Říjen 2019

Svet proti Kurdum?

27. října 2019 v 18:34 | Jirina Hedvicek |  Clanky osvetove

To už se prostě nedá číst! Evropa je absolutně zkažená. Muslimům dovolíte všechno, křesťany deklasujete a teď se ještě schováváte za Kurdy! Kurdové jsou, nebo alespoň byli, křesťané. To byl původně jejich problém. Nechtěli se stát muslimy a přitom území, kde žijí, Kurdistán, si mezi sebou rozdělili muslimové za souhlasného mlčení, ba dokonce s aktivní podporou Velké Británie a Francie, což byly tenkrát tzv. koloniální velmoci.

Odpor Kurdů a snahu oddělit se a znovu se spojit v nově vytvořeném Kurdistánu vtipně využil Sovětský svaz, takže po vítězství bolševické revoluce v Evropě a Asii se z bývalých křesťanů stali ve valné většině komunisté. Takto Evropa doslova pomáhala Kurdy zmasakrovat a neváhala se přitom opírat ani o ty nejhorší síly ve společnosti, viz Hitler, a VŽDYCKY TO SVEDLA NA NĚKOHO JINÉHO!

Momentálně se schovávají za amerického muslima Obamu. Přitom Evropa nehnula proti Islámskému státu prstem! Nepáchají snad dnes muslimové ty nejtěžší zločiny také, nebo především, v Evropě? Američanů zůstala na syrském území pouhá hrstka. Jediné, co mají, jsou bomby a dróny. A kde je Evropa, kde je Rusko, tedy bývalý Sovětský svaz! Tahle konkrétní válka v Sýrii už dávno není pouze muslimská. Je to také válka evropská a komunistická.

A kde je Evropa?! ZASE UŽ MÁ TU VÁLKU ZA NI VYBOJOVAT NĚKDO JINÝ, někdo jiný má umírat a za to mu potom nasadí psí hlavu! Co vlastně chcete po USA? Aby bojovalo s komunisty a muslimy proti komunistům a muslimům za vaši ropu, kterou USA nepotřebuje, neboť má svou vlastní? A nakonec ještě všichni proti Židům! Ne, takhle to prostě už dávno nefunguje, Evropo! Vzpomeňte si na World War II.

Kapitalisty nenávidíte, dokud je nepotřebujete, komunisty nenávidíte, dokud je nepotřebujete, židy nenávidíte a nakonec demokracii nenávidíte také. Když už ji nepotřebujete. Kdybyste alespoň mysleli jenom sami na sebe! Ale vy myslíte pokaždé jenom na toho, na koho vám právě nařídili myslet! Měli byste se už konečně začít stydět doopravdy a nikoliv pouze tehdy, když se to někomu hodí do politiky!
---

Dodatek R.H.:

Image may contain: one or more people and outdoor

Fotografie je z namesticka pred svatostepanskym chramem ve Vidni v roce 1986 a autorem jsem ja. Je to KURDSKA DEMONSTRACE - tedy demostrace organizace PKK (ja jsem si to vzdy pletl s tou pistoli Walther) a jejich fuhrer Abdulah Ocalan je namalovany na tom zlutem transparentu. Ocalan byl takovy Yassir Arafat kurdskych komunistu a v roce 1999 byl v Nairobi vtipne odchycen nasim krajanem Dickem Marcinkem a dnes snazive upi v tureckem vezeni (oni ho ani nepopravili!). V roce 1986 uz jsem mel jasno, ze Kurdove jsou komuniste a v Cesku tehdy o nich meli jen mlhavou predstavu z knih Karla Maye - a dnes se vam ve vasi nenavisti Ameriky hodi i Kurdove?

Zpráva o pohřbívání v Čechách

16. října 2019 v 16:14 | Jirina Hedvicek |  Clanky jinych autoru
Už dávno jsem si všimla, že v člověku je přirozená potřeba držet se štěstí a neštěstí se vyhnout dalekým obloukem. Lidé se soustřeďují kolem úspěšných a šťastných a nešťastným se vyhýbají. Kdo by stál o neúspěch a smůlu! Tragédie je vítána pouze na jevišti a v ideově obohaceném nekrologu morálkou postižených s historickou tečkou na čele a mementem místo smutečního závoje. Je to nespravedlivé, ano, to konstatovali už mnozí umělci ve svých dílech. Šťastní umělci. O těch, kteří měli smůlu, myslím opravdovou smůlu, víme velké kulové. Aspoň na ten rozjezd musí mít člověk štěstí, bez toho vůbec nevyjede. Anebo se o to štěstí musí prostě sám postarat.

Štěstěna, která vládne světu, byla nesmrtelným tematem zlatého věku renaissance, někteří ji dokonce nazývali děvkou, což mi s prominutím připomíná Francii (miluji kovově mazlivý tep tančících podpadků fracouzského jazyka, zní to, jako když stádo splašených koní rozezpívá zvon revoluce). Neboť již ve francouzské revoluci, která nám přinesla tak krásné a pokrokové myšlenky jako jsou volnost, rovnost a bratrství, bylo štěstí druhých pro volnomyšlenkáře, rovnostáře a bratry revolucionáře rudým hadrem a zločinem, pro který existuje jediný trest - smrt, hanba a ponížení.

Marie Antoinette byla vláčena na popraviště polonahá na káře, plivali na ni a lynčovali ji, a hlavní důvod nenávisti byl přitom banálně nízký a zaostale primitivní: způsobit bolest. Strhnout do bláta, udupat, ponížit, zničit, zmasakrovat tělo štěstí, které se očím věčně sklopeným a přibitým realitou k zemi jeví jako nedosažitelné, zchladit královskou krví rozpálené motory vzteku na kříži nenávisti: už Shakespeare věděl, že ani králům (nebo právě králům) se neštěstí nevyhýbá, to je ale tragédie, kterou třídní antagonismus revoluce nevidí. A to to přitom byla pouze Velká francouzská, žádný socialistický šlendrián, ale Marx nám to vytmavil a komunista nám to socialistické probuzení do tmy ještě zdokonalil.

Je to na střídačku. Právo na radostné juchání a optimistické průvody s krví zbarvenými mávátky napřaženými směrem ke šťastné budoucnosti má jenom ten, kdo ryl držkou v zemi a schody do nebe byly mu odepřeny. Pokud jste byli usazeni na štaflích až na nejvyšší příčce a sklízeli švestičky, na které druzí nedosáhli, můžete být rádi, že doby, kdy by vás rovnou pověsili, jsou tytam. Pravda ovšem je, že vždycky můžete před sebe nastrčit někoho, kdo si to za vás, jak se říká, vyžere. A vy pak, po lehkém odpočinku v parní lázni, můžete dorazit ty švestičky.

Nic se nezměnilo, pouze barva kříže, který je stále víc a víc rudý, a materiál, na kterém si ponížení a zapomenutí padlí hojí rány. Rány, které zajímají svět pouze tehdy, když kolo stoupá vzhůru. Sice štěstí neexistuje, existuje pouze realita a třídní antagonismus, ale svět se točí dál. Kdo nepatří k té správné škatuli, ten se musí přissát alespoň k té správné díře a držet se jí, dokud kolo stoupá až k tomu správnému a nejvyššímu sjezdu. A milí hráči, pardon, soudruzi, pardon, občané, nezapomeňte se pustit v pravý čas! Není každá morálka stejně vysoká a také díra, ve které se vezete nemusí být vybavena padáky, skobami a horolezeckými lany.

Jakkoliv se to certifikovaným rebelům a hrdinským postavám institucionalizovaných tragedií nelíbí, my obyčejní poserové vám na hrdinský žár velkých tragedií kašleme. Když v těch nejhorších padesátých letech řádila v Čechách soudružka šibenice, nenašla se ve světě jedna jediná instituce, která by vystřelila dávku z psacího stroje, a zavelela dost. Nebylo komu se zodpovídat, byli pouze neoficiální sovětští poradci a oficiální vždycky spravedlivý soud. Jediná instituce, která byla ochotna zavelet stát, byl samopal pohraničníka. Když vás na hranicích roztrhali psi, nikdo si toho ani nevšimnul, prvomájová veselice se dál prvomájově veselila a po starém roku přišel nový rok. Ani minuta ticha, žádné svíčky na plotě, ani u plotu, ani za plotem. Jediné místo na světě, kde jste se mohli setkat s opravdovým tichem, byla škola. Tam bylo ticho, ano. Ani píp. Ani slovo o nějaké STB.

Ovšem když jim v roce 1989 vypadl zajisté nedopatřením z registru STB agent Kato, dostaly záchvat vzteku a morální křeče snad i ty úplně nejmenší instituce až někde na severním pólu. Najednou seděly instituce i na záchodě, za záchodem a samozřejmě i v záchodě, vlastně v samotném registru československého STB. Lustrační zákon dostal notnou dávku přes prsty a agent Kato udělal více nežli slušnou, až téměř neslušně skvělou kariéru!

Jasně, tragedie jsou zdrojem velkého morálního ponaučení pro diváka, když pláče v hledišti a těší se, jak si o pauze dá eskymo. Ale když se vám tragedie směje do očí a kovaný komunista z padesátých let vás kádruje, a oslovuje vás jako mlčící většinu, protože jste nekřičeli tam, kde bylo dohodnuto, že se křičet má, a na vaše rány a boláky neexistuje žádný formulář schválený institucí žalu … Když na světě neexistuje instituce, která by vám dosvědčila, jak vás vykopli z práce a vy se máte ještě stydět, že jste musel podvádět a podplácet, aby se aspoň vaše dítě dostalo na školu … A teď vás ještě Ekogreta bude kádrovat, že prdíte! A pověsí vám na krk teroristy, aby vás potrestali za to, že vy žijete v míru, když oni tam u nich rozpoutali válku bratr proti bratrovi, muslim proti muslimovi, černoch proti černochovi a všichni dohromady proti křesťanům a židům a bílým a proti komu ještě …?! Ó ano, proti bohatým!!!

Máte to marné, milí hrdinové. I kdybyste si plíce vyřvali a péro stokrát zlomili. Stohy papíru můžete popsat! Lidi jsou lidi a v člověku je přirozená potřeba držet se štěstí a neštěstí se vyhnout dalekým obloukem. Lidé se soustřeďují kolem úspěšných a šťastných a nešťastným se vyhýbají. Kdo by stál o neúspěch a smůlu!

A jenom tak na okraj: Ústava Spojených států potvrzuje jako tři nejzákladnější potřeby a práva: "Život, svobodu a usilování o štěstí".

Snaha o štěstí je definována jako základní právo zmíněné v Prohlášení o nezávislosti: člověk má právo svobodně usilovat o potěšení a žít životem způsobem, který vás činí šťastným, pokud neděláte nic nezákonného nebo neporušíte práva druhých. Snaha o štěstí je vaše právo žít svůj život způsobem, který vám přináší radost.

The pursuit of happiness is defined as a fundamental right mentioned in the Declaration of
Independence to freely pursue joy and live life in a way that makes you happy, as long as you don't do anything illegal or violate the rights of others.

The pursuit of happiness is the right that you have to live your life in a way that brings you joy.

Kojecaci u Wojtyly...

1. října 2019 v 16:11 | Ross Hedvicek |  Clanky vzpominkove a recyklovane
Co v kojetinske kronice nenajdete: Tyhle dve fotky jsem nasel v supliku pri uklizeni a kdyz jsem se na Facebooku, na foru plnem Kojecaku ptal, zda nekdo vi, jaky ty dve fotky maji vztah ke Kojetinu - tak ticho.


Predpokladam, ze papeze poznate (posledni slusny papez nasich casu). Ta pani vpravo v bilem tricku je Ludmila Hedvickova, sveho casu vyhlasena kojetinska kucharka (delani obrovskych dortu a peceni na svatbach byla jeji specialita) a pred tydnem oslavila sve 90. narozeniny!

Vedle ni stoji Milada Fiuryova, co bydleli na mlynskem kopci na Sklubalkovym vedle Otika Pavlika a vetsina z nas si ji pamatuje jako vratnou v Seliko Kojetin, tedy v lihovare. Pry zemrela v roce 2005 ve veku 84 let.

A za nimi stoji usmivajici se Josef Psik, dobra duse a nepochybne organizator tehle akce, napred bydlel na namesti a potom na Vysehrade na konci Olomoucke ulice. Nevim jestli jeste zije, potkal jsem ho pri sve posledni navsteve Ceska na Hostynku, organizoval tam nejakou sbirku na zvony.

Tohle uz bude tezsi uhodnout. Na invalidnim voziku sedi farar Frantisek Kocicka (starsi bratr Ludmily Hedvickove, ktera byla za mlada Kocickova - viz horni obrazek), rodak z Kojetina (z Tyrsovy ulice), dlouholety farar z Teplic v Cechach a Napajedel a vyznamny cesky filatelista. Na voziku sedi proto, protoze mel amputovane obe nohy, kvuli jakesi infekci.