Jak jsme žili v emigraci... (2)

10. září 2018 v 15:22 | Vera Pokorny-Scheufler |  Clanky jinych autoru
Přes určitou nepřízeň osudu, jakož i nedostatek času, jsme se dál věnovali práci pro časopis Okno, a další "podvratné emigrantské činnosti". Brzy jsme za to měli být po zásluze odměněni. Nějak jsme totiž pozapomněli, že pařáty bolševického režimu mohou stále zasáhnout kamkoliv ve světě a také to s úspěchem dělají. Mysleli jsme si naivně, že jsme v bezpečí, a především absolutně nedůležití a proto se na nás nebudou soudruzi nijak sápat.

Ale napřed raději vám napíšu, jak jsme poprvé jeli do Francie na Riviéru, ještě tehdy, když to tam bylo nostalgicky krásné a mnohé připomínalo minulé časy, tak jak mi je líčily moje četné pratetičky, učitelky, které před první i druhou světovou válkou o prázdninách pravidelně jezdily k moři, buď do Francie nebo do Itálie.

Jeli jsme naším novým červeným autíčkem přes Alpy, divokou cestou jménem Route Napoleon, ve stopách slavného Korsičana, který svého času důkladně zamíchal celým světem.Tou cestou, nesoucí jeho jméno jel kdysi také on sám, ale v opačném směru, potom, co začátkem roku 1815 po deseti měsících vyhnanství na ostrově Elba uprchl, aby přistál ve Francii, v Juan les Pins. Nedovedli jsme si představit, co se mu tehdy honilo hlavou, zdali dokázal stejně jako my vnímat tu divokou krásu okolo. Dojel tehdy, podporován většinou prostých lidí, ale především svojí armádou, slavně až do Paříže, aby těch známých sto dnů vládl Francii. Posledních sto dnů ve svém životě, kdy byl ještě na výsluní, až do definitivní porážky u Waterloo, v červnu 1815.

Juan les Pins bylo tehdy, když jsme tam přijeli my, na začátku sedmdesátých let, krásně klidné místo. Našli jsme tam tehdy čistě náhodou levnou možnost pobytu v prázdninovém středisku, které tam už dlouhá léta měly pro zaměstnance, jejich příbuzné a přátele Nederlandse spoorwegen, čili Holandské státní dráhy. Byl to vlastně velký, stinný, ve slunci intensivně vonící borovicový háj, na mírném svahu, kde byly rozmístěny jednoduché dřevěné chatičky. Mezi stromy stály ještě asi čtyři zděné budovy se sprchami a toaletami a hned nahoře u vchodu přijímací kancelář, restaurace a sál pro případ nepříznivého počasí. Většinou se ale jedlo, tedy snídalo a večeřelo venku pod stromy, kde na nás kapala voňavá smůla z borovic.

K našemu údivu a nelibosti bylo jídlo přizpůsobeno holandské chuti. Copak u snídaně, to vůbec moc nevadilo, až na ten vatovitý chleba, který snad dováželi letecky. Sýr a šunka, máslo, vajíčka, jakož i různé jamy byly bez vady. Ale ty večeře! Strašně jednotvárné, s proslulou francouzskou kuchyní neměly vůbec nic společného. Když jsme jednou na toto téma oslovili kuchaře, málem se nám rozplakal na hrudi. "Já bych tak rád vařil něco jiného, ale oni by to nejedli, už jsem to zkoušel." Takže, jak vidíte, všude po světě jsou roztroušeni "oni", jsou to ti , kteří vždycky všechno zavinili a jistě ještě zaviní.. V chatkách byly malé pokojíčky s palandami, umyvadlo s tekoucí vodou, stůl a židle. Před chatičkami dřevěná terasa s lehátky. Náš přítel, také v Holandsku žijící Čech, lékař, který tam byl s celou rodinou, označil nám poskytnuté deky na palandách za "second hand z Mauthausenu." Mohl si to dovolit, něco o tom ví, jako chlapec přežil čtyři roky v Osvětimi.

Ale v chatkách jsme opravdu jen spali, nebo seděli večer na lehátkách pod borovicemi, pili víno, a někdy si i grilovali nějakou maličkost na přivezeném grilu. To se smělo, všude byly rozmístěny hasicí přístroje.

Ale celé dny jsme byli buď u moře a nebo jsme jezdili po okolí. Byla to krása. Nádherně teplé moře, sladké příjemné klima. Dolce far niente. Nic jsme nemuseli, bylo nám krásně, únava z nás spadla. Dole na pobřeží jsme objevili rodinnou plovárničku, kde za malý poplatek bylo tehdy možno pobývat celý den. Pronajali jsme si tam na celou dobu pobytu dvě lehátka a čisťoučké, korkem plněné modrobílé matrace, umístěné pod slunečníkem spolu s malým stolečkem. Stačilo jen zvednout ruku a okamžitě přispěchal krásný chlapec, který vypadal jako eféb, a s lehkou úklonou zamumlal "Madame, Monsieur?" Tiše očekával, co si objednáme. Měli skvělou francouzskou kávu v tmavě zelených hrníčkách různých velikostí, s krásným zlatým okrajem, zmrzlinu, ovoce, osvěžující nápoje nealkoholické i alkoholické a jednoduchá jídla, na která jsme většinou chodili na terasu dřevěné restaurace, která celé pláži kralovala. Obvykle jsme si dávali "pana Baňatu", jak jsme pokřtili pain bagnat, velký kus francouzské veky obložený sýrem, šunkou, rajčaty, krevetami, salátovými listy a tak podobně. Vidíte ho na obrázku. K tomu skleničku vína. Občas jsme hýřili a dali si i grilovanou rybu, nebo jinou mořskou potvoru. To, že si ve světě všichni lidé necpou do hlavy dvakrát denně teplé jídlo, polévku, knedlíky s omáčkou a ještě navrch moučník jsme už dávno akceptovali a nijak nám to také nechybělo.

Ale neleželi jsme jen u moře, jezdili jsme po celém pobřeží, byli jsme na všech těch místech, o kterých jsme dlouhá léta jen snili, která jsme znali jen z literatury a nebo z obrazů a fotografií. Například jsme navštívili městečko Cagnes, kde dožil roku 1919 svůj život Pierre Auguste Renoir, těžce sužován dnou. Byli jsme tam, v jeho domě se zahradou, kde maloval své poslední obrazy štětcem, připoutaným ke zcela ochrnuté ruce. Bylo tam krásně a v tichu zahrady, zalité sluncem ještě poletovaly, proměněny v motýly, všechny barvy z palety tohoto velkého malíře, milovníka ženské krásy, která měla tehdy jiné ideály. Jen se podívejte, jakou lepou děvu namaloval. Dnešní ideální ženy, nervózní až k hysterii, většinou kost a kůže, neustále pronásledované všemožnými dietami, by mistra Renoira asi k ničemu neinspirovaly. Připadalo mi tehdy, že to pro něj bylo jistě příjemné, dožít svůj život tam, na Azurovém pobřeží, uprostřed vůní, ve slunečním svitu a teple, i přes ty potíže se dnou. Ale stáří muselo být pro malíře smutné i tam. Krása mu unikala, mizela z očí, už jí nemohl zachytit.

Byli jsme také v Monaku, v Monte Carlu, kde jsme se dostali i do herny, dopoledne tam směli turisté, aby za vstupné okusili velkého světa. Hned u dveří, ještě před pokladnou, byl tak zvaný "jednoruký bandita", hrací automat. Vhodila jsem tam frank a hle, vypadlo z něj právě tolik frantíků, abychom jimi zaplatili vstupné. Tím skončily naše hráčské aktivity. Prohlédli jsme si procovské sály s hracími stoly a nechali si vyprávět příběhy ztroskotanců, kteří tam prohráli všechno co měli a za kasinem se pak zastřelili, aby to bylo tak, jak to známe z literatury.

Jen vzpomeňte na Dostojevského a jeho povídku Hráč. V repertoáru průvodce též nechyběly příběhy těch, kteří ruletou nesmírně zbohatli. Což byl tedy, podle mého názoru, především monacký kníže. Ale ten jenom vybíral daně. Nehrál. Šli jsme raději zase ven, na vzduch.
Neuvěřitelně krásná byla v Monaku především botanická zahrada, plná pestrých vonících květů a různých druhů exotických kaktusů. Také Oceánografické museum, vlastně je to obrovité akvárium s mořskými rybami, korály a vším příslušenstvím, nás ohromilo. Viděli jsme něco takového poprvé. Prošli jsme ještě ulicemi Monte Carla a podívali se, kde to vlastně ti blázni z Formule 1 takovou rychlostí jezdí a divili se, že je to vůbec možné.

Byli jsme nakonec rádi, že nejsme tamní boháči a nemusíme tedy nechat hlídat své domy, své majetky, šperky a všechno to bohatství, co jsme tam viděli, osobními strážci. Monako bylo tehdy poloviční, než je dnes, klidnější, teď už bych tam nejela ani za nic. Projeli jsme celou Riviéru, byli v Nice a obdivovali promenádu i proslulý hotel Negresco v Cannes, zamilovali si starobylé Antibes s Musée Picasso ve starém zámku a náměstíčko s krásným trhem, kde prodávali cibuli a česnek.Také jsme nevynechali místo, kde s oblibou pobývala Brigitte Bardot, Saint Tropez. Je tam velmi pěkné museum, Musée de 1`Annonciade, se spoustou postimpressionistů, pointilistů a jiných -istů, které jsem pochopitelně musela vidět také. Deformation professionel se tomu říká , myslím .

Vzpomínali jsme tam ale na opravdu všechno, co jsme o tom kousku země věděli, například na Luise de Funes a jeho četníky ze Saint Tropez.

Podařilo se mi tam také tenkrát, v tom samém Saint Tropez, dostat se do lehce povzneseného stavu jedním jediným pastisem. Jistě to znáte, anýzovka, do které se přilije ledová voda a přidá led. Zapomněla jsem se totiž nasnídat. Prý jsem následkem toho neobyčejně plynnou francouzštinou velmi podrobně a dlouze informovala turisty, kteří se mne na něco ptali. Od Jugoslávie až po Francii a dále do Španělska mne totiž vždycky turisté měli za domácí osobu. Totéž na Krétě, na Korsice, prostě skoro všade. V Americe pochopitelně, a to dokonce i na několika místech v Americe jižní. I v Praze to ještě teď někdy funguje. Například : turisté, kteří s námi jedou ve voze elektrické dráhy se pečlivě rozhlédnou a pak se potácivě vydají ke mně, aby se mne dotázali na to, či ono. Jenže, pozor, v Praze nikdy ne česky. Takže tady asi kupodivu nebudu za domorodku. Manžel říká, že mám asi nějaký "informační obličej."

Byla to opravdu neobyčejná dovolená a "zavinila", že jsme do Francie ještě dlouhá léta jezdili. Do hor i k moři. Později dokonce na naturistické pláže a do uzavřených parků pro naturisty, kde byl nádherný klid. Z těch let nemáme, jak jistě chápete, skoro žádné fotografie, snad jen krajiny a moře. Ve Francii se dá stále něco krásného objevovat, prakticky by tam mohl člověk jezdit na dovolenou celý život. Holanďané někdy jedovatě říkají, že Francie je překrásná, jen kdyby tam nebydleli ti Francouzi.

Po návratu domů jsme zvládali hory zameškané práce, manžel dojížděl do Německa k tomu ještě dělal různé grafické práce pro různé české exilové organizace, jako návrh na znak československého exilového skautingu a podobně. Ten znak vidíte na obrázku se skautíkem,v levém rohu nahoře. Byla to vánoční pohlednice.

Proč vůbec vznikl exilový skauting? Je pravda, že české děti se mohly přidat ke skautíkům místním, ale to by byla velká škoda. Nehledě na to, že místní variace skautingu je trochu jiná než ta, na jakou s dojetím vzpomínali všichni naši bývalí čeští skauti. Krásné tábory ve stanech na podsadách, které si větší skauti sami postavili za pomoci těch starších, čili rowerů, v lese, u řeky či jezera, to tu většinou neznají.

Hlavní důvod byl ale úplně jiný.V českém a slovenském skautu totiž děti mluvily rodným jazykem, tedy jazykem svých rodičů, takže se ho mimochodem učily a tak vůbec jaksi všelijak nenápadně si svoji mateřštinu udržovaly. Později na táborech, pro ně pořádaných na různých místech v Evropě, byla také hlavní podmínka, aby se dítě aspoň trochu domluvilo česky či slovensky. První tábor nazvaný Severka byl roku 1975 v Německu u Ruthenu, kde se sešly děti z celé západní Evropy, i ty, které ještě ve své zemi oddíly exilového skautingu neměly. Další tábor byl rok nato v Rakousku u Ybbsu a dostal jméno Komárov. Hádejte proč. Pak byly tábory ještě ve Francii a u St. Gallenu ve Švýcarsku a potom v krásném Schonau v Bavorsku a ještě také v Lucembursku. Věnovalo se tomu mnoho obětavých lidí, střídali se většinou rodiče dětí, které v exilových oddílech byly.

Poznaly se tak české a slovenské děti z celé západní Evropy a navázaly velmi pevná dlouholetá přátelství. Na ty krásné dny, prožité na táborech vzpomínají dodnes. Náš dnes bohužel již dlouho mrtvý přítel Dr. Jan Jelínek, který měl ve skautu dvě dcerky, Janu a Ivanku, vymyslel systém, jak děti učit česky dál, po celý rok. I po skončení tábora rozesílal po celé Evropě magnetofonové pásky s pořady, které pečlivě sám vyráběl, s písničkami a ukázkami z knih, kde tak nenápadně učil děti česky číst, i českou gramatiku. Děti si četly a zpívaly písničky, dělaly zábavné úkoly, které jim dával a kasety posílaly dál, takže se okruhem se zase vrátily k výrobci, který na ně nahrál další, nový, jím obětavě, ale především nesmírně vtipně vytvořený pořad.

Exilový skauting vlastně skončil až tehdy, když se všechny děti rozprchly po světě na studie, prostě dospěly. Dorost už nebyl, či možná byl, ale už zcela asimilovaný v té které zemi. Čeština už nebyla mateřským jazykem jejich, ani jejich dětí. Dnes většina těch dětí sice ještě česky mluví, ale už většinou česky nečte. A to je škoda, ohromná škoda. Celé poklady, celé haldy krásných českých knih v knihovnách nás emigrantů zemřou tak společně s námi. Kniha, kterou nikdo nečte, je mrtvá. Raději na to nemysleme.

Příště budu trochu psát o něčem zcela jiném. O tom, co způsobili špioni vyslaní do zahraničí z Československa, jaké podnikali hezké akce a co vůbec provedli také nám. Takže ti čtenáři, kteří jsou apolitičtí, jak jich několik o sobě prohlásilo, si mohou dát pauzu.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Zápaďák Zápaďák | E-mail | 11. září 2018 v 1:26 | Reagovat

Pani Vero,

ja se picnu, to co pisete je 'page-turner.' Vubec se nedostanu k fotkam a muzice, holt mañana...
Ta bila chlebova vata je i zde velmi popularni a taky nejime. Nastesti se tu najde stredoevropsky chleba s kurkou (Whole Foods samosky a etnicke kramy).

Na F Rivieru mam vzpominky smisene. Uz zacatkem '70 let to pro skalniho trampa byla padourina a snobarna, vsude narvano. ;-) Ale krasny to je. Ja radsi, nez se flakat na plazi smejdil po kopcich a utesech, mihl se v muzeich a mel rad Provenci. Videla jste film 'Renoire?' Filmovan na miste. V Monaku ve '72 byla vedra, sli jsme na chodniku podel plaze polonazi a polda klusem opustil velkou krizovatku, sprdnul nas a prinutil k obleceni letni kosile. Umel uz jsem trochu francouzsky a jasne jsme delali blbce, co jako chce...
Na molu jsme byli stredem pozornosti hlavne mladych a peknych holek. Jako jedini jsme pres zabradli v tandemu skakali do more po hlave (~10 m vyska). Mistni jen 'prdelaka' a plavali cubicku; to jsme se divili, kluci od more neumeli plavat. Ale uz tehdy umeli skrcit nohy pod zadek tak, ze to splichlo proud az nahoru, na starsi oblecene cumily. To jsme se bavili. Ja uz v '71 zacal jezdit do Tesina a S Italie. Podle meho, kam se hrabe Riviera na Cinque Terre pod Janovem, Lago di Garda, Como. Tehdy tam byl klidek a levne.
Koncem '70 let jsem v breznu lyzoval v slunnem Engadinu (hl. mesto je Sv. Moric) a zac. dubna sjel Maloja pass do teple Italie. Umel jsem uz italsky, honil frajerinu v It. sportaku a flirtoval s mistnimi devcaty. Objel jsem jezero Como, dal si obed v Bellagio a kolem Laggo Maggiore do Lugana a zpet do Bernu. To byla dovca podle myho gusta. Spickova lyzovacka na slavnem Corvatsch, Diavolezza, ap. a pak v rozkvetle a pohodove Italii kolem krasnych jezer a devcat smerem do chladnych a prsatych Alp s bilymi vrcholy zapichnutymi do smolkoveho nebe...

Co se tech tyckovitych zen (rikam jim 'pretty face on a stick') tyce si nedelejte starosti. Vetsine normalnich chlapu se nelibi, natoz ty metrakove machny. Oba typy jsou 'na odvyknuti.'

2 Mikeš Mikeš | 13. září 2018 v 1:17 | Reagovat

bezvadné čtení :-)

3 stary skaut stary skaut | 20. září 2018 v 9:44 | Reagovat

pani mylite se. mezinarodni cesky skautsky tabor (organizoval bratr baby) jsem zazil uz 1972 v jiznim nemecku.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama