Červen 2019


New Mexico

30. června 2019 v 16:41 | Jirina Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane





Štyrikrát o Jarovi CD-RÓM Filipovi

17. června 2019 v 2:05 | Prevzato z casopisu Tyzden |  Clanky osvetove
Štyrikrát o Jarovi CD-RÓM Filipovi
.štefan "emsí" Vadocz + .martin Vystavil + .ross Hedvíček + .kultúra + .profil

16. jún 2019

Jaro Filip miloval technologické novinky, potreboval mať úplne všetko a mať to úplne prvý. Satelit, počítač, počítačové hry, internetové pripojenie, internetové diskusie, v podstate bol prvý slovenský bloger. Na túto časť jeho osobnosti spomínajú niektorí jeho priatelia a spolupracovníci.

Štefan "emsí" Vadocz, rádio Twist
Jaro bol pravidelný hosť relácie Svet Počítačov, ktorú som vysielal v Rádiu Twist koncom deväťdesiatych rokov. Ako intenzívny používateľ internetu a počítačových hier sprostredkúval v rozhovoroch poslucháčom svoj svet "Cez okno". Bol to pestrofarebný svet online diskusií, rozhovorov cez službu IRC, kde sme s nič netušiacimi účastníkmi diskusie hrali hru "nickovačka": menili sme si prezývky podľa mien aktuálnych politikov a vyjadrovali sme sa vtipne v ich mene, podobne ako sa to dnes deje na twitteri.
Jaro bol asi najlepší virtuálny športovec. V počítači pobehal všetky slávne golfové ihriská sveta. Nepohrdol ani nočnou partičkou šachu. Najviac zábavy sme si však užili pri recenzovaní noviniek, ktoré sa v 90. rokoch vydávali na CD-ROM nosičoch, čo dalo podnet na prezývku, ktorú používal v rozhlasovej relácii. Spomínam ako sme raz nedokázali dokončiť rozhovor o hre Simulátor vlka, pretože to bolo také absurdné, že sme sa zadúšali od smiechu. To sme ešte netušili, že herný priemysel vyprodukuje neskôr aj Simulátor kozy.
S Jarom sa nám podarilo spojiť záložné a vysielacie štúdio a odvysielať viacero koncertov naživo od Janka Lehotského až po Shalom v rámci cyklu Noční vtáci live. Málokto však asi vie, že jedna pesnička sa hrala v tejto relácii častejšie ako ostatné: American Pie. Mala viac ako 7 minút, čo postačovalo na jednu cigaretku mimo štúdia. Niekedy však poslúžili aj Bohemian Rhapsody alebo Aqualung.
Jaro bol inovátor a keby dnes žil, určite by stál za nejakým startupom v oblasti hudby alebo softvéru. Dokázal totiž spájať rôzne svety, kombinovať a vytvárať novú kvalitu. Aj jeden z jeho posledných albumov Cez Okno bolo prvým CD Plus, pretože obsahoval softvérovú stopu, z ktorej sa dal stiahnuť internetový prehliadač. V roku 1996, keď internet na Slovensku v podstate neexistoval! On žil podľa hesla, keď chceš budúcnosť ovplyvniť, bude najlepšie, ak ju vytvoríš.

Robo Kotian, diskusná skupina sme-l
Dokopy nás dal internet, konkrétne skupina sme-l, čo boli jedni z prvých internautov na Slovensku a súčasne aj čitatelia denníka Sme. Skupina vznikla v čase, keď sa po čiernej obrazovke počítača pohyboval žltý kurzor a vedľa obrazovky som mal prilepený 16-bodový návod, ako PC zapnúť a vypnúť. Ešte pred rannou poradou denníka som zažíval polhodinovú diskusiu s niekoľkými desiatkami našich čitateľov, neraz výrazne kritických k našim chybám - môžem povedať, že som poznal všetkých našich čitateľov s pripojením na internet. Jaro patril k tým zhovievavejším diskutérom, už v tom čase rozlišoval medzi vecami podstatnými a menej podstatnými či nepodstatnými.
Stretávali sme sa v Prešporskej kúrii na Dunajskej ulici - zväčša vtedy, keď na Slovensko z Kanady zavítal Peťo Breiner. Boli to miestami drsné diskusie. Jaro bol strašne múdry chlap - prirodzene sme ho rešpektovali, mal veľmi veľa nažitého a vedel to nažité aj dobre podať. Mal obrovský náskok predo mnou, čo sa týkalo moderných technológií - ja som zúfalo dobiehal vlak, v ktorom Jaro sedel hneď vedľa strojvodcu.
Neviem, kedy chodil spať - ikskrát sme na neho naďabili ráno v jednej kaviarni na Račianskom mýte - lákali ho tam peňažné automaty. Mal teóriu, že nadránom, keď sú herné automaty preplnené mincami neúspešných hráčov, zvyknú "pustiť perie". Nechápem, ako to bolo možné, ale fungovalo to. Aspoň v jeho prípade.

Martin Vystavil, zakladateľ SANET-u
Pamätám si Jara, ako sa raz zjavil v bufete SAV-ky na Patrónke s igelitkou v ruke, pretože sa chcel porozprávať o nejakej horúcej téme, ktorú sme v skupine sme-l preberali na internete. Myslím, že to bola práve jeho spontánnosť zjavenia sa, ktorá ľudí ohromovala. Nevnucoval sa nikomu a zároveň sa bavil s každým, bez ohľadu na vzdialenosť od jeho oficiálnych profesií. Pri stretnutiach "Pri pive o internete" s ním vášnivo preberali témy vedci zo SAV, zo škôl, vedeckých ústavov, pretože Jaro sa naozaj zaujímal a dal hodnotu partnerovi v diskusii. Inokedy zase dal dokopy besedu o sieťach a dotiahol bandu diskutérov do rozhlasu, v ktorom bol v tom čase inak oficiálne persona non grata. Pod rúškom relácie o počítačoch však jeho bývalí kolegovia vymysleli spôsob, ako Jara prepašovať aj do mečiarovskej inštitúcie. Pozdné 90. roky. Jaro nebol nikomu ľahostajný a jeho bezprostrednosť vystupovania, charakter a priamosť jeho názorov takpovediac "normalizovali" nie celkom normálnu spoločnosť.

Ross Hedvíček, po česky píšuci americký autor
I když Jaro Filip trpěl chronickou nevyspaností, jsem přesvědčen, že hlavní příčinou jeho smrti byly deprese. Příčinou jeho depresí byla neutěšená situace na Slovensku - ne, že by teď už byla utěšená. Došlo to tak daleko, že jsme s Jarem začali probírat i jeho emigraci do USA. Začalo to nezávazně a žertovně, s tím, že mne chce navštívit a bude bydlet na jednom z mých pozemků ve stanu - protože já jsem zuřivý nekuřák a kouření u mne v dome nepřipadá v úvahu. Netrvalo dlouho a probírali jsme i různé domy a lokace pro jeho rodinu - Jaro si byl jist, ze celá rodina, synové, dcera i manželka půjdou s ním.
Živit se chtěl (jak jinak) hudbou, hraním a skládáním pro televizní stanice - od různých znělek až po všelijaký "šum v pozadí", a to prošpikovat různými vystoupeními tady v okolí. A tak jsem se těšil na sponzorování nového Američana, emigranta. Marně. (pozn. red.: Ross Hedvíček si bol s Jarom v posledných desiatich rokoch jeho života veľmi blízky. Po jeho smrti sa stiahol zo slovenskej internetovej scény do ústrania.)


Štyrikrát o Jarovi CD-RÓM Filipovi

V Kojetine se dejou veci!

11. června 2019 v 19:34 | Prislo emailem. |  Clanky jinych autoru
Zprava z tisku:

A zde je vyjadreni kojetinskeho starosty, ktere mi prislo emailem. Pravost onoho prohlaseni jsem si neoveroval, starosta vyzaduje pouze osobni jednani a uznejte, ze odsud je to daleko.

Prohlášení starosty města Kojetína k událostem na Masarykově náměstí. 7.6.2019.
(Má pravdu, jen aby nebyl prohlášen za rasistu a nemusel se nakonec omlouvat).

Vážení spoluobčané,

dovolte mi, prosím, abych uvedl na pravou míru poměrně zajímavé události z pátečního podvečera. Za vedení města bych vás předně rád ujistil a čestně prohlašuji, že v poměrně hluchém a nezáživném období mezi rozsvěcováním vánočního stromu a hodovými slavnostmi, město Kojetín nenavázalo partnerství se ZOO Lešná a nejednalo se mimořádnou expozici pavilonu kočkodanů, jak by se četným přímým svědkům událostí na našem náměstí mohlo zdát. Jednalo se o starou dobrou tématiku, které se říká cikánský zlořád. Několik desítek jedinců z tohoto společností hýčkaného a opečovávaného etnika, přidalo ze svého repertoáru, vedle běžných prvků - snížené inteligence, lenosti a nulové ochoty zařadit se mezi slušné lidi, tentokrát i poměrně značnou míru agresivity.

Řev a rvačky byly pod laskavým dohledem policie ČR tentokrát doplněny o demolování, naštěstí jen vlastních, automobilů, na které se tito lidé jistě tvrdě nadřeli v továrnách. Skalní příznivci sportu byli přizdobeni baseballovými holemi, k vidění byla sekera - patrně jeden z pracovitých, méně kreativní typy se prezentovaly latěmi s protlučenými hřebíky. Na své si přišla i lidová myslivost, i když se tentokrát střílelo jen z plynových, život neohrožujících, zbraní. V podstatě se tedy nestalo nic až tak závažného …

Lidé, jsem divný já, nebo snad kdokoli z přímých svědků této události, když si myslíme, že není normální, aby takto ozbrojení lidé nasedli do auta a bez zásahu přítomné policie odjeli? Je možné, abychom byli až takto hloupá společnost?

Jsme technologicky na úrovni, o které se našim předkům nesnilo. Ekonomicky se nám daří tak, že je to z hlediska udržení morálky až nezdravé. Pyšníme se téměř bezplatným školstvím a zdravotnictvím. A naprosto selháváme v ochraně života všech slušných lidí. Nemám tím na mysli náš Kojetín ani české země. O tom, že evropská, tradičně křesťanská, civilizace páchá zcela dobrovolně kulturní sebevraždu, nepochybují dnes ani ti nejoptimističtější eurooptimisté. Pamatujete ještě, jak si dovolil ten nepřijatelně vulgární prezident Zeman utrousit v Kojetíně na pódiu poznámku o fackování cikánů, kterým se nechtělo za komunistů pracovat? Jak se na něj média nemilosrdně vrhla? To je hanobení rasy, když někdo otevřeně řekne, že obrovské procento cikánů je nezapojitelné do pracovního procesu, protože nic neumí? Že téměř všichni cikáni řádně nevychovávají své děti, na což navazují jejich tristní výsledky ve školách?

Jejich, bohužel zcela běžnou, agresivitu a sebevědomí bych jim k tíži až tak nedával. Tím je primárně vinna společnost jako celek. A je to předně tím, že ze sebe děláme hlupáky a nedokážeme jejich odporné jednání tvrdě trestat. Oni toho jen zkrátka zneužívají. Pak až dochází k tomu, že v Kojetíně cikány naprosto nesnášíme. Samozřejmě to odnášejí i ti z nich, kteří snahu chovat se slušně vykazují, a to je zase úplně špatně. Toto všechno je selhání systému, ne toho policajta, který nechá odjet z místa činu auto plné ozbrojených cikánů! On je totiž taky jeden normální chlap, který si v ten okamžik uvědomí, že když proti takovým odporným gaunerům půjde hrudníkem dopředu, jeho děti už tátu taky nemusí nikdy vidět. Anebo začne střílet a bude téměř s jistotou odsouzený za nepřiměřenost svého počínání. Ani za jednu z těchto možností žádná výplata nestojí …

No nic, zítra, až nám zazvoní budík, pomněme prosím, že první hodinku děláme na to, aby stát ufinancoval integraci národnostních menšin. Tak pořádně zaberme a společně věřme tomu, že budeme úspěšnější než dosud.

Zítra proběhne na radnici jednání s odborníky z Olomouckého kraje na romskou problematiku a vedením policie ČR. Pevně věřím, že podobných frází, jako nedostatek důkazů, obtížnost prokázání viny či nezbytná tolerance a vnímavost k odlišným kulturám, budeme ušetřeni …

Leoš Ptáček, starosta města


Vlada veci tvych

9. června 2019 v 20:33 Clanky civilizovane...
Vlada veci tvych se uz k tobe nevrati, ooo lide nevrati ... i kdyby jste se posrali. A ja se kajicne priznavam ke zvysujici se lhostejnosti, jestli ano nebo ne.


Asi tak...


Koreny v Kojetine aneb jak jsem chodil do skolky...

2. června 2019 v 16:43 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Pred par dny mne velice "setrela" jedna pologramotna husicka z Kojetina, ze co se staram porad o Kojetin, kdyz tam nebydlim. Cituji: "Tohle mě ale udivilo, ta vaše starost o naše město že kterého jste kdysi utekl. Nějak to nechápu." Tak to rad vysvetlim:

V Kojetine jsem se certifikovane narodil (v porodnici u nadrazi), coz nemuze rict naprosta vetsina tech drzkatych kojetinskych vlastenek a vlastencu, kteri se vetsinou odnekud pristehovali, at uz z Bardejova jako obcane z namesti nebo odjinud a rodina Hedvicku sidli v Kojetine minimalne 214 let (od roku 1804). TUDIZ TAM MAM KORENY! Chapete to pri vasem chabem vzdelani?

Ano, je pravda, ze jsem "kdysi utekl", protoze jsem odmitl vyhlidku zmeny bydliste v obcance na "Mirov" nebo "Bory", je pravda, ze jsem prozil vetsinu zivota v Americe, ze nemam ceske obcanstvi a ze za Cecha se nepovazuji ani nahodou, ovsem me kojetinske koreny mi jednoduse nemuzete vzit ani upirat, vy vlastenecka huso, obzvlast ve svetle neprijemneho zjisteni, ze cesky porad umim daleko lip nez vy sami... A postupem let se Kojetin stal mym hobby, zajima mne to, mam pravo na to, aby mne to zajimalo a za poslednich par desitek let jsem o Kojetine napsal vice clanku nez Kojetinsky kulturni zpravodaj, Bohus Stegr a Frantisek Rezac dohromady! Ale to je viditelne nad vase schopnosti chapani, takze tu vasi pseudo-vlasteneckou komunistickou propagandu si strcte do riti a uctive soupejte nohama, kdyz neco rikam. V Kojetine ja mam koreny - vy ne.

Pred casem jsem si s kymsi povidal na tema, jak moc a od jakeho veku si clovek muze pamatovat z detstvi. Vim, ze jsou lide, kteri detske vzpominky uplne vymazavaji a blokuji - to neni muj pripad. Moje fotograficka pamet ma vsechno nahrano v me hlave uz tak od veku 3-4 let, barevne, sirokouhle a se stereo zvukem 7.1 Dolby, tak jak to mam dnes doma. Napred jsou to jen vzpominky zlomkovite, jen urcite momenty, ale s postupem casu a meho vlastniho detskeho veku nabyvaji na uplnosti. Vystavby zelezarenskych chat na prehrade Bystricka a souvisejici zaplavy v roce 1959 uz mam uplne kompletni - to uz jsem byl "velkej" :-)

Pak mne poslali do skolky - rok pred nastupem do prvni tridy. Skolka byla v budove vedle kojetinske hasicarny v Kromerizske ulici, hasicarna tam jeste nestala, tehdy teprve zbourali stare baracky a az uz jsem byl v prvni tride na protejsim roku v ZDS u kostela, tak teprve potom vykopali strasnou diru do zeme a zacali betonovat sklepy. Chodili jsme se divat. Skolka byla v prizemi, nahore v patre, nikdy jsem tam nebyl, byly jesle pro uplne male deti. Dnes je v te budove "Western" penzion a restaurace - taky jsem tam nebyl.

Vsechny sve spoluzaky ze skolky pred sebou vidim jako dnes. Ruda Zakopal, pozdeji elektrikar, mel pekne nalepky na cerne leskle kabelce, kterou jsme nosili na svacinu. Mirek Pinkava z Lesetina a jeho soused pres ulici Pavel Matousek, pozdejsi doktor. Ladik Machacek z Hati, bydleli v tom rohovem baraku vedle Hunacka, baracek je dnes zboreny a je tam jen zahradka, pozdeji se odstehovali do Prerova. Tonda Navratil, pres dva baraky od Machacka na Hatich, jeho maminka byla ta nejstarsi sestra Kozova z Merovic. Stana Hudecek z Ciganova, syn vedouciho samoobsluhy na namesti, pozdeji se pry uchlastal k smrti, ale byl to hodny kluk. A spousty a spousty dalsich...

A jeste Jarek Mucha ze Solne fabriky, ten je v Kojetine dodnes, je to hubeny dedousek s bilymi fousy ala Abraham Lincoln (bez knirku - ja mam taky bile fousy, ale i s knirkem) a jeho bratranec Lubos Mucha, ktereho potom zabilo utrzene kolo od zavodniho auta na Prerovske rokli.

S Pavlem Matouskem jsme byli kamosi tudiz od nepameti a ten rok, co jsme spolu byli v te skolce se jeho rodice rozvadeli (tehdy se nikdo nerozvadel, bylo to neobvykle) a jeho otec se za Pavlem prisel asi rozloucit, stali v te dlouhe predsini v prizemi (ja jsem se tam cirou nahodou primotal) a prinesl mu darek: hnede bakelitove auticko, obrneny vuz s otacivou vezi a strilnou nahore, co z nej V.I.Lenin mluvil v Petrohrade k delnikum. Nic jineho v hrackarne na kojetinskem namesti nemeli, ted uz tam nemate ani tu hrackarnu. Rikam vam - fotograficka pamet to je prokleti, nikoliv pozehnani - vsechno si pamatuji do nejmensiho detailu, to auticko i ples pana Matouska (a to tehdy urcite nebyl stary).

Pavel Kulfanek tam s nama nechodil, protoze jeho matka byla reditelkou te druhe skolky na rohu namesti u MNV, dneska je tam nejaka prodejna pouziteho nabytku a tak Pavel chodil tam a potkali jsme se az v prvni tride. Reditelka te nasi skolky se jmenovala Kolkova, jeji manzel byl zurivy komunista a pozdeji, v roce 1968 se velice angazoval pri tretim staveni sochy T.G. Masaryka u nadrazi. Pak pracoval v JZD jako kadrovak, tam uz jsem ho zazil o neco pozdeji i ja. Ostatne i manzel reditelky Kulfankove z druhe skolky, Pepa Kulfanek, byl taky skalni komunista a milicionar, pracoval ve mlyne a v srpnu 1968 stal pred branou v milicionarske uniforme a se samopalem, aby zabranil ruskym okupantum ve vstupu do mlyna. Nastesti tam Rusi nikdy neprijeli. Jak vidite, manzele OBOU reditelek kojetinskych skolek byli komuniste (proto mohly manzelky byt reditelky), ale tak nejak POMYLENI (jak se tehdy rikalo).

Chozeni do skolky bylo tehdy povinne, zacinalo se v osm rano, trvalo to do ctyr hodin odpoledne a v poledne byl obed. Soudruzka reditelka skolky Kolkova dostala prikaz z MNV, ze maly Hedvicek nebude dostavat zdarma obed s ostatnimi petiletymi, ale bude vyslan si hrat na zahradu skolky - zatimco ostatni deti jedly. Duvod: Hedvicek je dite kulaka, tudiz ne dite delnickeho ci proletarskeho puvodu. Moje maminka protestovala a sla i na Narodni vybor, ze ty obedy pro me zaplati... ne, nebylo mozno... a tak jsem si hral behem poledni prestavky na zahrade skolky, na piskovisti az vzadu, kde to sousedilo s Bilikovou zahradou, snedl jsem svacinku z domu, mel jsem ji v te cerne leskle kabelce na kterou se daly prilepit obtisky - a kopal jsem tunely v piskovisti... krasne tunely jsem udelal a uvnitr se propojovaly!

Tot vse: Kdyz jsem v roce 1995 navstivil poprve Ceskou republiku, vzal jsem do auta svou maminku a jeli jsme navstivit jejiho bratra (meho stryce) do Bezmerova. Byl uz taky pochopitelne v duchode a velice si stezoval, ze se mel za komunistu lip - ze kdyz jel na rekreaci ROH na podnikovou chatu, kdesi na prehrade nekde na Slovensku, tak ze mu ROH zaplatilo i benzin do jeho Ziguli, kterym tam jel - a ted mu pry neda nikdo nic! Moje matka s nim hlasite nesouhlasila a nakonec se znacne pohadali. Mezi jinym moje matka vzpomnela vyseuvedenou historku, jak mi byly ve skolce upirany kvuli tridnimu puvodu i svacinky. Stryc odborar tomu pochopitelne s velkym mavanim rukama odmital uverit, coz inspirovalo moji matku ke vzpominani na vic a vic dukazu a vetsimu kriku.

Nakonec si uvedomili, ze na sebe rvou jako blazni a ja tam sedim na gauci s ocima navrch hlavy. A stryc Fanos povida: "Tak co, Rostiku, nevratis se zpatky do Ceska?"

Zdvorile jsem se usmal, ten Zapad se na me za ty roky prece jen podepsal a povidam: "No, kdyz vas tak pozoruju, tak radsi ne."

Ale koreny mam v Kojetine. To mi neberte - nebo budu zlej a protivnej a vzpomenu si, na kde co vsechno... a nikdy bych neveril, ze obycejne vzpominky na detstvi dokazou tak negativne pusobit na stovky a tisice lidi...

P.S.: Scena z me knihovny. Pokud tu ulici poznate, dekuji. Na blbe dotazy, proc je ta ulice modra, dopredu sdeluji, ze je to protoze kdyz jsem to maloval, tak meli v obchode s malirskymi potrebami ruzne druhy modre barvy na sleve (jak vy rikate "akci").