se nebojíš začít všechno od úplného začátku, svěřím ti vedení tohoto vydavatelství. Musíš mít jen ještě nějaký čas trpělivost. A ze všeho nejdřív musíš udělat ten archiv litografií."

Zvolila jsem tedy s těžkým srdcem jistotu: mít stálé zaměstnání. Dnes vidím, že to bylo velmi moudré rozhodnutí. Byla to i bez akademického titulu krásná léta, i se všemi potížemi a prohrami. Ale to přináší život vždycky. Omlouvám se těm, kterým připadá můj popis života v emigraci příliš "růžový." Vím, že Rudé Právo přinášelo zcela jiné informace, samé články o neúspěšných emigrantech, kteří živořili v táborech a živili se odpadky a pokud vůbec měli nějaké peníze, tak to bylo od revanšistů a americké tajné služby. Ale především: lomcovala jimi nepřetržitě touha po domově. Většina lidí tomu dodnes věří. Jistěže se některým uprchlíkům příliš dobře nedařilo, ale já, pokud jste si všimli, píši náš příběh. Ostatně, potíže přijdou také, jen trochu jiného druhu, nezoufejte.

Manžel se mezitím věnoval svým věcem. Za peníze, které v Praze vyměnil, koupil starého Opla v barvě, které jsme říkali "hnusná jarní zeleň". Viz obrázek. Řidičský průkaz neměl, musel tedy do autoškoly. Vše v holandštině. Věřte tomu nebo ne, udělal zkoušky hned napoprvé, po pouhých šesti lekcích jízdy a nějakých těch večerech strávených nad teorií. Nikdo, ani jeho učitel jízdy mu nevěřil, že už předtím v Československu auto neřídil. Někdy jim proto z legrace říkával, že to prostě nějak okoukal, když jsme jezdívali po Československu autostopem. Naštěstí se tu nemusí řidiči učit rozebírat auto a podobně. Proč to jezdí, to je věc odborníků, stejně tak jako opravy. Musíte jen vědět, kudy se do auta leje benzin.A i to je spíš věc člověka, obsluhujícího benzinovou pumpu. Tehdy také ještě existovala báječná možnost pro ty, kteří se chtěli naučit řídit auto: mohli řídit i bez vykonaných zkoušek, když vedle nich seděl někdo, kdo řidičský průkaz měl. A toho manžel bohatě využíval, jezdil se všemi kamarády a známými, každý večer. A každý víkend jsme jezdili na dlouhé výlety. Byli jsme s tou zelenou příšerkou dokonce až v Paříži. Nezapomenutelná zůstane první návštěva v tom neskutečně krásném městě, které jsme znali z literatury tak, že jsme se tam dokonce i vyznali, zůstane navždycky jedním z pokladů v krabici našich celoživotně uložených krásných vzpomínek. Hemingwayův pohyblivý svátek…. To je Paříž.

Manžel je dodnes velmi spolehlivý a klidný řidič, kterého dokážou vyvést z míry jen automobilisté v dnešních Čechách. Jezdil autem vždycky velmi rád, a když později pracoval v Německu a dojížděl 22 let denně 120 km, tak se mu to hodilo. Byl to opravdu dobrý trénink. Dokázal jezdit jakýmkoliv autem a kdekoliv na světě, měl pochopitelně i průkaz, opravňující k řízení motocyklů. Nikdy ale motocykl nevlastnil. Jen si ho později vypůjčil a vyzkoušel na pověstné Route 66. V Americe také dokázal jezdit bez jakéhokoliv tréninku velkým obytným vozem, vlastně takovým jakýmsi autobusem. Přestože jsem najezdila mnoho kilometrů po Evropě se šoféry našeho podniku a s různými kolegy, jezdím nejraději s ním a dělám mu navigátora. Kupodivu umím dobře číst v mapách, ačkoliv se o ženách tvrdí pravý opak. Také okamžitě poznám, kdo má řidičský průkaz získaný na východ od Aše. Jsou to většinou netrpěliví řidiči, kteří se domnívají, že musí jet co nejrychleji, tak rychle, jak jen jejich auto dokáže a především : neberou vůbec na nikoho ohled.

Příšerně zelené auto zanedlouho vystřídal malý bílý Opel Kadet a pak zanedlouho Opel Record, ke kterému jsme přišli dost divným způsobem. To bylo takhle: Manžel se mi zamiloval, ne do nějaké ženské, ale do Forda Camaro, (viz obrázek) kterého inzerátem nabízel obchodník ojetými auty ve vedlejším městečku. Manžel počítal a počítal, až spočítal, že když dá svoje auto na protiúčet a něco připlatí, tak bude Camaro jeho. Dojeli jsme tam tedy, bylo to hned ve vedlejším městečku, a auto koupili. Ujeli jsme ale jen několik kilometrů, a auto odmítlo jet dál. Zavolali jsme tedy tomu obchodníkovi s automobily, ten hned přijel, odtáhl nás zpět do garáže a slíbil, že auto bude brzy opraveno. Abychom měli čím odjet domů, půjčil nám jakéhosi omeklého Opla Recorda, prý to pak zase vyměníme. Dal nám k němu papíry a my odjeli. Manžel sice brblal, že teď nemá žádnou jistotu, ale náš česko-holandský kolega, který tam pro auto byl s námi, pravil, že je to o.k. Nebylo. Mysleli jsme tehdy, že se přítel vyzná. Nevyznal.

Když jsme za několik dnů přijeli a vyžadovali své Camaro, obchodník nás sprostě vyhodil. Že prý jsme si koupili to, co máme a na co máme papíry. Nic nepomohlo. Museli jsme tedy to auto, které jsme koupili jaksi nechtíc a z hlouposti, dát aspoň opravit. Stálo to dost peněz. Ale později, na dovolené v Norsku, nám udělalo docela dobré služby. Rádi jsme ho ale nikdy neměli, bylo neustálou připomínkou toho, jak jsme hloupě a naivně naletěli tomu podvodníkovi. S jistým škodolibým zadostiučiněním jsme se za několik měsíců dočetli v novinách, že tomu starému dobrákovi, handlíři s ojetými vozy, někdo vyhodil do povětří jeho luxusní vilu. Jeli jsme se tam na to podívat, barák byl teda skutečně jen ruina, zcela neobyvatelný. Šlo to už jen zbourat. Naštěstí v něm, když letěl do vzduchu, zrovna nikdo nebyl. Těch, které majitel ruiny podvedl a okradl bylo asi víc. On každý není tak mírumilovný, jako my. Zajímavé bylo, že se pak hned odstěhoval neznámo kam. Asi už měl dost nakradeno. Také možná proto, že se o něj začala zajímat policie. Ale ta jeho vila, to jsme tehdy opravdu neudělali my.

Rok 1969 jsme mohli z našeho hlediska, mimo jiná trefná označení, nazvat též rokem návštěv. Z Československa tehdy pouštěli na Západ celkem bez problémů skoro každého, a my jsme nakonec pro Československé úřady oficiálně pracovali zcela legálně v cizině. Takže se k nám smělo na návštěvu. První přijela samozřejmě moje maminka, která už byla v pensi, ale stále ještě pracovala, protože se doma celkem nudila. Ač původně učitelka, pracovala celý život v obchodě a byla tedy zvyklá být mezi lidmi. Moje mladší sestra, nedávno provdaná, měla naštěstí jiné starosti a ani maminku, ani nás momentálně moc nepotřebovala. Prý přijede i s manželem později, psala.

Maminku jsme u nás měli celkem rádi. Nic od nás nechtěla, protože věděla a viděla, že sami začínáme z ničeho a pak, vzaly si tehdy se sestrou s mým svolením celý můj šatník z pražského bytu a byly za to velmi vděčné. Měla jsem v něm tehdy moc krásné věci. Maminka tedy hospodařila v našem weertském bytě jako dobrý skřítek a zkoumala různé možnosti, jak z holandského materiálu vytvořit tradiční česká jídla. Provezli jsme jí také vždy o víkendech autem po celém Beneluxu, to se jí velmi líbilo. Vyzbrojena knihou o Tylu Uilenspiegelovi zkoumala vlámskou krajinu, kde se tento kdysi pohyboval. Četla si také znovu Rembrandtův životopis a obdivovala pak originály jeho obrazů v Rijksmuseu v Amsterdamu. V museu Komenského v Naardenu našla na půdě za trámem zastrčený obraz Masaryka a nemohla pochopit, jak to, že i tady… Až když jsme jí vysvětlili, že budova i museum jsou majetkem Československého státu a v péči ambasády, pochopila.

Byli jsme jí ale především nekonečně vděčni za to, že nám z Prahy naposílala knihy, které zachránila z našeho bytu. Smělo se tehdy poslat 20 kg týdně a to ona chudinka poctivě dělala. Knihy jsou ohavně těžké a my jich měli tehdy přes 3.000. Jenže se, naštěstí pro maminku, mnohé se tenkrát z našeho bytu ztratily neznámo kam.

Návštěvy tedy začaly přijíždět a my se celkem radovali. Ukázalo se ale, že co je moc, to je moc. Ale o tom až příště.

 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Luis Luis | 5. září 2018 v 17:42 | Reagovat

Clanky od cislovani 4 a vyse nejsou pristupne pres nabidku. Musel jsem vzdy kliknout na sipku "zpet na predchozi stranku " a odtamtud se to dalo otevrit. Ted uz neni pristupne ani 2+ 3 pokracovani.
Cela serie jen dokazuje, ze v cesku zustalo jen 5% normalnich a slusnych lidi. Zbytek zmizel stejne jak pani Vera a prubezne mizi do zahranici dodnes

2 Mikeš Mikeš | 6. září 2018 v 2:04 | Reagovat

Je tady toho mnoho, takže jen něco: to, že se emigrantům zastavil čas v době, kdy odešli, jsme tady brzo poznali. S narůstajícím poznáním, že celý převrat byl podvod a za slovy o demokracii se skrývá jen dacárna a faleš, se samozřejmě na diskuzích začaly ozývat kritické hlasy. Nemluvě o tom, že mnohým došlo, že se jaksi s vaničkou vylilo i dítě a že ne všechno bylo za komoušů špatné. A v tu chvíli se na nás někdy až s nebývalou nenávistí pustili právě emigranti. O zdejších tristních poměrech, zločinných zákonech a příšerné korupci nemají samozřejmě ani ponětí, ale za to rozuměli úplně všemu. A vše vidí pohledem roku 1968.
Jinak samozřejmě celý článek je velmi zajímavé, poutavé a hlavně poučné čtení.

3 marty marty | E-mail | 6. září 2018 v 12:35 | Reagovat

Tak se mi pri cteni techto radek vybavily "Nizozemske listy" a par jmen: Liba van Dijk a Ladislav Malinsky. Potom take jeste jeden pan, lekar, myslim, ze to byl psychiatr.

4 Vera Pokorna Vera Pokorna | E-mail | 6. září 2018 v 12:50 | Reagovat

Proc to stale chce, abych se znovu a znovu prihlasovala a udala zase nove heslo, protoze to stare je take vami neuznavano. Z toho by se clovek opravdu zblaznil. snazsi bylo emigrovat, nez se dostat do toho vaseho Blogu...

5 Mikeš Mikeš | 6. září 2018 v 13:15 | Reagovat

[1]: Mám to podobné. Dokonce se mi občas neukazuje diskuze. U linku nahoře je napsáno "Nezabezpečeno". A tak se ptám, jestli je chyba někde na Floridě nebo už nezakrytě nastupující fašismus sluníček zavádí příslušné kroky k eliminace oponentů. Třeba s tím, že nám zanedlouho všechno zablokuje.
Jo, ještě jeden poznatek. Když mi došly nové linky, tak každý článek aspoň pětkrát.

6 Luis Luis | 6. září 2018 v 18:13 | Reagovat

[Smazaný komentář] s tim se da vice mene souhlasit

7 Ross Hedvicek Ross Hedvicek | E-mail | 6. září 2018 v 18:39 | Reagovat

[] Vim o tom a nemuzu s tim nic udelat -posli stiznost upozorneni na blog@blog.cz

8 Zápaďák Zápaďák | E-mail | 6. září 2018 v 22:38 | Reagovat

Pani Vero,

fakt by jste vypraveni mela vydat jako povidku. Pred 2 dny mi prisel z Brna odkaz na skvely 'think-tank' v Praze (vydali mnoho US knih cesky) a zacal jsem si s publicistou psat: MUDr. Roman Joch, joch@obcinst.cz www.obcinst.cz joch.blog.idnes.cz
Občanský institut, Jungmannova 17, 110 00 Praha 1 - skvela organizace, tak to u nich zkuste.

Tohle Vas asi urcite privede ke 'schmunzeln': Tata i ja mame od detstvi radi hory. Jako 10 lety jsem s nim vystoupil na Lomnicak a dolu lanovkou. Ve 14 vystup na Krivan. Ve statu CO mam za sebou nekolik vystupu nad 4000 mnm (bagging a fourteener). V Cikagu jsem se tedy 5 let 'trapil' - u vas jakbysmet. ;-)
Macecha mela rada tulipany a jednou v kvetnu (asi 1975) tatu ukecala, aby z LU vyjeli k vam. Tata se v BMW mezi nekonecnymi barevnymi lany nudil. Bylo jasno a najednou zacal vykrikovat, Klaro, na obzoru je kopecek! Za chvili tam dojeli. Byl to kulaty stoh sena. LOL

Doufam, ze uz jste si projeli nas 'uchvancancujici' Divoky Z/JZ - obrovske vzdalenosti a krasne silnice a dalnice. To by si manzel hnahnal... Kazdorocne koncem dubna po lyzovani vyrazim na J do nasi surealisticke pastelove pouste. Maly okruh do JZ/JV UT a zpet na S do Skalistych je 1000-1600 km za tyden a to hlavne soulam v zazemi pesky. Predloni tu byl kamos geolog se zenou, vzal jsem je na kousek tzv. 'Grand Circle', tj. UT/CO/NM/AZ (N-Rim of GC) a konec v NV ve Vegas. Za 12 dni jsme najeli 4300 km a z toho nekolik set po '4x4 jeep dirt roads.' Videli mista, co ani Amici neznaji. Treba jsme byli pres noc sami na tzv. 'Point Sublime' - byl jsem tam po 25 letech po 2. - nadhera! Pristup i terenakem dost drsny. Feds tam pousti jen 2 auta pres noc a ti druzi nedojeli. V lete 2015 byly v pousti silene boure a bleskove zaplavy, vymleta koryta byla 50-70 cm hluboka, naplavene balvany a jine lahudky. V N. P. Zion a okoli v uzkych souteskach zahynulo ~23 lidi! My tam byli a ja mezi bouremi klickoval... Jsem profik, jeste jsem se modlil a nebesa se nad nami usmivala. Kamos je ateista, ale ochrany shury si vsiml a byl z toho na vetvi. ;-)

A nakonec pro Vas umeni. Po meci jsme 3 generace v prirodnich vedach, ale umeni si cenime a vyzname se. V r. 1970/71 jsme po tydnu ztravili v Toskansku a tata byl na me hrdy, kdyz jsem v Uffizi poznal temer vsechny malire i sochare z cetby monografii s fotkami. Pred Davidem jsem stal 30 minut s usty dokoran a ocekaval, ze sejde ze soklu a projde kolem na Goliase! The determination on his face & the energy in his body is uncanny!
Deda byl lekar a atomovy fyzik, mluvil plynne 7 jazyky a delal krasne akvarely J-Cech. V H. K. mel originaly Kokosky, Klimta a hlavne 3 velke proslunene oleje sosen od Siskina z 1. Rep. Zemrel r. 1972, na pohreb jsme jasne nesmeli a Rudi vse ukradli! Od Jana Kristofori mam krasny pastel tesinske Ascony; svatebni dar.

9 Vera Pokorny Scheufler Vera Pokorny Scheufler | E-mail | 7. září 2018 v 0:15 | Reagovat

[Smazaný komentář]Jmena se Vam vybavila dobře, e to směsice lidí, kteří tu žili a někteří pracovali pro emigrantské hnutí, tedy časopis a někteří zase jen zlobili...a dnes je to dávno. Stejně jako moje vzpomínky, které jsou ovšem stále čerstvě uchovány v mé havě, čertví proč...

10 Robert Robert | 10. září 2018 v 17:30 | Reagovat

Pani Vero, moc se mi vase vzpominky libi. Moje emigrace v unoru 1968 byla tak jako vase uspesna. Zijeme spokojene s manzelkou v zime na Floride a v lete v Evrope. Do Ceska jezdime kazdy rok a jsme radi, ze se tam zije lepe a lepe, ale nikdy jsem ani ve snu nepomyslel se tam vratit.

11 Robert Robert | 10. září 2018 v 17:33 | Reagovat

Jo, abych nezapomnel, Camaro neni Ford ale Chevrolet.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama