Leden 2020

Fotka z Prerova

5. ledna 2020 v 19:23 | Vlada Novak |  Clanky jinych autoru
Tahle fotka z Prerova, autorem je Vlada Novak, mela popisek "murder city"...


Reseni kojetinskeho problemu...

5. ledna 2020 v 17:31 | Ross Hedvicek |  Clanky civilizovane...
Podivejte se na tohle televizni inteview:


Starosta mesta Rotavy, ktere ma problem uplne identicky s Kojetinem, navrhuje logicke reseni, aby se "neprizpusobivi" nestehovali do mesta (a socialka to platila a oni delali jen bordel) - mesto skoupi prazdne byty (jsou tam lacine) a najemni smlouvu da jen lidem, kteri jsou ochotni platit najem.

V Kojetine problem vznikl prave opacnym pristupem za vedeni dua Sirek/Oulehla, kteri obecni byty naopak prodavali "podnikatelum" , kteri do nich nastehovali "nepristusobive" a najem za ne platila socialka. Z kojetinskeho namesti a okoli se pak stala prdel sveta a hanacky Beirut, ale "podnikatel" (vzdy kamos Sirka/Oulehly) dostal zaplaceno.

Je tam i spousta jinych zajimavych nazoru, treba rozliseni "starych Romu" (se kterymi nejsou problemy) a "novych Romu" (kde je vzdy problem). V Kojetine to maji stejne.




Diskutujeme o starostovi Kojetina,,

4. ledna 2020 v 12:21 | Prevzato z Facebooku... |  Clanky osvetove

Jak Ceska republika ukradla budovu v New Yorku..

1. ledna 2020 v 5:44 | Jan Krondl
Rosťo, tady nejde pouze o jmenování konkrétních činitelů - to jsem ve svých novinách i v ČR klidně dělal - ale o "český celonárodní nedostatek zážitku".

Američani si někdy v 18. století natolik řešili věci sami, že jim spadly šupiny z očí a pochopili, že celá ta věc zvaná Vláda je vlastně dvojka, že má akorát "dbát na hladký chod Společnosti a sama mlčet a být krásná". Dneska jsou už notně degenerovaní, ale to "zdruhořadění vlády," odsunutí jí na pouze pomocné místo až za společnost, v nich pořád zůstává. Češi nic takového nikdy nezažili, a proto mezi nimi a Američany je doslova rozdíl POLARITY.

Dneska si dovedu živě představit, jak vláda na tu pitomou myšlenku "záchrany Národní budovy" přišla: nějaký úředník na Ministerstvu zahraničí, který dostal krajany "přifařené" do své agendy po revoluci (vždycky jsme byli pouhá bokovka), dumal "s kým má mezi krajany jednat," hledal tzv. "zástupce krajanské komunity" (autentické výrazy). Neměl tušení... a tu mu padl zrak na diagram tzv. "Střešního sdružení spolků," které vlastnilo Národní budovu, protože vypadalo hezky na papíře... spolky vysílají své delegáty do ústředí, tam je výbor a na vršku sedí pan předseda Pokorný, v té době už asi 90-letý pán - aha, on je tedy "doyen" krajanské komunity! (Tak ho později nazval generální konzul Gandalovič.)

Jan Pokorný, velmi úspěšný architekt a stavař, s 50-letou newyorskou praxí, dokonce v oboru restaurace památek, si dlouhou dobu strašně přál tzv. "rehabilitaci" Budovy (zřejmě poměrně malou práci).

Zjevně z toho důvodu se stal předsedou Sdružení spolků - společenská stránka věci ho vůbec nezajímala, což o chvíli později vyjde najevo.

Po revoluci začal tento náš "doyen" dyndat na vládních rychlokvaškách, právě dorazivších do New Yorku, jako byl Petr Poledňák, první ředitel Českého centra, a zmíněný Gandalovič, aby vymohli na svých nadřízených, aby vláda rozvázala měšec, Budovu převzala a pomohla mu ji... rehabilitovat (tj. uvést do souladu se současnými předpisy a "dát do pucu," nic víc jí nebylo).

Poledňák a Gandalovič zjevně z první vody na čisto přijali Pokorného nostalgické vyprávění o tom, že "spolky již vymírají a česká čtvrť tu již není..." - vážený starý pán s motýlkem, uprchlík z roku 1940... prostě to na ně mocně zapůsobilo... a vžili se do role mladých, avantgardních úředníků, kteří směle, energicky naléhají na svoje zkostnatělé nadřízené, suché počtáře, aby vláda pro jednou dala peníze na ušlechtilý účel.

Pro vládu a pro sebe a nakonec také pro krajany to viděli jako výhodnou věc - protože jednak tak mohli šoupnout do Budovy České centrum, aby mělo větší výběh k oslňování Ameriky, Gandalovič našel svůj "raison d'etre," náplň jinak záhadného úřadu generálního konzula a krajané... vždyť přece Sdružení spolků dostane jedno patro v Budově zadarmo k obývání!
(To ovšem nebyla ze strany české vlády žádná laskavost, tvrzení, že "spolky Budovu předávají vládě proto, aby se v ní [po její přestavbě a opravě] mohly scházet" - jinými slovy, že bez její opravy se tam scházet NEMOHOU - byl JEDINÝ důvod převodu podaný americkými právníky newyorskému soudu. Proto se kolem "zajištění legálně obyvatelného prostoru pro spolky" točí celá smlouva - i když celá plejáda vládních činitelů může doložit, že Budova, byť ošuntělá a zanedbaná, přístupná byla. Jediné omezení, o kterém vím, byla emajlová cedule s nápisem: "použití těchto prostor je omezeno na 75 osob".)

O dyndáži mladých úředníků, aby vláda Budovu převzala, krajané - s výjimkou pár činitelů kolem Pokorného - vůbec nic nevěděli! (Já taky ne.)

Pro stručnost jen pár scének z frašky, která následovala:

Pámbíček to tak zařídil, že poté, co nám v březnu 1999 Jan Kavan neslaně-nemastně veřejně oznámil úmysl MZV Budovu převzít - z jeho výroku bylo jasné, že ještě ani nepožádal vládu o peníze - jsem byl doslova vytažen do Minnesoty, kde jsem potkal profesionálního fund-raisera (do té doby jsem ani nevěděl, co to je). Protože jsem už úplně ztratil úctu k Pokornému, rovnou jsem ho oslovil a požádal o pomoc s Budovou.

V dubnu vypukla válka v Kosovu a ČR - čerstvý člen NATO - kompletně ztratila zájem o Budovu. Tomu připisuji, že Pokorný souhlasil pozvat fund-raisera do New Yorku.

Fund-raiser nám předložil plán, který shrnuji takto:

a) vytvoříme "poradní výbor," který přijde s koncepcí Budovy a ve kterém mohli být slavní Čechoameričané jako Miloš Forman, Petr Sís, Martina Navrátilová, Madeleine Albrightová, Jaromír Jágr... Jak je získat? S tím by nám mohli pomoci manželé Havlovi.

b) po vytvoření svého VLASTNÍHO projektu se na něj lidé složí (jistě by se do toho zapojilo tolik Američanů, až jsem se bál, abychom se v tom davu neztratili...).

Petr Gandalovič jel tuto metodu zřejmě osobně "prověřit" do Cedar Rapids v Iowě, odkud fund-raiser pocházel. Vrátil se s vítězným argumentem proti ní: "Koncepce ze Cedar Rapids není vhodná pro New York". (Jedna krajanka ho odbyla prostou větou: "každý projekt je jiný".)

Američané byli v celé věci úžasně naivní, řešení formou profesionální sbírky považovali celou dobu za naprostou samozřejmost a tak krásně zadumaně říkali "ona by nás mohla česká vláda podpořit, speciálně Havel... potřebujeme Havla". V srpnu 1999 poslal fund-raiser John Rocarek Pokornému formální návrh na spolupráci.

Pokorný ale dále protlačoval předání Budovy vládě, na jedné hlasovací schůzi rozčíleně řekl: "Mně se dva fund-raiseři vysmáli od očí, když jsem jim řekl, že jde o opravu BUDOVY, řekli mi, že na společenskou věc [CAUSE], by se to vybralo, ale ne na opravu budovy." (Jeden krajan nesměle špitl: "ale vždyť to přece je... cause".) Pokorný byl prostě těžký technokrat...

A tak ruku v ruce - náš doyen a generální konzul ČR (ale zapojila se do toho celá plejáda vládních a krajanských činitelů) - úporně pracovali k převzetí Budovy vládou, na základě mediálního argumentu, že "spolky již vymírají a česká čtvrť tu již není, a proto nezbylo, než aby vláda Budovu zachránila".

Musím ovšem uznat, že vysocí vládní činitelé byli, ve srovnání s "vyšší střední třídou MZV," která o převod usilovala, moudří jako králové Šalamounové. Dlouhou dobu jejich blbému nápadu statečně vzdorovali, až to byl prý Paroubek, který - když slyšel přehnanou odhadní cenu Budovy - bouchnul pěstí do stolu a řekl: "tak to berem!".

Nicméně, to neznamenalo nic, protože podle newyorského zákona o neziskových korporacích, Sdružení spolků muselo získat povolení k převodu od soudu. Začalo tedy zdlouhavé vytváření smlouvy, její věčné předělávání a přešívání, až v červnu roku 2001 ji konečně měli hotovou a podali žádost k soudu...

(Soudce jim to koncem listopadu 2001 přiklepl, protože uvedený důvod převodu - "aby se spolky mohly v Budově scházet" - vzal vážně a propadl dojmu, že je jim Budova opravdu NEPŘÍSTUPNÁ.)

Gandalovič ke konci uznával, že převod vlastně není nutný, ale možnost občanského řešení, o které krajané usilovali po léta, včetně profesionální sbírky, ošetřil tím, že přece krajané mohou vládu DOPLŇOVAT svojí vlastní činností poté, co vláda Budovu převezme. Nazýval to "win-win situation".

Ale dávno předtím, než žádost k soudu vůbec dorazila...
...v září 1999 jsem si jel stěžovat na MZV, byl jsem v Havlově kanceláři (s ním přímo nemluvil) a také jsem to chtěl "rozjet" v médiích.

Seděl jsem takhle například v jedné střešní restauraci na Václaváku s redaktorkou televize NOVA (která mi byla doporučena jako nezávislá, nebojácná, směle vládu tepající stanice). Když jsem jí sdělil svoji stížnost: "my si chceme něco zařídit sami, v Americe máme obrovské možnosti, ale česká vláda nám háže klacky pod nohy, místo aby nás podpořila...," tu se ta velká novinářka zašklebila jako kdyby kousla do citrónu a s odporem řekla: "Když u nás by lidi nepochopili, proč by měli něco dělat sami, KDYŽ OD TOHO JE PŘECE VLÁDA".
===========

Střih do současnosti: Vy si vážně myslíte, že v době, kdy českým médiím vévodí "Milion chvilek pro demokracii," bych sebepřesnějším popisem toho, jak to tehdy s tou Budovou bylo, se jmény všech činitelů, atd. nějak doma vzbudil pozornost?

Ale, prosím Vás - vždyť ta novinářka geniálně shrnula jednou větou český problém, který nás tíží po staletí a kvůli kterému jdeme z jednoho průseru do druhého!

Občas vypustím na Facebook malý pokusný balónek, napíšu něco o tom, že Češi potřebují jít přesně OBRÁCENÝM směrem než je vede ten Milion - tj. ne se pořád snažit vládu hlídat a kontrolovat, ale snažit se obejít bez ní - a dostanu přinejlepším jeden, dva lajky. Celkově ale cítím, že se situace zlepšuje, protože, jak začínají být rozčarovaní tou demokracií... přece jenom snad...

Ještě ale uplyne hodně vody ve Vltavě a v Hudsonu, než pochopí, jak si v tom New Yorku kolektivně ublížili.